Rozsahem je Decadence now! mimořádná a už pouhý výčet autorů a výtvarných, filmových, literárních a hudebním děl z výstav a doprovodných programů by pravděpodobně vyčerpal možnosti této rubriky. A to bychom nesměli napsat něco smysluplného o významu akce pro naši kulturu.
Splněný sen
Ústředím perverzních pošušňání je pražské Rudolfinum, kam hlavní kurátor celého projektu Otto M. Urban situoval přehlídku za hranicí krajnosti. Oslňující jména hvězd (namátkou: R. Mapplethorpe, y. Morimura, J. Koons, M. Barney, bratři Chapmanové či D. Hirst) nedávají prostor pochybám, že se našemu nejpracovitějšímu teoretikovi dekadence „původní“ a té, kterou hledá na přelomu posledních století, splnil životní sen. S výstavami v pražském DOXu a brněnském Domě umění, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a Západočeské galerii v Plzni rozepjal křídla své vize o „dekadenci nyní“ do nebývalé šíře.
Zakázané ovoce
S pravděpodobností blížící se jistotě lze tvrdit, že výstavy decadence now! zlámou leckterý návštěvnický rekord. Hraniční podoby sexuality, obrazy bolesti, smrti, stejně tak jako kultovní postavení řady autorů, jsou osvědčeným tahákem. A připočítáme-li omezení vstupu do Rudolfina pro osoby mladší 15 let bez doprovodu rodičů, získává decadence now! příchuť zakázaného, leč tím lákavějšího ovoce. Druhý sen se tak splní vedení galerií. Ve výstavních síních do sebe budou odřené metalácké džínsky narážet do netopýřích hávů postromantiků a vypasovaných kváder manažerů. Podobně jako se, patrně naposledy, dělo před pěti lety na pražské retrospektivě apoštola temnoty H. R. gigera, autora podoby filmového Vetřelce.
Kýč a populismus
Může mít dekadence now! vůbec vadu na kráse? Bohužel ano. A to vadu srdeční, neboť je nejčitelnější na Urbanově centrální, rudolfinské přehlídce. životní realitu současnosti vytváří „dekadentní“ obrazy více než kdy dříve. Takzvaná sexuální revoluce 60. let byla v podstatě součástí mohutnější transformace na poli morálním a etickém. Mocně se dotkla i našeho chápání těla, šílenství či smrti a její ozvěnu slyšíme do současnosti. Postkomunistické společnosti pak její výdobytky přijaly po svém a ve zrychleném režimu a dnes jsme v podstatě ve stejné situaci jako zbytek západního světa. Film, bulvarizovaná masmédia a exponenciálně rostoucí oblaka webových pornobitů každodenně přinášejí bolest, smrt a „zvrácenosti“ až do obýváku. Někdy jsou stavěny na piedestal jako hodnoty, přinejmenším vždycky jsou normalizovány jako nevyhnutelná součást naší reality. V tomto ohledu za hranicí krajnosti (potažmo celá decadence now!) správně ukazuje, že umělci posledních desetiletí na tyto fenomény reagovali a reagují. Co je však za hranicí krajnosti postrádá, je absence vzácného rysu umění tyto fenomény problematizovat. Je to hlavně kvůli tomu, že Urban chtěl umění vršit, nikoli nám ho představovat. Jeho cílem je sugestivní atak. A přestože řada děl má kapacitu otevřít polemiku o funkci umění v naší „perverzní přítomnosti“, je to právě Urbanovo úsilí o makabrózní karneval bez kontextu, který je mění v pouhé „účastníky bez osobnosti“. Takové umění je pak impotentní. Ačkoliv jsou například samostatné výstavy Joela Petera Witkina v brněnském Domě umění a dua gilbert a george v DOXu těchto výhrad zproštěny, neboť dávají nahlédnout hlouběji do postojů a motivací jejich autorů, lze dekadence now! s jejím rudolfinským svatostánkem označit za ukázkový kurátorský kýč. Obhájce projektu by se mohl ohánět ostrou šavlí postmodernismu. Cílem postmoderny však nebylo přestat vnímat skutečnost v její komplikovanosti. Obraz, který nám nabídl Otto M. Urban, je sice extrémistický, ovšem vnitřně zcela nekomplikovaný. A proto se zde kýč nebezpečně sblížil s populismem. Dekadence now!
O jednotlivých výstavách viz. www.decadencenow.cz
