Jejich několikaměsíční debata ilustrovala různé důvody, které mohou mít lidé pro to, aby mluvili jiným do oblečení. Jednak se odehrávala v nezbytném kontextu ideologických rozepří o otázku „národní identity“ a v tom je dnešní pravice neoblomná. K islámu i přistěhovalectví přistupuje s nedůvěrou a z hloubi svých národních instinktů cítí, že burka je „cizí symbol“, který odporuje „hodnotám republiky“. Stejné stanovisko, ačkoli z jiných důvodů, ovšem zastávají i mnozí levicoví poslanci. Pro ně jde zase o jakési ambulantní vězení, výraz patriarchální kultury, která odsuzuje ženu do podřízeného postavení. Obě skupiny tak říkají burkám „ne“. O zákonu se bude hlasovat příští měsíc a nejspíš projde. Těm, kterým chybí nacionální zarytost, může kritika opřená o rovnost a práva dávat smysl. Je ale sporné, zda jí levice neprokazuje muslimkám spíš medvědí službu. Zaprvé, zákaz totiž nemusí odstranit z veřejného prostoru pouze burky, ale i ženy, pro něž jsou dnes jediným způsobem, jak opustit zdi domu a se zákazem by se ocitly v absolutní izolaci. Zadruhé, taková kritika nepočítá s dobrovolností: pro některé muslimky zahalená tvář slouží k vyjádření nesouhlasu se státem, jenž klade před příslib rovnosti a nediskriminace požadavek asimilace. Opustíme-li však názorové bitvy, je na celé věci možná nejpozoruhodnější poměr vášní, které otázka zákazů vyvolává, k velikosti skupin, jichž se dotýká. Evropa rozhodně nečelí přílivu maskovaných postav. Francie má sice největší muslimskou minoritu v Evropě, ale burku nosí všehovšudy čtyři sta žen. V Dánsku, kde se o podobném zákazu také debatuje, jen tři. A v italském městě Varallo Seria, spravovaném starostou z radikálně pravicové Ligy severu, žádná – zákaz má být preventivní. Můžeme si tedy udělat jednoznačný názor. Anebo si zachovat prostor pro pochybnosti a zvážit, zda nestojíme před pochybně motivovaným legislativním haraburdím. Martin Malý
