Když jsem krátce před Vánoci zahlédl na toaletách jedné alternativnější pražské kavárny tyhle samolepky, zaujaly mě. Měl jsem pocit, že tohle na stěně nemá co dělat. Ne že bych byl nepřítelem všeho samolepkového, spíš naopak. Ale tenhle look jsem měl zkrátka spojený s něčím úplně jiným – intimitou obrazovky, soukromím u monitoru. Facebook už byl mnohokrát popsán jako virtuální hospoda, je ale tak trochu i virtuálním obývákem, kusem soukromého prostoru. Tahle známá grafika, s osobní fotkou a povědomým sloganem „to se mi líbí“ zkrátka na zeď nepatřila.
Dějství první – v ulicích
Pak jsem začal statusy na zdech potkávat stále častěji – a znejisťovaly mě. První otázka, která vytane, zní pochopitelně: co to k čertu může být? Některé statusy se zdály nabízet vodítka. Že by protirasistická kampaň, mohl si člověk říkat, když narazil na evidentně přihlouplý status nadávající na Romy a těšící se na vítězství Dělnické strany. Jenže takových byla menšina. Existenciální umělecký projekt, mohl si člověk říct při četbě statusů o umírajících blízkých, samotě či odcizení. Anebo že by reklama, dumal jsem nad statusy, které nedávaly žádný smysl a představovaly jen klasický facebookový blábol. A to jsem ještě netušil, že se jedná o opravdové statusy, s pravými jmény a fotkami opravdových lidí – těch, kteří zapomněli nebo je nenapadlo na facebooku zaškrtnout nějakou úroveň hlídání soukromí. Jejich profil je nejen veřejně přístupný, ale facebook v něm dokonce umožňuje vyhledávání. Právě na základě různých klíčových slov zadaných do facebookového vyhledávače si autoři vybrali svých padesát motivů na samolepky.
Dějství druhé – zpět na facebooku
Pak jsem se s autory setkal. Neodpovídali mým očekáváním - žádní cynici ani píáristi. Prostě tři mladí kluci, které baví lepit samolepky a popouzet druhé k přemýšlení. Nejvíc si ovšem užívají, když je u toho přemýšlení mohou pozorovat. Takový intelektuální voyeurismus. „Vlastně se o tom začalo diskutovat až potom, co se to objevilo v médiu, který ta akce kritizuje. Až když ty samolepky někdo vyfotil, dočkali jsme se reakcí – a pochopitelně také dohadů, kdo za akcí stojí,“ komentuje jeden z nich další vývoj akce.
Facebooková diskuse pod fotkami samolepek představuje skutečně výživné čtení. Většina diskutérů měla o původu samolepek podobné domněnky jako já, jen je odlišně hodnotila: samolepková akce je podle nich buď pěkně ubohá (to pokud se jedná o počin nějaké akční umělecké skupiny typu Ztohoven nebo Guma Guar), anebo naopak rafinovaná a nápaditá, jde-li o součást reklamní kampaně. Toto hodnocení zastávali titíž diskutéři – stačí tedy dát věci komerční účel, a už se posune od trapnosti ke geniálnímu nápadu. Diskuse ale inspirovala k posunu i iniciátory akce.
Dějství třetí – v reklamce
„Když chtěli reklamní agenturu, tak jsme jim ji založili,“ říká s úsměvem jeden z lepičů samolepek. „Reklamní agentura“ Volný radikál ovšem nenechá nikoho, kdo je ochoten číst, na pochybách, oč jde: samolepky jsou v jejím prohlášení vydávány za self-promo, za nový typ reklamní akce, jenž má posílit popularitu svých nositelů. Ve skutečnosti je ale popis akce jen záminkou ke kritickému pohledu: „Facebook nám pomohl vytěsnit z našich životů to, co nás tolik rozčilovalo: náhodu a překvapení. Informace o našich blízkých se dozvídáme on-line, osobní setkání je nadbytečným přežitkem. Kolikrát musíme dokonce předstírat neznalost dané věci, jen abychom udrželi při životě zbytky verbálního dialogu (který není nutný – všechno je na facebooku!). Prohlížeje si účastníky narozeninové oslavy zvažujeme, zda na ni vůbec jít. O žádný dialog ani setkání však již dávno nejde. O co tedy jde?
Jde o to dívat se a být viděn. Sledovat a být sledován. Jsme profesionálními fízly… ale užíváme si to a baví nás to! Ať již píšeme status, nahráváme fotku, zanecháváme komentář, vždy je naše motivace stejná – potřebujeme si naléhavě ověřit naši existenci. Potřebujeme, aby na nás bylo reagováno, reagovat a oddechnout si: ano, žiju. Faktem však je, že mnohým z nás již přestává facebook stačit. Neukojí nás 5 palečků nahoru, protože by nás jich neukojilo ani 50. My vás však ukojíme. Nabízíme praktickou expanzi vašeho profilu do ulic města a to za minimální cenu. Pozitivní dopady jsou zřejmé: spokojení budete vy, protože vaše statusy a komentáře uvidí více lidí (to, že tito dosud cizí lidé vás pravděpodobně požádají o přátelství, netřeba dodávat).“ A ještě k něčemu využila skupina tvůrců svou novou „reklamní agenturu“. Za svá předchozí díla prohlásila různé sprejerské reklamní kampaně, které na první pohled nebyly často ani poznat a působily jako autentické umění ulice. „Když reklama pořád znásilňuje streetart, řekli jsme si, že by taky jednou mohl streetart znásilnit reklamu,“ usmívá se poněkud potutelně jeden z tvůrců samolepek.
Dějství čtvrté – s právničkou
- Víš, je to trochu drsná věc. Skupina lidí lepí po zdech samolepky s reálnými facebookovými statusy, často o celkem osobních věcech, s pravými jmény a fotkami… Z druhé strany, ti lidé to dali na ten fejsbuk veřejně, nejspíš si nepřečetli pořádně pravidla a nedošlo jim, že jsou jejich data veřejně přístupná komukoli a aby nebyla, musejí to odkliknout, říkám kamarádce právničce.
- No, je to drsný. Ty kluci zákon porušili, možná hned několikrát a asi by je někdo mohl žalovat na ochranu osobnosti. Ani další zveřejňování už zveřejněných dat nesmí zasahovat do soukromého života dotčených, a to tady zasahuje.
- No, ale co když nějaké jejich statusy přetiskneme? Neporušíme ten zákon vlastně my? Kluci těch samolepek dělali tři tisíce. Náš náklad je mnohonásobně vyšší.
- Pro média by v tomhle měla platit zpravodajská licence. Vy o tom porušení zákona jenom informujete.
Takže je to v suchu. Kluky kryje důsledná anonymita, na níž důsledně lpějí. Jejich nepoznatelnost je až příliš jasně odlišuje od viditelných, a proto zranitelných facebookových uživatelů. Nás zase kryje naše role novinářů. My nic, pouze informujeme. Akční umělci a novináři – navždy nevinní predátoři naší doby.
Dějství páté – kdekoli budete chtít
Facebook ohlásil konec jasného rozlišení mezi soukromým a veřejným. Je poloveřejným prostorem, směsicí náměstí a obýváku. Autoři samolepek udělali další krok a zpětně přesunuli „hlášky“ z poloveřejného virtuálního prostoru zpátky do fyzické reality. Všem kolemjdoucím ukázali, že si můžeme myslet, že společenský život se odstěhoval do říše on-line, ale ve skutečnosti nám stále sakra záleží na společném, fyzickém prostoru, na našich ulicích, náměstích, hospodách…
„Když jsme koukali zpětně na ty profily, které jsme použili, tak většina z nich už byla pro veřejnost uzamčená,“ říká jeden z autorů samolepek. Osvěta informačním násilím? A mohla by snad fungovat nějaká jiná?
