Ve skutečnosti člověk (tedy muž – článek o hrdinství nemůže být než „genderově nekorektní“) nemá příliš na výběr. O hrdinovi, zhutněném v jednom činu, jedné kazetě (za mých časů) nebo jedné knize (snad ještě pořád), toho totiž většinou moc neví. Spojení informačního nedostatku a potřeby mít tu svojí jednu věc, do níž je hrdina bezpečně zakonzervován, to je hlavně doména fyzického i duševního dětství.
V něm člověk přijde k hrdinům, ani neví jak. Padni komu padni, rozum ztrácí pevnou půdu pod nohama a žezla se ujímá iracionálnem rozkurážená intuice. V dětství se mi do ruky dostaly tři hrdinské artefakty: kniha Sestřelen od Františka Fajtla, druhá o pirátech a bukanýrech a konečně kartička s hokejistou Martym McSorleyem. Číslo 33, které nosil tento mohutný obránce Pittsburghu na zádech, mi pak sloužilo jako heslo vkladní knížky ještě v době prvních výdělků na brigádách.
Hrdina, to je ztělesněné přání a kluci odsud odvozují svoje sny o budoucím povolání (oblíbené „jako dítě jsem chtěl být popelářem“ je dle mých zkušeností dodatečně vytvořená urban legend). Jak je to s holkami, to netuším. Tehdy si ale do sešitů hodně malovaly koně.
KDYŽ JSI V TÍSNI, ŘEKNI TO PÍSNÍ
V hrdinsky náruživé době dospívání se vše důležité vztahuje k hudbě. Otázka Co posloucháš? je trvale spolehlivým zdrojem puber tálních koalic. Na zeď putují první plakáty a rozjíždí se stahování. Kdo se někdy neviděl s mikrofonem, kytarou nebo za DJským pultem na pódiu? Kouzlo hvězdného momentu ukazuje jasně: hrdina je muzikant, jemu patří svět.
Je to zlomová doba. Hrdina se v ní může ukázat jako expert, a to jednoho hodí do gauče. Protože proč sám dělat cokoliv, když jsou tu povolanější, starší, kteří jsou navíc nejspíš obdaření mimořádnými schopnostmi i zázemím? Hrdina odnímá nadhled, odkládá činnost uctívače na neurčito, a tak vlastně člověku dojde až později, že The Clash vydávali nejslavnější věci, když jim bylo dvacet.
Hudba se navíc už dávno přesunula z úrovně aktivity do škatulky životního stylu a tedy konzumace. Stačí zběžný pohled po vagónu metra. Na hrdinskou volbu je nabalený mohutný marketing, který dnes asi nejlépe živí oděvní firmy. Oběti hrdinství jsou čím dál mladší.
V dospívání je nutné projít lecčíms, může se ale stát, že člověk v sobě idol nezabije. Pasivní závislost přikryje další roky. Nemusí jít jen o hudbu a životní styl, ale třeba také o zvyk opakovat prostě to, co už řekl někdo jiný – třeba hrdinotvorný mainstream. V Česku je pozoruhodná „pohodářská“ část mužské generace po třicítce: to už samozřejmě není čas na velké ambice nebo vlastní hrdinství a i vášeň k někdejším vzorům opadla. Stále si lze ale zachovat aspoň nějaké ty vnější atributy – kapsáče a mikinu s konopným listem – a v sobotu dát s kámošema u pivka debatu s názory jak vystřiženými z Reflexu. Možná si toho všímám sám.
RUKOVĚŤ ZDRAVÉHO HRDINSTVÍ
Hrdinů se nikdo nezbaví úplně. I při největší shovívavosti ale stojí za to s nimi sem tam trochu zatřepat – když už nebýt jejich pán, tak aspoň jejich partner.
První pravidlo Rádce mladých modloslužebníků zní: Informovanost! Těžko říct proč, ale cokoli je vidět zblízka, jeví se jako méně dokonalé. Francouzský filosof Michel Foucault nás v jedné své knize zpravuje o křesťanské církvi, která se více než tisíc let bránila tomu, aby někdo napsal její dějiny. Věděla totiž, že být zblízka popsán, nechat vyjít najevo svůj původ, to vždy znamená přijít o část své moci a připsat si mínusové body v kontinentálním žebříčku popularity. Není důvod, aby něco podobného neplatilo i pro hrdiny. Naopak. I ty může otázka původu nachytat v nedbalkách, zejména jsou-li klasickým produktem trhu.
Druhé přikázání zní: Nesjednotíš! Proč se upínat na první kartu v balíčku, když je možné mít jich celý vějíř? Pořídit si paletu hrdinů, to je zábava, která nic nestojí. Mohou být různí, mohou se i prát, podobně jako floutkové z Olympu. K hrdinství prostě patří polyteismus – čistě jako prevence a ochrana proti doktrinářství. Všichni vědí, kam to jinak vede.
Finální kouzlo ale spočívá až ve změně vztahu k hrdinovi. Nebrat ho jako postavu, která stojí mimo tento svět, a místo nečinného uctívání zkusit o něco méně exaltované uznání. Není důvod nevzít si od někoho příklad. Na druhou stranu ale – vůči které autoritě člověku nezbývá než sklapnout podpatky a mlčet?
(…)
Před časem jsem stěhoval zbytky věcí od rodičů. Kartička s McSorleyem zmizela v nenávratnu – dobře jí tak. Fajtla držím v úctě stále, což ale neznamená, že bych dnes slzel dojetím nad oslavnými reportážemi ze života vojáků v Afghánistánu. A kniha o pirátech – ta se propracovala až na noční stolek. Někteří hrdinové se zkrátka vracejí.
Autor není moralista.
