Shodou okolností britské úřady už nějakou dobu sklízely kritiku za přemrštěná a příliš drahá bezpečnostní opatření právě v souvislosti s návštěvou Benedikta XVI. Ihned po zatčení oné šestice tak byla z policejních prohlášení znát docela značná úleva: zabránili jsme nejhoršímu a ještě ukázali, že naše nasazení nebylo zbytečným plýtváním času a peněz.
Představa, že šest uklízečů chce zlikvidovat papeže, působila trochu bizarně hned od počátku. Proti vtipkujícím mužům ale hovořil prostě jejich původ. Je pravděpodobné, že kdyby byli z Liverpoolu a ne z arabských zemí, zřejmě by se nechtěnými hrdiny hlavního zpravodajství nestali. Že se navíc úřadům jejich zatčení hodilo, ale asi úplně neznamená, že je policie mohla nechat být. Nebo ano? Je po atentátech nejen v londýnském metru každý Arab nebo Pákistánec jednou provždy podezřelý? A lze si dovolit nebýt podezřívavý? Není podezřívavost jen cesta do pekel? Nebo naopak?
Ve stejný čas perlí v kinech hrdinové Chrise Morrisse ve filmu Čtyři lvi. Partička džihádistů plánuje útok na londýnský maratón a režisér přitom nešetří nikoho: od muslimů, přes policii, až po diváka. Dělá si legraci úplně ze všech. Možná je to jediná šance. Když už je svět v takové šlamastyce, nezbývá nic jiného než se zasmát a získat trochu odstup. A pro blaho všech doufat, že ona šestice bude mít dobrého právníka, až se bude soudit o odškodné.
