Mladý kurátor Václav Magid již několik let pořádá výstavy kr iticky pohlížející na aktuální rozpoložení v českém konceptuálním umění. V Kašparu noci na něj pohlédl z perspektivy dvou proti sobě jdoucích typů ironie: „romantické, v níž reflexe skrze estetický zážitek umožňuje překonat hrůzu z neuchopitelnosti světa, a postkonceptuální, která využívá převzaté kulturní kódy, aby je zesměšnila.“
ÚSMĚŠEK Z NICOTY
U labyrintického prostoru Futury jsme zvyklí na lecjaký styl instalace. Na co zvyklí nejsme, to je „téměř prázdno“. Na Kašparu noci jsou díla od jedenácti autorů, přesto máme pocit nedostatku. Kurátor zjevně počítal s tím, že jakkoli už nám nevadí galerie bez artefaktů (a dokonce jsme si je zvykli považovat za neutrální prostředí), o to silnější trauma vyvolá „děravá“ instalace. Co nás opravňuje takto smýšlet o jeho záměrech s prostorem, je zasvěcení výstavy akcentům „gotična“ a „groteskna“: „Výraz ‚gotično’ v romantické tradici poukazuje na trhlinu v racionálně uspořádaném světě, skrze niž zeje dávná barbarská temnota. ‚Temná noc’ úzkosti z nicoty podněcuje imaginaci, aby plodila nestvůry. ‚Groteskno’ označuje exces, v němž se fádní každodennost střetává s fantasknem a strojová racionalita s absurditou. Smysl krachuje, jistá půda pod nohami mizí, systematická je snad už jen bezsystémovost... Tyto motivy nejsou cizí ani současné umělecké citlivosti. Jejich svorníkem však dnes pravděpodobně není tragičnost postavení člověka tváří v tvář vznešenosti jeho smrtelného údělu, ale spíše cynický úsměšek nad vlastní situací.“ A následně vytahuje na světlo démona „opěvování zla“ a Lautréamontovými ústy připomíná smysl „literatury, která opěvuje zoufalství jen proto, aby čtenáře deprimovala, a aby ho donutila přát si dobro jako lék.“
NENALÍČENÝ KRACH SMYSLU
Magid nevybíral mezi umělci, kteří romantické pozice hájí historizujícím maškarním líčením, tesklivým popem či krvavými melodramaty, jak to dnes je poměrně časté. Zajímá ho ironický pocit z konfliktu jiskřícího na samotné hranici rozumem kontrolovaného myšlení. Své „cyniky“ tak nachází v Markovi Medunovi, Jiřím Davidovi, Janovi Šerých, Slávě Sobotovičové, Markétě Othové a dalších. Daniela Baráčková například popisuje své sny s věcnou obezřetností, protože dobře vnímá, že jsou jak trapné a legrační, tak archetypální. Pavel Sterec zas předal českým a italským karikaturistům náčrt „uměleckého objektu“ odvozeného od ohybu vlastní paže a ti pro něj vytvořili „vtipně“ pitomé souvislosti. Jan Šerých provedl na zeď černý hrozivý geometrický obrazec, objekty Marka Meduny a Jiřího Davida jsou bezesmyslnou kombinací znaků, které nezastupují nic, co bychom byli s to pochopit. Rozhodujícím pro celé vyznění výstavy je však citovaný „cynický úsměšek nad vlastní situací“. Co je touto situací? Magid poodkrývá pochyby umělců o schopnosti dotknout se čehokoliv, co by bylo možné označit „za smysl“. Dokonce ani poklona zlu nevede ke katarzi. Ironické zesměšnění kulturních kódů, oné zásobárny konceptuálních umělců, se rovná podříznutí vlastní větve. „Gotično“ a „groteskno“ následuje jako výraz bezvýchodnosti.
Kašpar noci je obrazem umění ve fázi skepse. U Michala Pěchoučka, Slávy Sobotovičové, Pavla Sterce nebo Jiřího Skály je pro nás vzhledem k jejich ostatní práci těžké přijmout tak radikální východiska. Kde ovšem není žalobce, není soudce. A jelikož se všichni výstavy pokorně účastní, lze předpokládat, že i jejich duší vrtá stejný červ. Výstava Kašpar noci je bytostně nepříjemnou výstavou. Jako zpráva však vrhá světlo do míst, o nichž neradi mluvíme. Snad také proto, že právě bezvýchodnost současného umění je „pokrokově“ založenou většinou považována za důkaz jeho bezvýznamnosti.
Kašpar noci.
Centrum pro současné umění Futura Holečkova 49, Praha 5 (www.futuraprojekt.cz).
Výstava potrvá do 5. dubna.
