Jednou z polistopadových změn je, že se na ulicích začali objevovat tělesně a mentálně znevýhodnění lidé, dříve odklizení do ústavů na venkově. Je tomu tak díky osobní asistenci, která klientům pomáhá v samostatném životě, místo trpné role pacienta v nějakém lidojemu. Ačkoli je levnější, bere se asistence stále jako jakýsi nadstandard, z kterého je možno slevit, kdykoli se šetří. Poskytovatelé žijí v nejistotě a rozpočtových provizoriích, místo plánování rozvoje je nutno propouštět odborníky a omezovat služby. Efektivita a výkon se necení, naopak jsou trestány – na více klientů nepřijde více peněz.
Nedat peníze na osobní asistenci je mnohem jednodušší, než zrušit nějaký ústav sociální péče. Naše tolik individualizovaná společnost tak odsuzuje postižené ke kolektivní péči a pravicové vlády konzervují stav jak vystřižený z osmdesátých let.
