První polovina 19. století neoplývá na poli české kultury skutečnými tvůrci. Moderní české umění se tehdy rodilo z rýmů jako vlast a slast. Vlastně jen jediný autor výrazně překonal úroveň doby – letos si připomínáme dvě stě let od jeho narození.
Je dobře známo, jak byla jediná kniha Karla Hynka Máchy přijata. I když se autorovi podařilo obelstít bdělého cenzora a namluvit mu, že Máj je mravoučná básnická povídka, českou vlasteneckou společnost neošálil. Dobová jména jako Josef Krasoslav Chmelenský či Jan Slavomír Tomíček si napliváním na básníka pojistila místo v dějinách české literatury. Autor Máje krátce poté zemřel v pouhých šestadvaceti letech.
Duch výjimečného básníka, který byl zjevně nadanější než oni všichni dohromady, obcházel nicméně české spisovatele i nadále. Dokládá to povídka Rozervanec, již zveřejnil čtyři roky po Máchově smrti jeho bývalý přítel, Josef Kajetán Tyl. Památce svého básníka a druha se vysmál na nejcitlivějším místě, na vztahu k jeho družce, a udělal z něj žárlivého psychopata a nezralého dětinu. Zároveň neopomenul řádně zkritizovat Máchovo básnické dílo – ne snad jako literárně bezcenné, ale jako cizácké. „Jen kdyby Čechem nebyl!“ nechává Tyl mudrovat v povídce své alter ego. „Anglický, francouzský, německý básník – jakýž to rozdíl mezi ním a pěvcem, jakéhož my potřebujeme,“ rozvíjel tehdy Tyl ideologii vlasteneckého zahnívání.
Česká kotlina podle ní má mít jiné standardy, jinou úroveň než vnějšek. Za hranicemi je dovoleno rozvíjet romantickou poezii rozervancům, ale co bychom si s nimi počali my zde – a o čem by si s nimi snad mohly povídat naše slušně vychované řemeslnické a obchodnické dcery?
TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO ROZERVANCE
Přiznávám, česká hymna má jednu sympatickou vlastnost: není bojovná a nezpívá o krvi nepřátel ani umírání za vlast. Je to ale skutečně důsledkem holubičí povahy a lepšího charakteru nebo prostého zamlčování skrytých tužeb? Možná bychom přeci jen rádi poráželi své nepřátele, vyhrávali války a budovali impérium. Vždyť po neexistujícím českém moři, které nám svého času nepozorně přisoudil Shakespeare v Zimní pohádce, se už v dějinách prolilo hořkoslaných slz tolik, že by snad daly takové moře dohromady. Tohle moře přitom rozhodně neznamenalo jen rozšíření rekreačních příležitostí – tohle moře mělo být branou k výboji. K českým zámořským objevům, českým koloniím, české velikosti a slávě.
K ničemu takovému pochopitelně nedošlo. Češi nezískali nadvládu nad dalekými krajinami, černé otroky ani indiánské zlato. Vlajka s bílým lvem nezavlála nad zámořskými územími a k masakrování či „přizpůsobování“ nám tak zbyli pouze tuzemští Němci, Židé a Romové. Nikdo nám nemůže vyčítat, že bychom se v tomto směru nečinili. Pod Kde domov můj slyším Čechy Čechům.
Naplivat je ale třeba i na ty nesprávné z nás. Sám Tyl popsal největšího autora své doby jako jakousi poruchu. Básník, který bral své city vážně, opravdu nebyl stvořen pro zemi Krasoslavů a Slavomírů. A platí to i dnes, v době, kdy „Mácha“ devalvoval v povinně uctívanou součást školních čítanek, kýčovitě sladkobolného patrona zamilovaných i předlohu pro jeden neuvěřitelně slabý film.
Tahle země není pro nonkonformisty. Stádní efekt malého národa dosud funguje jako pojistka proti příliš daleko hledícím očím, proti těm, kteří by se chtěli dívat jinak, než by se líbilo strážcům veřejného vkusu a dobra. Kampak u nás s rozervanci! A národ, který udělal z Hynka dalšího z Krasoslavů, přitom nepřestává zpívat píseň od člověka, který naplival na jeho čerstvý, pouhé čtyři roky starý hrob. Je to působivý (auto)portrét.
