Kamila Polívková, známá scénografka a dnes i nadějná režisérka působící v Divadle Komedie, shlédla pouliční představení pražského divadla lidí bez domova Ježek a Čížek a hned ji napadlo, že by jeho herci skvěle fungovali v jejím právě připravovaném představení. Z této šťastné náhody povstala spolupráce, která je pro soubor Ježka a Čížka průlomová. Divadlo začínalo s díly Daniila Charmse, kterému vděčí i za svůj název a postupně si troufalo na stále významnější kusy naší i světové dramatické literatury, došlo i na originální autorská představení. Významnou roli v repertoáru vždy hrála německá dramatika. S režisérem Mirkem Drábkem nastudoval soubor hry G. Hauptmanna či T. Bernharda, významná byla i spolupráce s berlínským spřáteleným divadlem Ratten 07 a režisérem Günterem Seidlerem, který má za sebou i působení v hamburském Schauspielhausu. Není tedy asi náhoda, že se Kamila Polívková rozhodla herce Ježka a Čížka angažovat zrovna do hry německy píšícího autora Ödöna Horvátha Víra, Láska, Naděje. Představení s podstitulem Analýza rozkladu uvádí Divadlo Komedie v rámci Rakouské sezóny.
Hra, která vznikla v roce 1932 pod dojmem Velké hospodářské krize, je neobyčejně aktuální i dnes. Toto vyznění podpořila režisérka i svým pojetím a dramaturgickými úpravami, které posilují sociálně kritické akcenty. Inscenací se Divadlo Komedie připojilo k iniciativě Evropské komise, která vyhlásila rok 2010 za Evropský rok boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení.
Tragikomický příběh mladé ženy Alžběty, která je tak trochu jiná než ostatní, je ostrou kritikou společnosti v období úpadku. Dobročinných iniciativ a organizací přibývá, zatímco solidarita a upřímný zájem o problémy druhých se pomalu, ale jistě vytrácí. Zažité předsudky, drobná lidská selhání a řetězící se nešťastné náhody přivedou Alžbětu neomylně až do „bodu, ze kterého není návratu“. Podobnost mezi velkou ekonomickou a sociální krizí 30. let 20. století a současnou situací není náhodná. Mnohdy si ani neuvědomujeme, jak málo stačí k tomu, aby kdokoli z nás ztratil pozici respektovaného člena společnosti. Od takzvaných „nepřizpůsobivých živlů“ a „závadových osob“ se pak distancujeme, „bráníme jejich výskytu“, „čistíme“ od nich své ulice a odsouváme je do „speciálních táborů“.
Sám autor o vzniku hry napsal: „Mým cílem bylo ukázat gigantický boj mezi jedincem a společností, ono věčné zápolení, v němž nemůže dojít k míru – leda k letmým okamžikům iluze, že zbraně jsou v klidu. Chtěl jsem napsat hru proti nezodpovědnému byrokratickému uplatňování tzv. malých paragrafů – ale samozřejmě s vědomím, že takové paragrafy budou vždycky existovat, protože prostě v každém jakkoli uspořádaném sociálním zřízení existovat musejí. Mým záměrem tedy bylo neztrácet naději v to, že by se ty ´malé paragrafy´ mohly možná vykládat (prosím, odpusťte mi ten tvrdý výraz!) humán- něji. (...) Stejně jako ve všech svých hrách pokusil jsem se i tentokrát být pokud možno bezohledně proti hlouposti a lži, neboť tato ´bezohlednost´ by přece měla představovat nejpřednější úkol duchaplného spisovatele, který (...) píše především proto, aby lidé poznali sami sebe. Prosím, poznejte sami sebe!“
V ROLI VÁŽENÝCH HOSTŮ
Pro herce Ježka a Čížka není ovšem hostování či spolupráce ničím novým. Při již výše zmíněné spolupráci s Ratten 07 společně nastudovali hru Maxima Gorkého Na dně. V náročné inscenaci Dvojhra Minetti a Lear je zase posílili divadelní profesionálové, herec Josef „Žluťák“ Hrubý, který se stal tahounem zkoušek a strhujícím příkladem pro herce z řad bezdomovců, a scénograf Jan Štěpánek. Naplnila se tak idea existence tohoto souboru – dát lidem na sociálním dně nový tvůrčí impulz do jejich životů, nabídnout jim novou identitu herců, místo role opovrhovaných asociálů. Členové souboru tak mají možnost dostat se do kontaktu s uznávanými profesionály, odhalit v sobě a rozvinout dosud netušené schopnosti a zaujmout jimi publikum. Mnozí z nich tak poprvé poznají pocit uznání. Lidé, kteří by je jindy v nejlepším případě přehlíželi, jim náhle tleskají a veřejnost je tak nucena přehodnotit svůj postoj k lidem na okraji.
Přesto je působení v Divadle Komedie průlomové. Členové souboru poprvé zažívají pocity opravdových profesionálů se vším všudy. Vystupování na prestižní scéně spolu s cenami ověnčeným souborem před lidmi, kteří se nepřišli podívat na nějakou kuriozitu, „bezdomovce hrající divadlo“, ale na seriózní představení. Situace, v které je možné obstát jen kvalitním výkonem. A ono to funguje. Premiéra byla jednoznačným úspěchem, recenze jsou pochvalné a lidé okolo Divadla Komedie se shodují, že hra sama je slušným standardem u nich obvyklým, ale spojení s herci Ježka a Čížka funguje mimořádně. Členové souboru si tak užívají respektu a vštřícného postoje profesionálů, i zcela novou a nadmíru příjemnou situaci – pravidelná a slušně honorovaná představení a zkoušky. I když rozdíly zde stále jsou, vždyť který herec kamenného divadla po představení řeší problém, kde bude v noci spát, protože právě přišel o ubytovnu?
Divadlo lidí bez domova je od svých počátků úzce propojené s Novým Prostorem. Byly doby, kdy téměř platilo, co herec J&Č, to zároveň prodejce NP. Dnes už se v souboru vyskytují spíše bývalí prodejci, posledním mohykánem aktivních je Petr Bláha. Proto jsme se zeptali jeho čerstvé novomanželky Mariany, jak vnímá představení a Petrův výkon. „Chodím téměř na každé představení. Podle mě nejde o příběh konkrétní dívky, spíš o obecně lidský příběh o tom, že člověk může být podražen a že jsou chvíle, kdy potřebuje od společnosti pomoc, bez které sám nemá šanci nic změnit. Petr v představení nehraje sám sebe, ale člověka nešťastného, nespokojeného a rezignovaného. Ve skutečnosti naštěstí svůj život řeší.“
