Neuvěřitelně mladý kanadský režisér Xavier Dolan (nar.1989) okouzlil loňský festival v Cannes debutem zabil jsem svou matku. V sekci Quinzaine des réalisateurs se mu dostalo hned tří cen a nadšených ovací ve stoje. Letos opět v Cannes představil další novinku, film imaginární lásky, a nadšené přijetí se opakovalo.
O Dolanovi se pochopiteně vždycky mluví v souvislosti s jeho mládím. První film natočil v osmnácti letech s pozoruhodnou řemeslnou bravurou, navíc ho sám napsal, režíroval a ještě v něm hrál hlavní roli (to stejné platí i o imaginárních láskách). Nejdůležitější ale je, že i Dolanovy filmy mládím a energií doslova překypují. Navíc i uvedení snímků v Cannes a nadšená francouzská podpora má své opodstatnění. Dolan je eklektickým žákem francouzské nové vlny, s jejím odkazem si pohrává jako například Christophe Honoré , a na to Francouzi rádi slyší.
Objekty touhy
Zatímco zabil jsem svou matku je silný autobiografický příběh, ve kterém se vypořádává se svým dospíváním s rozvedenou matkou a vlastním coming outem, jsou imaginární lásky popovou koláží těžící téměř výhradně z různých kulturních citací a referencí. Velmi osobní tón předchozího filmu vystřídala v imaginárních láskách poučená hra s odkazy. Zůstala mladistvá svěžest a bezprostřednost. A také silný, vědomý narcismus. V zabil jsem svou matku je transponovaný do syrové vrstevnaté výpovědi, v imaginárních láskách je už čistě estetický. Film je prošpikovaný záběry ze všech možných stran a místy zpomalenými na chlapecky krásnou Dolanovu tvář s deanovskou vlnou. imaginární lásky vlastně nemají žádný příběh. Jeho letmým námětem je iluze a deziluze lásky načrtnutá skrze milostný trojúhelník dvou přátel Francise (toho hraje Dolan) a Marie a jejich objektu touhy, Nicholase.
Film se soustředí právě na imaginární polohu lásky. Ptá se, do jaké míry se odehrává v představách, v sebeklamu, v interpretaci nejmenších gest milovaného, v náhlé intenzitě smyslů, vnímání.
Tím spíš, že narativně ani psychologicky se příběh nijak nerozvíjí, funguje na základě jasně definovaných typů. Nesmělý homosexuál Francis, neurotička Marie, co se ráda maskuje pod starožitným oblečením a anticky krásný Nicholas, který nedává najevo zájem ani odmítnutí a který si svojí roli užívá a s ostatními dvěma si hraje. Těm nezbývá než se přizpůsobit a hledat různé další strategie, jak s Nicholasem pohnout.
Na vlastní kůži
Tisíckrát ohraný příběh milostného vzplanutí a zklamání Dolan inovativně přetváří. Novou svěžest mu dává především formálně. Řídkost příběhu kombinuje s dokumentárně laděnými výpověďmi anonymních mladých lidí na kameru. S lehkostí promíšenou se smutkem vyprávějí o svých milostných zklamáních a posilují tak ústřední příběh.
Dolan se napájí vlivy z francouzské nové vlny. V postelových scénách používá monochromní barevné filtry á la godard. Ve zpomalených záběrech chůze podbarvené hudbou cituje Wong Kar Waie. Dokonale estetizované, významově oproštěné záběry spojuje se soundtrackem, jenž střídá Bacha s rockem i popem.
Všechno je hravé, chytré, vtipné a (sebe)vědomé si vlastních klišé a trochu o ničem. Pod tím je ale cítit autentická radost ze cinefilie, z přetváření světa ve film, z filmového vidění. V kinematografičnosti filmu, v jeho chuti citovat i zkoumat, je nakažlivá radost. Dolan zkouší prostředky filmového jazyka a radost z objevování přenáší i na diváka. Film je nejsilnější v okamžicích, kdy vizuálně dokáže zhmotnit představu, prchavost i intenzitu smyslového vnímání, a jeho totální subjektivitu. Jako ve chvíli, když se Nicholas Francise dotkne. Ve filmu se natáhne a zpomalí čas a divák cítí jako on Nicholasovu vůni a dech na své kůži.
