Zpětně se to může jevit jako nedostatek smyslu pro realitu starosty Brno-střed Libora Šťástky (ODS). Bylo před volbami a zastupitelstvo přijalo dvě vyhlášky: jednu proti pití alkoholu na veřejnosti a druhou proti žebrání. Snad aby ukázalo svaly, možná i s předtuchou, že to, na co se pracující střední třída nejméně ráda dívá, je špinavá chudoba. Do obou vyhlášek však zapracovalo výjimky. Jsme na Moravě, kde se k „orgánům města“ vážou akce organizovaného pití takřka tajnosnubně, takže v té alkoholové je výjimek mnohem více. Žebrácká vyhláška sice pamatuje na ty v kostýmech, co po posledním zvonění vybírají peníze na pár tequil do klobouku, ale nad těmi, kdo se na ulici živí s kytarou v ruce, už zamítavě mává rukou.
„Brno není New York, kde by kvalitní pouliční muzikanti byli. Ti jsou vítáni. Ale skupinky, které se na městské části objevují, mají maximálně píšťalku nebo poklici, do které mlátí dlažební kostkou,“ zní nejokřídlenější výrok starosty Šťástky. Nejspíš i osobně se jím dotkl občas až výjimečně talentovaných hudebníků, v každém případě však lidí povětšinou mladých čistých a schopných – lidí, kteří nejsou bohatí, ale pokutovým bločkem si je na nich pořád ještě co vzít. Dotkl se generace Facebooku, která se umí síťovat a s mýtem Brna jako kulturního a studentského města za zády mu také vyjít vstříc do ulic.
BRNĚNSKÝ DYLAN
„Tady mám posudek, že vyhláška je proti Listině základních práv a svobod. A tady žádost o povolení hrát, kterou jsem poslal na město. Rovnou je tam upozorňuji, že vím, že od nich žádné povolení nepotřebuji, a že mi dokonce ani žádné dát nemohou. Ale je to sichr,“ šustí lejstry Standa Voda řečený Stanley H2O. Hudebník s vizáží Karla Zicha pracoval pět let v kovohutích, kde „byl zákoník práce sprosté slovo“, aby pak zakotvil v Brně, našel si partnerku a začal se živit na ulici dylanovkami.
K jejich tónům je na Josefské ulici v centru města potřeba se propracovat přes rojnici mužů v košilích a kravatách s nabídkou výhodného pojištění a přes brigádnice v tričku, které zpomalují spěch kolemjdoucích sugestivní otázkou „zajímají vás lidská práva?“. Až za nimi u kostela stojí pětatřicetiletý Děčíňák s kytarou, harmonikou a papíry, od nichž čeká ochranu před příslušníky městské policie. „Už jsem tady s nimi měl několikrát pohovor, jestli se dopouštím přestupku nebo ne. Upozorňuji je, že pokud mi dají pokutu, tak si na ně budu stěžovat nebo žádat o náhradu škody,“ varuje.
PRÁVO A VÝJIMKA
Pravidla pobytu ve veřejném prostoru i samotné právo na něj představuje problém, který bude čím dál aktuálnější. Diskuse se vede v jazyce práva a laikovi se může jevit jako těžko proniknutelná. „ Z právního hlediska jde o návrh na uzavření darovací smlouvy, který, je-li akceptován, vede k uzavření darovací smlouvy podle občanského zákoníku,“ říká o žebrání například sedm let starý podnět, kterým se občanské sdružení Iuridicum Remedium pokusilo „zaútočit“ na protižebrací vyhlášku tentokrát pražského magistrátu.
Podnět tvrdí, že na samotném žádání o almužnu není nic ilegálního. Pokud lze něco kriminalizovat, pak jsou to výhradně jevy, které se s ním mohou a nemusí pojit. Platné právo k tomu dává prostředků už dost: příliš neodbytnou „nabídku smlouvy“ lze klasifikovat jako výtržnictví, jindy se lze opřít o znečišťování veřejného prostranství. I zde autoři podnětu ale nabádají ke střídmosti: ne všechno, co se společnosti nelíbí, má být právně eliminováno. Koneckonců nevyžádaný kontakt jako takový se především díky lidem z marketingu už dávno stal součástí městské každodennosti.
SÁZKA NA FOLKLÓR
Hudebníkům z Brna není tato řeč zákonů tak docela cizí. Sami budou nejspíš žádat ministerstvo vnitra, aby celou věc předalo ústavnímu soudu. Tento motiv ale ustoupil do pozadí před všeobecným pocitem, že pouliční hudebníci přeci nejsou obyčejní žebráci, ale „študáci“ bez prostředků. Tedy kulturní síla s přidanou hodnotou, která se lidem líbí, patří ke koloritu města, stejně jako babičky na České s růžičkami po devíti korunách, a podílí se tak na vytváření idylické atmosféry, jež může v krajních případech podpořit i turistický ruch.
Jenže postava žebrajícího člověka v nouzi, který na nic nehraje a ani není na Facebooku, jako by se z boje o výjimku pro hudebníky poněkud vytratila, anebo alespoň zformovala do podoby toho, na jehož záda vyhláška stejně nedopadne. „Mně bezdomovci nevadí. Oni ale pokuty beztak nezaplatí a na místo, odkud je vykáže policie, se vrátí druhý den zas,“ myslí si Horset Bloom, dvacetiletý mladík, který sní o slavné kapele a patří k organizátorům červnové demonstrace. K jádru problému míří až jeho kolega a sám nadaný muzikant, Tomáš Vtípil. „Nevím, jak je to právně průchodné, ale myslím si, že co je ve veřejném prostoru povolené nebo zakázané, by se nemělo řídit podle toho, co se komu líbí, ale podle toho, jak je to agresivní,“ říká. V tom jsou si nejen hudebník s žebrákem rovni.
ODJEZD
Je pár dní po demonstraci. Spolu s prodejcem Nového Prostoru stojíme v myší díře, průchodu pod brněnským hlavním nádražím, kterým se denně provalí tisíce lidí. Zobeme hranolky z vietnamského bistra, probíráme situaci a obhlížíme prostor. Naproti nám sedí na dlažbě čtyřicetiletý Petr, který drhne na kytaru Myšíka a možná si tak vydělává na další dávku. Přežívá na ulici a na demonstraci ani nešel. O kousek dál sedí na schodech banda poničených alkopunks. Jsou poměrně uzavření, už ani nežebrají a dav je bez povšimnutí míjí, stejně jako dvojice městských policistů s palci za opaskem. Musím valit. U Tesca se znovu prosmýknout řadou dealerů pojištění a pak bez rozhlížení projít nákupní galerií Vaňkovka, která obalila veřejnou cestu nablýskanými výlohami s pro život nezbytným zbožím. Jiná cesta k autobousovému nádraží totiž nevede.
