NP č.346 > Téma číslaZáškodnictví na hraněTomáš Havlín

Hynek je záškodník odjakživa. Znáte ho, protože byl jedním z těch, kdo do ranního vysílání České televize pustili atomový hřib a dostali se za to před soud. Řeší ale problém. Jak se uživit a přitom zůstat svobodný, tvůrčí a "proti"?

 

Kdy sis naposledy zazáškodničil?

Teď když byly Vánoce. Vypínání vánočních stromků a výzdob, to je moje oblíbený už několik let. Hrozně mi to vadí, taky proto, že se mě nikdo neptal, jestli to všude po Praze vůbec chci. Už jsem vypnul i ten velkej strom na Staroměstském náměstí. Několikrát.

 

To jsou takové „rošťárny“.

Jasně. Já jsem pořád v mnoha věcech dítě. Třeba v tvůrčím procesu musím být pořád malej a otevřenej. Maluju od pěti let a když si teď hraju třeba s bratrovými dětmi, je to osvobozující. Taky nechci jen sedět u počítače a dělat design. Je pro mě důležité vzít něco do ruky a něco s tím udělat. Obdivuji (výtvarnici – pozn. red.) Adrienu Šimotovou. Starší paní, ale pořád pracuje. Mluvil jsem s ní a má tak mladej pohled na svět, že tě to zabije.

 

Je ti ale 28 a určitě musíš řešit obživu.

A to je rozpor, že nevíš. Ve škole si totiž můžu dělat co chci a naopak jsou na mě naštvaný, když to tak není. Reálný svět tak ale nefunguje. Řeknu to takhle: světoví grafičtí designéři sice vydávají manifesty proti reklamě, ale do jednoho v ní jedou. S nekonečným účtem si můžou říkat, co chtějí. A co ti budu povídat, já hrozně nerad ohýbám hřbet.

 

KDO NEZLOBÍ, NENÍ ČLOVĚK

Problémy s autoritou se s tebou táhnou od dětství?

No my jsme byli sígři. Na základce jsme dělali soutěž, kdo bude mít víc poznámek, a kradli třídnice. Dodnes je mám doma. Jedné učitelce jsem tehdy řekl, že je kurva, protože mě napadla. Ne že bych se za to zpětně styděl, ale byla to puberta. Na druhou stranu se ale taky vytvořila parta, schopná se někoho proti učiteli po právu zastat. Myslím, že jsme je dokázali rozlišit. Učitelku na zeměpis jsem měl rád. Netajila před námi, že kouří a nerozdělovala nás na šprty a sígry. S dvojkou z chování jsem jezdil na zeměpisné olympiády. U ostatních tam ale byla charakterová vada. Stejně jako později na střední.

 

Říkáš parta, ty nejsi solitér?

Ne, party mám rád celý život. Vždycky mě bavilo něco vytvářet s více lidmi. Taky jsem chodil do oddílů. Jako dítě do vodáckého a pak do jednoho, se kterým jsem jezdil na křesťanské tábory.

 

Oddíl, to je vždycky nějaká disciplína…

Disciplínu chápu, ale ne když si někdo léčí mindráky na dětech. Když mě ve vodáku hodili v noci ve spacáku do vody, přišlo mi to v mých deseti už moc. Vzali jsme s kamarády kudly, rozřezali vedoucím stany a vykouřili jim týpý.

 

A co ty křesťanské tábory?

Na ně jezdilo hrozně dětí, asi tři sta, takže vznikal prostor – křižovatky slepých uliček. Revoltovali jsme proti tomu katolickému modelu. Založili jsme Klub lebkounů, strhali vlajky a vedoucímu tábora dali auto na kůly a potagovali ho. Vtipný, že nás tehdy vedl františkánský bratr Damián. Jeho heslo bylo: „Kdo nezlobí, není člověk.“

 

Tvoje záškodnictví tě ale proslavilo až v souvislosti s věcmi, které jste dělali v rámci Ztohoven – zakrytí srdce na Hradě, hromadná výměna citylightů v metru a atomový výbuch v přenosu ČT. Kdy si začal věci podepisovat a mít v nich i jasnější záměr?

Asi celkem brzo. V 90. letech, kdy jsem dospíval, bylo něco strašně ve vzduchu. Jezdili jsme na skejtech a nebyl to ještě butik. Člověk byl rád, když mu přišla z Německa tryska na sprej, protože to tady nebylo. Chodili jsme na Ladronku. Tehdy bylo všechno provázané, žádné hranice mezi lidmi. Buď to člověk vnímal a byl toho součástí, anebo si toho ani nevšiml.

 

Od skejtování, squattingu a graffiti k průniku do televize. Je mezi tím velký rozdíl?

Všechno to souvisí. S graffiti vstupuješ do veřejného prostoru a televize je v tomhle ideální, protože to je domácí krb každého. Vlastně veřejný prostor v obýváku.

 

Ta kauza je veřejně známá věc, tak jen jednu otázku: k „hřibu“ jste vydali prohlášení v tom smyslu, že chcete upozornit na možný prostor manipulace. Bylo to nutné?

Původně jsme nechtěli, protože nám to přišlo očividné. Když to pak ale začala média různě překrucovat, rozhodli jsme se jinak.

 

TOLIK SE TOHO NEZMĚNILO

Jak snášejí tvoje „vylomeniny“ celá ta léta rodiče?

Musím říct, že zatímco hodně lidí se snaží od rodičů odlišit, my se sourozenci doufám pokračujeme ve stejné linii. Vždy nás učili, abychom říkali, co si myslíme, ale také, že to pak nebudeme mít lehké.

 

Z jaké jsi rodiny?

Pradědeček z otcovy strany byl Žid a prošel Terezínem. Hrozně se to na něm podepsalo. Když se ale vrátil do Prahy a tady Češi věšeli a zapalovali Němce, běhal po ulicích a křičel, že takhle teda ne. Mámin děda byl zase sedlák z Moravy a zároveň muzikant. Čechům říkal zlatokopové, když po válce zabrali domy Němcům. Od prvního jsem si vzal rezistenci vůči rasismu, nacismu a fašismu, od druhého zase takový ten selský rozum.

 

Jak žili rodiče za komunismu?

Chartu nepodepsali, ale ani nechodili k volbám a doma byla sociálka. Jejich kamarádi byli podepisovači a exiloví lidé. Včetně sourozenců mého táty, který je z pěti dětí.

 

Nechápali pak vaše revolty jako dětskou hru – myslím v porovnání s komunismem?

Naopak, říkali, že do určité míry se nic nezměnilo. Nikdy jsem se tak na rozdíl od svých spolužáků nesetkal s nepochopením, proč jdu třeba na street party nebo na nějakou demonstraci. Máma byla ještě v 90. letech aktivní v Pražských matkách. Zařadili je na seznam extremistů a pamatuju si, jak jim při demonstraci před magistrátem dělala problémy policie jen proto, že věšely kolíčkama na šňůru papírové stromky za více zeleně. Dnes už rodiče pochybují i o tom, jestli má vůbec smysl volit.

 

SNAŽÍM SE VYJÍT ČISTĚ

Chci se vrátit k otázce práce…

To je pro mě dost aktuální. S přítelkyní nám to totiž narušilo vztah. Ona pracuje a fakticky je rok živitelka, zatímco já dělám spoustu věcí jako nezištnou aktivitu a už hrozně dlouho se pohybuji v „modu zadarmo“. Každý rok třeba děláme Smysly fest, festival bez log a sponzorů. Je na něm hudba, divadlo, filmy i výstavy a pokaždé se koná na jiném místě. Naposledy jsme ale prodělali sedmdesát tisíc. Ukázalo se, že jsme přecenili svoje publikum, které není ochotné odjet mimo Prahu. A místní zájem nemají ani když je pozveme zadarmo.

 

Začínáš přemýšlet o penězích?

Práce by byla, ale se mnou je to na dlouhý lokte. Sympatický mi byl otec jednoho kamaráda. Ve všech grafických studiích skončil poté, co se obořil na klienta s nesmyslnými požadavky: „Co to po mě chcete? S tím jděte pryč!“ Něco se ale ve mně mění. Vidím, že to vadí mé partnerce, což chápu. Takže teď budu navrhovat corporate identity firmě, která sem vozí cider. A na tour s Kryštofem mám dělat živou kameru. Tam budu jen jako nástroj, mixovat na plátno to bude někdo jiný. Vzal jsem to kvůli prachům, ale pořád se snažím vyjít čistě.

 

Nastálo se zaměstnat nenecháš?

Hodně to zvažuju. Mám rozjednané studio, kde bych ale dělal totální sračky. Prostě všechno, co jde do tisku. Všechno.

 

A jinak chystáš co?

Doufám, že uděláme další Smysly fest. A také něco připravujeme se Ztohoven.

 

Chcete trumfnout televizi?

To už se nám asi nepodaří, ale laťku chceme udržet.

 

 

______________

 

Hynek (1981) vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově a dnes pokračuje jako designér se zaměřením na typografii a písmo na VŠUP v Praze. Veřejně známý je zejména v souvislosti se skupinou Ztohoven, která v červnu 2007 narušila vysílání ČT. Vedle toho je ale také VJ (vystupuje se skupinou Pure A), věnuje se sítotisku, spolupořádá Smysly fest a podílel se na různých pouličních aktivitách, jako jsou street party a DIY karnevaly. Přes záškodnické sklony je v tvorbě pedant. 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Pražský low-budget / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.420 > Téma čísla   V nouzi si lidé nacházejí k žití různá místa. Někdy za ně platí, jindy si prostě vezmou, co jiný nevyužívá, ale oni potřebují. Mohou si je přebudovat, mohou si je zamilovat, ale nikdy nepocítí jistotu. Zašli jsme na návštěvu k těm, kteří v Praze nemají na nájem.   číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále
celý archiv