Probouzíme se do nového dne, vlhkého a horkého, typického pro tropické nížinné podnebí. Po nové cestě, kterou nechali postavit dřevotěžařské společnosti, jsme včera v noci přijeli z hornaté střední a jižní Guatemaly na nížinný a dlouho zcela nepřístupný sever země – do Peténské džungle. Výhled z baťůžkářského hostelu nabízí půvabnou ranní scenérii hlavního města regionu Flores, který leží na ostrově, obklopen jezerem Petén Itzá. Dříve koloniální město Španělů je dnes, coby poslední zastávka před staromayskými pyramidovými komplexy Tikal a Mirador, hlavním městem turismu.
Naše kroky ale nerozšíří řady až 180 tisíc turistů, kteří každoročně Tikal navštěvují. Směřujeme na místo, jež nabízí trochu jiný pohled na džungli než ten z hledáčku turistova fotoaparátu. Čtyřkilometrová prašná cesta podél pobřeží jezera nás přivádí před brány nevládní organizace ARCAS. Vstupujeme do útrob jejího areálu a na první pohled se zdá, že jsme se ocitli v jakési menší zoo. Všude kolem nás vidíme různé druhy zvířat v klecích, výbězích a voliérách. Z prvotního dojmu nás probouzí až agilní třicátník Eduardo, který s námi ochotně zasedne ke stolu a rozpovídá se o náplni práce ARCASu. „Jsme rehabilitačním centrem pro divoká zvířata, jež byla nelegálně ulovena v džungli jako kontraband pro černý trh. Na záchraně zvířat spolupracujeme s CONAP (guatemalská obdoba CHKO, pozn. autora), kteří čas od času odhalí pytláky, respektive autobusy se zvířaty směřující na černý trh do Guatemala City a tato zvířata pak putují k nám. Naším cílem je vrátit zvířata zpět do džungle,“ shrnuje Eduardo podstatu práce organizace, jež stejně jako CONAP vznikla v roce 1989 a každoročně zachrání 300 až 600 zvířat z více jak čtyřiceti – často ohrožených – druhů.
VYTĚŽIT DŽUNGLI
Máme štěstí, protože se nám podaří zastihnout v ARCASu i zaměstnance CONAPu, čtyřicetiletého Julia, který k nám přisedá a vytváří s Eduardem sladěný tandem – co se odpovědí na naše otázky týče. Julio vsazuje černý obchod se zvířaty do širších souvislostí, spojených s politikou konzervace džungle, jež se v Guatemale objevuje na konci osmdesátých let, kdy na 21 kilometrech čtverečních vzniká národní park Mayská biosférická rezervace. „Nejde pouze o vytěžení zvířat z džungle pro černý trh,“ říká Julio Madrid, „ale o celkový vztah k džungli, jež je obecně postavený na jednosměrném vykořisťování a těžbě džungle.“ Za faktem, že každoročně nenávratně zmizí až 90 tisíc hektarů Peténské džungle, je mnoho důvodů. Kromě obchodu s divokou zvěří, častých hurikánů a nemocí stromů mezi ně patří i několik migračních vln a s nimi související posouvání zemědělské hranice vypalováním džungle kvůli obživě místních chudých rolníků, ale i pro pastvu dobytka movitých farmářů. Je tu také těžba dřeva – včetně nelegální těžby vzácných dřevin, jako jsou např. mahagony či cedry (70% je na export – zejména do USA), či dřevin, jež jsou potřeba pro výrobu žvýkaček, těžba ropy, ale i fakt, že se džungle stala koridorem, kudy směřují drogy na sever do Mexika, respektive USA.
Státní správa Peténské džungle tak stojí také před problémem, který je vlastní většině posledních tropických deštných lesů světa: jak bojovat proti chudobě tamějších rolníků a zároveň zachovat ekosystém džungle? Julio Madrid nezná zaručený recept. „Je bohužel pravdou, že to jsou právě místní obyvatelé – chudí rolníci, kteří jsou najímáni na značnou část černé práce v džungli – ať už na lov zvířat, hledání vzácných dřevin k těžbě či pro přenos drog.“ Eduardo si bere slovo a doplňuje slova kolegy: „Je proto potřeba zajistit možnost jiné, než nelegální formy přivýdělku, o což se v současné době snaží několik projektů, jež vznikly za spolupráce s velkými mezinárodními ekologickými organizacemi. Projekty jako lokální ekoturismus, řezbářská družstva, pěstování divokých rostlin či prosazování ekologicky udržitelného života na komunitní bázi by mohly být kroky správným směrem.“
MATKU ZABIJEM, MLÁDĚ PRODÁME
Po obecnější odbočce se Julio i Eduardo vracejí zpátky k tématu, kterému rozumějí nejlépe – totiž k nelegálnímu lovu divokých zvířat pro černý trh. „Až 70 % zvířat lovených pro černý trh představují papoušci, což působí obrovské škody v jejich populaci,“ říká Julio. Mezi další hojně chytaná zvířata patří mj. různé druhy opic, velmi vzácní jaguáři, oceloti, jelínci mazama, mnoho druhů žab, želv, hadů, pavouků a v neposlední řadě i leguánů.
Chytání zvířat i transport samotný je velmi brutální. Jedním z nejhojněji chytaných druhů opic je chápan středoamerický. Lovci si vyhlédnou kojící matku, kterou v korunách stromů střelí, a přežije-li mládě pád, pak ho potlučené, vystresované, hladové a dehydrované překupníci vezou spolu s dalšími zvířaty na černý trh do 150 km vzdáleného Guatemala City. Brutalitu zacházení překupníků se zvířaty dokládají i slova Eduarda, který zvýšeným hlasem říká: „Zvířata jsou namačkána po více kusech v malých prostorech, často schovaná v krabicích ve vnitřních částech autobusů, kde je například blízko motoru velké horko. Papouškům často dávají diazepam, aby spali a nebyli slyšet. Zvířata nedostávají nažrat ani napít a navíc jsou vystavena novému prostředí, na jehož nemoci nemá jejich imunitní systém obranné prostředky. To vše přispívá k tomu, že z každých deseti zvířat chycených pro kontraband přežije celý proces transportu jedno, maximálně dvě.“
Nejčastěji jsou zvířata lovená pro americký a evropský trh, kde je velká poptávka po exotických domácích mazlíčcích. Nezanedbatelným důvodem je rovněž lov na maso pro luxusní restaurace v turistických destinacích, a to i přestože, jak zdůrazňuje Julio, restauracím opakovaně říkají, že je zakázané používat maso zvířat z chráněných oblastí džungle. Jestliže cena papouška ara se, podle serveru chovzvirat.com, na legálním trhu pohybuje mezi 50 až 60 tisíci korunami, pak na černém trhu je cena mnohonásobně nižší. „Přesné ceny neznáme,“ kroutí hlavou Julio, „ale domníváme se, že cena za papouška se pohybuje mezi 300 a 500 quetzaly.“ V přepočtu na české koruny to značí, že papouška si lze pořídit za cenu kolem tisícovky. Díky dominantnímu postavení papoušků na černém trhu, ale i díky tomu, že Peténská džungle se zmenšuje, což znamená, že mizí přirozené prostředí, které zvířata potřebují, se odhaduje, že papoušků ara nezbývá v současnosti v džungli více než tři stovky. Co s tím?
TATÍÍ, JÁ CHCI TOHO BAREVNÝHO PAPOUŠKA
Když se Julia a Eduarda ptáme na to, co je možné proti černému obchodu s exotickou zvěří dělat, působí bezradně. Julio zmiňuje zákon o zákazu obchodu s tropickou zvěří, který se podařilo CONAP prosadit v roce 1996, ale jedním dechem dodává, že hrozba pokuty až 2500 dolarů či odnětí svobody na pět až deset let překupníky neodrazuje. „Na celou oblast rezervace máme jen tři stovky rangerů, takže i přes naše hlídky a kontrolní stanice u cest není v našich silách to uhlídat. Mezi lety 1999 až 2008 se nám podařilo zachytit 2685 zvířat, ale domníváme se, že se jedná pouze o menší část celkového počtu zvířat chytaných pro černý trh. Je pravdou, že trh s exotickými zvířaty se možná trochu zmenšil, či se minimálně v posledních letech nezvětšil, ale zásluhy CONAPu na tom nejsou nijak klíčové, protože jednak CONAP coby instituce celkově oslabil a rovněž hlavním důvodem je odlesnění džungle, což zmenšuje přirozené prostředí zvířat.“
Vrásky jako by měli i z toho, že se sice jedná o lokální problém, ale způsobený do značné míry i globálními procesy, jež oblast Peténské džungle a tedy i pole možných aktivit jejich organizací dalece přesahují. Nezbývá jim nic jiného než na lokální úrovni tlumit globální poptávku a doufat, že klesne. Zajímá ale rodiny v USA a v Evropě, odkud pochází zvíře, jež si jejich potomek oblíbil do té míry, že žadoní o to, aby mu ho koupili? Není to náhodou tak, že se naopak snaží nevidět onu propojenost mezi mizejícím tropickým pralesem a jejich novým domácím mazlíčkem?
„Mít domácího mazlíčka“ je kulturní hodnotou, jenž se bohužel šíří i do „zemí třetího světa“, což dokládají i slova Eduarda, jež říká: „Je pravdou, že mnoho zvířat končí v Evropě či USA, ale nesmíme opomenout i to, že desítky až stovky zvířat končí nyní i v guatemalských rodinách.“ Právě proto se CONAP a ARCAS zaměřují hodně i na osvětovou činnost. Julio k tomu podotýká: „Snažíme se pořádat přednášky a organizovat různé interaktivní projekty pro děti, prostřednictvím kterých se jim snažíme ukázat, že přirozeným prostředím zvířat není jejich klec či dvorek, ale tropická džungle.“
Mizení Peténské džungle ve střední Americe v číslech. Guatemalská džungle v Peténu tvoří spolu se sousední mexickou džunglí, respektive Calakmulskou rezervací, druhou největší souvislou plochu tropických deštných lesů v Americe s rozlohou téměř 4 miliónů akrů. Mezi lety 1990 a 2005 zmizelo v Guatemale 17% lesního porostu neboli 1862 tisíc hektarů. Každý rok zmizí nenávratně až 90 tisíc hektarů pralesů – tedy 3% lesního porostu země. V Guatemale žije téměř 1 300 druhů zvířat a roste téměř 8 700 druhů rostlin. V Peténské džungli samotné žije na 450 druhů zvířat a více jak 1 400 druhů rostlin. Podle zprávy CONAP je 1 600 druhů guatemalských rostlin a 740 druhů zvířat ohroženo vyhynutím. Mezi zvířaty se to týká i papoušků ara, jaguárů či tapírů. Již několik let nebyl v Peténské džungli spatřen velký mravenečník či vzácný tropický orel harpyjovitý.
Autor je doktorandem sociální antropologie na FHS UK.
