Vzhledem k tomu, že dnes už se nepochoduje do boje s písní na rtech, uplatňují se hymny hlavně ve sportu. Zvlášť při velkých mezinárodních akcích je jasně slyšitelné, jak se naše hymna sympaticky liší od svých zahraničních protějšků. Jejich hymny mají za úkol jitřit city, pozvedat ducha, dodávat odvahu a vlasteneckou hrdost a v neposlední řadě povzbudit ochotu za vlast bojovat a třeba i padnout. Z toho důvodu jsou to často písně notně hřímavé, plné úderů činelů a víření bubnů.
Ne tak Kde domov můj. To je píseň lyrická až meditativní. Nevyjadřuje žádné ideály ani občanské či vlastenecké ctnosti, nikoho neburcuje, spokojí se sentimentálním opěvováním krásy země, aniž by zdůrazňovala její rozlehlost, strategickou polohu či schopnost plodit hrdé syny, šířící její slávu do všech koutů.
CHVALOZPĚV SLEPÉHO ŽEBRÁKA
Dalo by se skutečně najít mnoho důvodů, proč naší hymnou opovrhovat a považovat ji za nevyhovující. Je pravdou, že naše hymna se nezrodila v žádných dramatických bojích, není dílem významného básníka či skladatele, ani úctyhodné, prastaré tradice. Její původ je přesně opačný. Ačkoli se často zdůrazňují buditelské, vlastenecké zásluhy jejích tvůrců, pravdou zůstává, že Škroup s Tylem byli především představitelé dobového lidového zábavního průmyslu. Divadelní hra, ve které budoucí hymna před Vánoci roku 1834 poprvé zazněla, byla typická „řachanda“, navíc nikterak úspěšná, zapadla hned po dvou reprízách. Ostatně název Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka mluví za vše.
Píseň samu nepovažovali za příliš povedenou ani sami autoři. Tyl prý dokonce uvažoval, že ji vyškrtne, považoval ji za krátkou a nezáživnou. Autor hudby František Škroup se za skladbu přimlouval, i když i on přiznával, že není příliš povedená. Podle některých legend vznikla až v předvečer premiéry, jindy se tvrdí, že ji Škroup složil v den, kdy mu zemřela žena, čímž se vysvětluje i přílišná sentimentalita písně. Ve skutečnosti ale Škroupova manželka zemřela až tři roky po premiéře. Josef Ladislav Turnovský, životopisec J. K. Tyla, uvádí, že „jednoho dne zastihl Tyl skladatele velmi sklíčeného a znaveného. S hlavou skloněnou seděl u psacího stolu vedle klavíru a sdílně vypravoval, že téměř celou noc u lože své nemocné manželky prodlel a jen o přestávkách, kdy dřímala, komponoval a na úsvitě číslo 19. své skladby k Fidlovačce dokončil.“
Zdrojem posměchu by mohlo být i to, že píseň v představení zpívá slepý houslista Mareš, což opěvování zemských krás právě nedodává na důvěryhodnosti. Úšklebky vzbuzuje i samotný titul, jakoby autor nevěděl, kde vlastně jeho domov je, a musel se ho teprve dopátrávat.
VOX POPULI, VOX DEI
Všechny námitky, kterých už od sedmdesátých let 19. století nebylo málo, ale byly marné. Píseň se dočkala velké obliby, prakticky zlidověla, a tak když Jan Neruda vyzýval Bedřicha Smetanu, aby vytvořil něco lepšího, ten prý odmítl slovy: „Kterou píseň lid sám na svou hymnu vznesl, ta hymnou jeho také zůstane.“
A asi je to tak dobře. Těžko bychom se beztak shodli na nějaké alternativě. Veřejné soutěže o nové hymny, které se občas ve světě vypisují, málokdy přinesou uspokojivý výsledek, který by došel všeobecné obliby. V úvahu by snad přicházela středověká zemská píseň Hospodine pomiluj ny, známá zejména závěrečným oblíbeným zvoláním krleš, což je zkomolenina kyrie eleison. Dalším adeptem by mohl být svatováclavský chorál, ale obě tyto písně diskvalifikuje zjevná konfesijnost, nepřijatelná v nábožensky vlažných Čechách. Také se uvažovalo nad Smetanovou písní Sláva, sláva prapor věje, ale opravdu bychom si tolik pomohli? Vždyť se ne nadarmo říká, že když začnou vlát prapory, rozum jde stranou. A touha po domově je nakonec ještě celkem neškodný vlastenecký cit, přijatelný i v multikulturní společnosti.
S hymnami jsou totiž značné potíže. Porovnáme- li si hymny evropských národů, zjistíme, že jejich hymny vyjadřují pravý opak ideálů poklidného soužití a nadnárodního univerzalismu. Mnohé od sebe opisují a přebírají melodie, někdy tutéž píseň používá více států, ovšem mění se znaménka a texty bývají krvavé a zaměřené proti sousedům. Asi nejproslulejší je v tomto směru francouzská Marseillaise, v které „nečistá krev zalévá pole“, ale i v italské se povolává na smrt v sevřených šicích. Z God Save the Queen se zase nehraje poslední sloka, vyzývající k rozdrcení buřičských Skotů. To německá první sloka, proslulá Deutschland, Deutschland über alles je od konce války dokonce zakázaná.
Buďme tedy vděčni za hymnu, která je prostá všeho nacionalismu a drží se starého dobrého zemského principu, na kterém se mohou sjednotit všechny národnostní a jazykové skupiny, takže před válkou existovaly i oficiální německé a maďarské verze. Konstatování, že je u nás hezky, nevadí za žádného režimu, navíc má sympatický ekologický rozměr. Alespoň nemusíme slova pořád měnit jako Rusové nebo ponechávat hymnu pro jistotu bez textu jako Španělé.
