„Silně pochybuji o tom, že má smysl pumpovat neomezené množství peněz na trhy,“ prohlásil na adresu Američanů německý ministr financí Wolfgang Schäuble (CDU). Ke kritice se přidaly Brazílie, Čína, republikáni a většina pravicových komentátorů či ekonomů. Opatření americké banky má zvýšit inflaci, negativně ovlivnit zahraniční obchod a učinit svět nejistějším místem k žití. Jinými slovy, radikální potížisté z USA už zase straší svět svým nezodpovědným chováním a dluhy. Už aby je čert vzal a na jejich místo nastoupili ctnostní strážci rozpočtů.
Jak přitom nedávno upozornil slovenský ekonom Ivan Lesay, kroky FEDu jsou běžným a docela konzervativním opatřením. Jelikož v době krize spotřebitelé méně utrácejí, firmy nechtějí investovat, ceny klesají a podnikatelé propouštějí, hospodářství čelí hrozbě deflace. Američtí finančníci tedy sáhli ke stimulu, který má podpořit utrácení a růst cen, tedy k normální monetární politice. Proč tedy vlna kritiky? Vždyť na celé věci je podle Lesaye mimo jiné pozoruhodné, že takové kroky dnes schvalují i ekonomové a myslitelé, kteří jsou jinak ve svých závěrech mnohem radikálnější a instituce typu americké centrální banky nemají ve zvyku podporovat.
Atmosféra šetření a horlivé podpory škrtů je jedním z vysvětlení, které je tu nasnadě. Svědčí o značném posunu vnímání. Stojí například za připomenutí, že samotný guru neoliberalismu, ekonom Milton Friedman, naléhal ještě v 90. letech na krizí procházející Japonsko, aby nakupovalo dluhopisy, jinými slovy, přesně to, co dělá Amerika právě teď. I on by tedy dnes už byl „nezodpovědný“. Jinou otázkou je, zda se peníze ze stimulů skutečně dostanou k lidem a neuvíznou jen ve velkých bankách. Ale zajímá právě tohle zmiňované kritiky?
