„Protože jsem největší žijící básník / přemýšlel jsem o poezii“ napsal zkraje padesátých let jeden dvacetiletý mladík. Ne že by řada lidí zkoušejících psát v tomto věku verše o sobě neměla podobné mínění. Jen málokdo ho ale tak neomaleně a zároveň sebeironicky hodí na papír. A jen z říše podivných představ by mohlo být, že měl pravdu – zejména v situaci, kdy to píše autor, který své verše ani nevydává. Oficiální literární kritika ho ani neodsuzuje, prostě ho nezná. A ještě jsou naživu onačejší autoři, celebrity už z dob první republiky, na které nečekají jen státní ceny, ale i jedna Nobelovka – všichni ti Nezvalové, Seifertové a další. A ve světě? Co teprv ve světě! BRÁCHA OD BÍTNIKŮ Jenže je rok 1950. Básníci meziválečného období buď uvolňují místa svazáckým veršotepcům, anebo se jim snaží konkurovat. V mezičase někteří přepisují své starší a lepší věci, aby tolik nepobuřovaly… A jejich protějšky? Francouzští surrealisté nemají k novému světu studené války mnoho co říci. Snad jen bítnici v Americe začínají tvořit podobné dílo, jako jeden mladíček v Praze. Ten mladíček se jmenoval Zbyněk Fišer, byl synem prvorepublikového plukovníka a nadšeným stoupencem Marxe i Lenina. Jenže na to, aby přijal režim, který byl vytvořen roku 1948, se příliš ztotožňoval s Marxem a také s meziválečnou kulturní levicí. S jejími protagonisty – Závišem Kalandrou a Karlem Teigem – se Fišer ještě stihl seznámit: dřív než prvního z nich popravili v procesu s Horákovou a než druhý krátce na to zkolaboval. „Fišer a ta jeho banda grázlů“, jak je seriózní, byť radikální uměnovědec Teige překřtil, ovšem záhy pochopili, že surrealismus je pokojová květinka, která by v klimatu kultu osobnosti brzo chcípla. A tady začíná jedna z nejplodnějších stórek z dějin české estetiky. Lidé, jejichž vkus je formován Bretonem a Nezvalem, hledají vlastní vyjádření, svou reakci na dobu kultu osobnosti. Táž skupina vydává sborník Židovská jména, v němž si na protest proti nastupujícímu antisemitismu volí židovské pseudonymy. Pro ostatní to je jednorázová záležitost, ale Fišer se jménem Egon Bondy už splyne. Ruští revolucionáři Uljanov, Bronštejn a Džugašvili zmizeli za svými revolucionářskými pseudonymy, které měly zpočátku jen praktický účel jako mimikri před tajnou policií, aby se později jako Lenin, Trockij a zejména Stalin vrátili jako objekty kultu a diktátoři. Zbyněk Fišer zůstal jako člověk protloukající se životem, jak se dalo – od pochybné existence vagabunda na počátku padesátých let, přes studium na vysoké škole až k invalidnímu důchodu v roce 1967 a společenskému okraji v letech následujících. Egon Bondy zůstal jako přízrak a pozůstatek doby svého vzniku – jako podzemní reakce na kult osobnosti. Stal se z něj mýtus zatracence, který se dokázal z těsné časové blízkosti Prahy kolem roku padesát stalinskému náboženskému mýtu vysmát: kombinací věcného popisu („totální realismus“), spojení politiky s erotikou a parodie. Avantgardní umění, dosud až příliš často smrtelně a trapně vážné, znovuobjevilo tváří v tvář smrtící vážnosti totalitního režimu humor, spočívající především v přehánění. Bondy, jehož první velkou láskou byla patrně bájivě lhavá Jana Krejcarová, byl při vytváření svého mýtu bájivě pravdivý: obraz nonkonformistického vousatého mudrce, kohosi mezi Marxem, Ladislavem Klímou a Lao c‘, doplnil básnickými představami a stěží uvěřitelnými příběhy, jako jsou ty o pašeráctví na československo- rakouské hranici zkraje padesátých let či o cestě do Jugoslávie v době bombardování letadly NATO. Výsledkem byla přízračná existence – před rokem 1989 na pražské Malé Straně, po převratu a rozdělení republiky v bratislavském sídlišti Petržalka. Jáchym Topol vzpomíná, jakým šokem pro něj bylo, když se v osmdesátých letech dozvěděl, že Egon Bondy žije a nezemřel někdy dávno v poststalinském bezčasí. S mýtem pochopitelně souvisela autorita mezi mladými adepty alternativní kultury. „Měl takový iniciační vliv na nás všechny,“ řekl o něm Ivan „Magor“ Jirous. INVALIDNÍ BRATRSTVO „Nemyslete si že vám někdy budu děti vychovávat další generaci otroků nebo si dokonce na auto vydělávat pro rozvoj blahobytu a pokroku Nemyslete si že budu někdy něčím jiným než svobodou která vás dráždí a kterou jak čarodějnici chcete zhanobit a upálit“ píše Bondy ve své sbírce zkraje sedmdesátých let, příznačně pro budování svého mýtu nadepsané Deník dívky, která hledá Egona Bondyho. Stává se inspirací pro underground, jeho texty zhudebňuje kapela The Plastic People of the Universe. Stav invalidního důchodce pro něj nebyl ponižujícím vyřazením z možnosti budovat kariéru a otravnou nutností vyžít z mizivých příjmů – představoval pro něj nejsvobodnější a nejetičtější situaci v represivním systému: brát si od něj jen to nejnutnější a pokud možno ničím mu nepřispívat. Srát na budování kariéry, službu společenskému dobru a podobně. Protože právě to je cesta k opravdové svobodě. Bondy a další autoři brzo přestali litovat situace, kdy nemohou vydávat – a vzali ji jako výhodnou, neboť nemusejí brát žádné ohledy na společnost. Status androšské ikony měl svá četná ale. Bondy byl obdivuhodný jako zasvětitel mladých básníků, levičáků, sinologů nebo prostě jen svobodomyslných lidí. Energie, kterou věnoval těmto kontaktům, je překvapující, za vše mluví jeho mnohasetstránkové dějiny filozofie (akademickými filozofy občas kritizované jako zjednodušující a nepřesné). Nabízí se ale samozřejmě otázka, zda mu nelichotil stav, kdy mohl formovat mladé mysli, kdy měl převahu a nemohl být vystaven kritice. Že jeho stylizace vznikla jako výsměšná reakce na kult osobnosti? V malém ho dohnalo to, čemu se dokázal vysmát. Jenže to je ta méně důležitá část skládanky. Ta podstatnější přišla po roce 1989. Proti Bondyho vizi svobody invalidů a lidí vyřazených ze společnosti se tu objevila vize svobody jako „seberealizace“ v práci a kariéře. Byla svůdná – ale ty tisíce vystresovaných kancelářských stínů dosvědčí, že to skutečná svoboda není, stejně jako nám to může dosvědčit úroveň veřejné „debaty“ a kultury vůbec. Jedním z dokladů této úrovně je i nedávné zpracování Bondyho mýtu v úspěšném filmu Tři sezóny v pekle: z undergroundového příběhu se stala reklamní sračka, z myšlenek plytce nasekané dialogy, z veršů ozdůbka, z umění pokračování reklamy jinými prostředky. Svoboda hledaná na okraji společnosti zůstává výzvou – a Bondyho mýtus čeká na zajímavější následování. Ne ve formě tupého zpracovávání, vykrádání a opakování, ale v podobě vytváření vlastní lůzrovské mytologie, reagující na dnešní kulty různých neosobností.
