Političtí vůdci, sportovci, zpěváci, ale i hasiči nebo vědci. Ti všichni a mnozí další hrají roli hrdinů a vzorů. Jejich vlastnosti bývají popisovány v božských superlativech a zájem o ně zdaleka předčí entuziasmus a zájem náboženský, alespoň v našem kulturním okruhu.
Opatrnost je ale na místě. Na křídlech hrdinství se nám totiž mohou jako bumerang vrátit stíny minulosti. Nátěr osvícené civilizace a postmoderního nadhledu je leckdy tenčí, než máme odvahu si přiznat, a hrdinové jsou toho důležitým poznávacím znamením. Je na nich dobře vidět „duch doby“. Demonstrují, jakých hodnot si společnost váží, ale i jakými strachy je zmítána a proti jakým démonům je třeba vyslat hrdinu, aby vybojoval zástupný boj za nás všechny.
POSTAVY I ZÁPLETKY
V pěstování kultu hrdinství se snoubí nutnost vytvářet stále nové hrdiny odpovídající potřebám doby, zároveň však navazovat na osvědčené vzory. Málokde je pořekadlo „aniž jest co nového pod sluncem“ tak pravdivé, jako v hrdinské společnosti.
K odhalení původních vzorů některých hrdinských archetypů bychom museli jít daleko do minulosti. Hrdinské historky, úspěšně kopírované dodnes, vymysleli už Sumerové a k dokonalosti je dovedl Homér. Epos o Gilgamešovi, Illias a Odyssea či Mahábhárata a Rámájana a v neposlední řadě Bible představují hrdiny jako ideální vzory vládců, prolíná se zde svět božský a pozemský. Často není zřejmé, zda je hrdina člověk nebo už bůh, je nadán nadpřirozenými silami, bohové ho obdarovávají, bohyně milují. Rozšířený je motiv boje se smrtí a snaha o překonání lidských hranic.
Také zápletky, ve kterých má hrdina možnost vyniknout, jsou po tisíciletí stejné, takže ty inteligentnější filmy a literatura současnosti starobylé vzory spiklenecky přiznávají, ty tupější je bez skrupulí vykrádají, spoléhajíc na to, že jejich cílová skupina se nebude zatěžovat komparací se starověkými eposy a úvahami nad původností scénáře. Tato kodifikace správného hrdinského příběhu nastala už v helénistickém dobrodružném románu. Ať už je hrdinou král, rytíř nebo pouhý pastýř, osud ho provede mnohými nebezpečnými situacemí, v nich prokáže odvahu a ušlechtilost, aby byl nakonec odměněn královstvím i se sličnou princeznou, shledáním s blízkými, případně znovunabytím svého majetku, práv a důstojnosti, o něž byl zlovolnými nepřáteli na počátku připraven.
MUČEDNÍCI, VZORY A NEBEŠTÍ ZASTÁNCI
Svérázným druhem hrdinů jsou křesťanští světci. Těmi byli původně výhradně mučedníci, což se nám zdá dnes divné, vždyť správné hrdinství musí mít šťastný konec. Z hlediska raně křesťanských martyrů byla ale smrt pro víru tím nejlepším možným koncem, ozdobení palmou mučednictví dokládalo nejvyšší božskou přízeň a bylo předmětem tužby. Mnozí příležitost pro mučednickou smrt aktivně vyhledávali a trpce litovali, že ruku v ruce s mocenským vzestupem křesťanství příležitostí k němu ubývalo.
S tím, jak se druhý příchod Kristův stále nedostavoval, rostla potřeba přeci jen se zabydlet v životě vezdejším. Světcům tak přibyla k hrdinskému skonu také úloha hrdinského života. Stávali se nebeskými bojovníky, kteří přispěchají na pomoc v nouzi a na jejich přímluvu se dějí zázraky. Tyto projevy posmrtné moci se staly důležitým kritériem kanonizace světce, dosvědčovaly jeho vítězné povýšení na nebesa.
Mít svého světce se pro národy a regiony postupně stalo důležitou otázkou prestiže. Světec byl zkrátka totéž, co je dnes olympijský vítěz. Tento proces stále trvá, i když už dávno ztratil na síle. Světců přibývá a za Jana Pavla II., jenž se sám stal předmětem beatifikačního procesu, přišlo více svatořečení než kdy předtím. Kromě národů a etnických skupin tak už má svého nebeského ochránce prakticky každá oblast lidské činnosti. Velmi populární je třeba sv. František, přímluvce ekologů. V roce 2003 se stal sv. Isidor Sevillský patronem internetu.
Celkový počet svatých přesahuje 10 000, ještě mnohem více je blahoslavených, což je jakýsi nižší stupeň nebeských hrdinů. Ani za současného papeže se příliv nových světců nezastavil, naposledy například hromadně kanonizoval několik set obětí španělské občanské války z řad kněží.
HRDINSTVÍ ŠUSTÍCÍ PAPÍREM
Psané legendy o mučednících zásadně ovlivnily dobrodružnou literaturu. Křesťanští hagiografové, tedy tvůrci životopisů světců, se o původnost zrovna nesnažili. V podstatě převzali antické předlohy, jen světskou zápletku nahradili duchovní. Jednou osvědčené schéma je zkrátka škoda opouštět. Proto v některých životopisech světců nalezneme historky, které můžeme číst už ve vyprávěních o Alexandru Velikém. I tak se ale objevují některé inovace. Na rozdíl od světských předloh nejsou hrdinné skutky světce dané jeho osobními zásluhami, ale vždy boží milostí. Slouží jako demonstrace boží všemohoucnosti, takže zde vzniká typ nečekaného hrdiny – outsidera.
Rozbíjet už jednou vybudovaný hrdinský nimbus a prohlašovat héroa za padoucha je poněkud nepraktické, ale i to se občas děje. Někteří absolvují tento přerod i několikrát. Daleko obvyklejší než legendu pracně ničit je ale si ji přivlastnit, zvláště je-li dotyčný geroj spolehlivě mrtev a nemůže se bránit. Pak ho lze snadno zapojit do nových služeb, leckdy zaměřených zcela opačně, než bylo původní hrdinovo směřování. Jaké ale opravdu bylo, v tom neměl jasno mnohdy ani náš protagonista. Vždyť vyšší, hrdinský smysl konání, je třeba nejprve objevit správným vyložením příběhu, často je patrný až při zpětném pohledu a dodání vhodných souvislostí. Pravým hrdinou se tedy nikdo nestává sám o sobě, je k tomu nutný sepisovatel, vykladač a opěvovatel.
Podobného zneužití nejsou uchráněni ani světci. V roce 1997 proběhly oslavy svatovojtěšského milénia, při kterých se Slavníkovec jevil téměř jako první propagátor Evropské unie. Ano, byl přítelem německých císařů, mnichem v Itálii, biřmoval maďarského krále Štěpána a zahynul při misii u východních Prusů. Skutečně je ale jeho touha po mocné říši sjednocené církevním univerzalismem hodna následování a předobrazem EU?
Říká se, že hrdinů jsou plné hřbitovy. K mnohým hrdinstvím došlo vynuceně či omylem. Mnozí adorovaní hrdinové nejsou praví, mnozí byli vytvořeni zcela uměle. Ale ještě důležitější než pravost je opravdovost – tedy uvěřitelnost a inspirativnost. Vždyť příklady táhnou a to byl odjakživa hlavní úkol hrdinů.
KDYŽ CHYBÍ ACHILLOVA PATA
Podobně jako hagiografové dnes postupují nejrůznější PR-manažeři. Ať už jde o politika nebo bulvární celebritu, je třeba vytvořit legendu, tedy příběh života, z kterého bude dostatečně patrná výjimečnost a předurčenost k velkým činům. Takoví hrdinové už ale neslouží zábavě, poučení, ani vyšším, lidskou existenci přesahujícím cílům. Slouží sami sobě, vlastnímu, za peníze směnitelnému kultu. Své příznivce nevyzývají k následování a napodobování, ale manipulují je do podřízené pozice méně schopných a závislých. Chybí jim tak důležitý prvek pravého hrdiny – poukaz na své selhání, hříšnost, omezené schopnosti a limity, za které už musí každý jít sám. Ona příslovečná Achillova pata, bez níž není hrdina kompletní.
Nejnápadnější je to u politického kultu osobnosti. Vůdce – hrdina je zde viditelně předurčen už od ranného dětství. Stopy vyvolenosti se vyhledávají už u jeho rodičů nebo se naopak zdůrazňuje výjimečné úsilí, s jakým se pozvedl z nuzných poměrů. Jeho genialita se projevuje v nejrůznějších speciálních oborech, je pravou renesanční osobností a neomylnou autoritou – proslulá jsou třeba Stalinova pojednání o jazykovědě nebo klimatologické práce prezidenta Klause. Vyniká ovšem i ve sportu a nejrůznějších tělesných disciplínách, jako třeba primátor Bém. Ostatní význačné osobnosti mu prokazují úctu a neomylně ho poznávají, i když se snaží skromně zůstat inkognito. Často na něj reaguje i sama příroda nejrůznějšími symbolickými úkazy, jako je duha, bouře nebo sluneční záře. Předmětem úcty je i rodiště dotyčného nebo místa jeho triumfů. Ty často spočívají v geniálních zásazích, jež na poslední chvíli napravují neschopnost jiných a zvrátí jinak beznadějnou situaci. Zdůrazňuje se jeho role ochránce, poslední instance a záruky blahobytu, míru nebo i prostého přežití. Bez jeho hrdinných činů by byli všichni vydáni napospas všemožným zhoubcům.
Nejrůznější krize přímo nahrávají bujení politických hrdinů, kteří se tváří, že znají příčinu i řešení našich problémů. Chlácholí tak nás a možná i sami sebe. Přiznat si vlastní bezmocnost je někdy ale tím největším hrdinstvím.
