Vážně. V mém bytě je například tajuplná skříňka. Jsou v ní záhadné artefakty po jakési zaniklé civilizaci a já nejsem schopen je vyhodit do popelnice. Jakási tajemná síla, snad šamanské mana, mi v tom brání.
Nedávno jsem, se zatajeným dechem, do šamanské skříňky nahlédl. A koukám: holicí štětka Triumph, Made in Czechoslovakia. Říkám si: v životě jsem se neholil mýdlem a štětkou, v životě nic takového ani dělat nebudu – ven s tím. Avšak hlas šamana v mé hlavě, který se nápadně podobal hlasu dědy, najednou praví: „Neblbni, třeba se to bude někdy hodit.“ Popuzen invazí šamansko-dědovského hlasu protestuji: „Proboha kdy? Na co?!“ A hlas povídá: „Člověk nikdy neví.“ Co máte na tohle říct?
Hned vedle štětky další artefakt z prvohor: Suché vodorozpustné lepidlo na tapety Apeko ze Škrobárny Mráz Červená Řečice. „Ať už je to pryč!“ rozkazuji sám sobě. Tapetovat už nikdy nebudu, bílý Primalex je má volba na věčné časy a nikdy jinak. Jenže to neznáte šamany!
„Nevíš, třeba budeš něco někdy někam lepit,“ zaskuhrá mi v hlavě jeden z nich.
„Co a kam?!!“ rozeřvu se, až se moje podnájemnice začne instinktivně ohlížet po dětech (které ještě nemá), aby je odvedla do bezpečí.
Na to šaman hajzl samozřejmě již neodpoví, svou věchýtku pochybností už utrousil, a to té bestii stačí. Ztvrdlé Apeko musí zpátky do oltářní skříňky.
Pak už ale přichází vrchol. Lahvička 25 mg zlatého prášku Aldactor od (zřejmě) legendární firmy Searle & Co limited.
„Tohle se taky bude hodit?!“ zaútočím rovnou a bez varování.
„No ježišmarjá, třeba na obtažení písmen na dědově hrobě.“
„Hrob jsme prodali a dědu rozptýlili!“ křepčím s pocitem triumfu, zatímco z pokoje podnájemnice se ozývají zvuky neklamně signalizující chvatné balení kufrů.
Jenže koánová odpověď šamana je naprosto odzbrojující: „vidíš, vidíš,“ říká, patrně s výčitkou. Nedá se nic dělat, zlatý prášek, u nějž nevím, v čem se rozpouští a nikdy to vědět nebudu, musí zpátky na své místo, kde mne ten parchant nejspíš v klidu přežije. Já se totiž kazím, zatímco on – alespoň dle mínění šamanstva – nikoli. I za třicet let se – na rozdíl ode mne – „bude možná na něco hodit“.
Už vás dál nebudu napínat. Po prášku Aldactor jsem již rezignoval a bez odporu uznal, že se ve 21. století neobejdu ani bez petrolejové lampy („co když vypadne proud?“), ačkoli v celém bytě není ani kapka petroleje, ani bez dvacetimetrového měřícího pásma Kimex (hurá, můžu doma házet diskem!), ani bez pumpičky Velamos (na kolo, které nemám), ani bez fungl nové šupléry Somet (kterou jsem od puberty nepoužil), ani bez zubařských kleští K53 (proboha kdo, kdy, jak a proč to k nám přitáhl?!), ani bez čestného odznaku Zasloužilá pečovatelka Československého červeného kříže, ani bez „zámku zadlabacího dosického bez protiplechu pro dveře jedno a dvoukř. pravé s pákou“ (ovšem bohužel bez klíče), natož bez tří kil umělohmotných kroužků, u nichž vůbec netuším, kam se dávají a zda vůbec ještě existuje výrobek, do něhož by pasovaly („ale z něčeho přeci musejí být!“). To vůbec nemluvím o artefaktech, u nichž se mi ani přibližně nepodařilo určit, k čemu by snad mohly sloužit. Za všechny jmenuji anténny združovač VHF/UHF od Okresneho podniku výroby a služieb Dolný Kubín, který mne navíc poděsil vzkazem zanechaným dávnými kmeny: „Po montáži anténneho združovača je výhodné anténne zvody vhodným spôsobom zaistiť, aby svojou tuhosťou nespôsobili odlomenie vývodov od svoriek.“ Sice jsem nerozuměl, ale bylo mi jasné, že jde o důrazné magické varování říkající: Ruce pryč, nehodný červe!
