NP č.346 > Ženská stránkaTěhotný zaměstnanec aneb feministická lingvistika v praxiJitka Kolářová

"Způsob, jak mluvíme, píšeme a jak smýšlíme o realitě, apolu souvisí," říkají autorky příručky Kultura genderově vyváženého vyjadřování, kterou nedávno vydalo ministerstvo školství. Feministická kritika jazyka se tak dostala do oficiálních materiálů státní instituce. Stane se z češtiny politicky korektní, ale krkolomný jazyk?

 

Jazyk není jen nástrojem pro přenášení významu, ale sám ovlivňuje, co bude řečeno. Utváří se podle potřeb společenství, které jej užívá. A naopak, jazyk formuje a udržuje mnoho společenských představ a hodnot.

Výzkumy ukázaly, že v řadě jazyků se mužský rod nebo slova spjatá s muži spojují s lépe hodnocenými významy či funkcemi. A že obecná označení se vyskytují v mužském rodě. Tomu se říká generické maskulinum, které užívá i čeština. Například slovo „obyvatelé“ je sice v mužském rodě, ale označuje všechny lidi žijící v určitém místě, bez ohledu na jejich gender. Naproti tomu slovo obyvatelky zahrnuje pouze ženy. V češtině je také řada stereotypních obratů jako „slabší pohlaví“, „vzmužit se“, nebo „nebuď baba“.

Feministická teorie tvrdí, že jazyk reprodukuje nerovnost žen a mužů. Proto došlo v řadě jazyků ke zcela záměrným změnám. V angličtině se například z původního „spokesman“ (tiskový mluvčí), které obsahovalo slovo „man“ (muž), stalo „spokesperson“, které neurčuje gender této osoby. A podobně se změnila i němčina.

 

CHCE MINISTERSTVO MLUVIT KOREKTNĚ?

Češtinu až na několik osamělých vlaštovek takové snahy dlouho míjely. Až nedávno vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy příručku Kultura genderově vyváženého vyjadřování, která na řadě příkladů rozebírá, jak vypadá genderově necitlivé vyjadřování, a nabízí doporučení, jak se mu vyhnout. Autorky textu zde píší: „Některé jazykové praktiky v češtině diskriminují ženy ve veřejném prostoru, odsunují je na okraj pozornosti, snižují jejich důstojnost a společenský status.“ Cílem příručky je tedy nabídnout tipy, jak pracovat na omezení diskriminace žen v jazyce a zvýraznění jejich odborného přínosu.

Příručka třeba ukazuje, jak mužský rod názvů povolání a funkcí vnímáme jako prestižnější než rod ženský: „kuchařka“ pracuje u okénka v kantýně, kdežto „kuchař“ je mistr a šéf kuchyně. Jana Valdrová, jedna z autorek příručky, zde píše: „Ženy používají takový jazyk, jaký se naučily v rodově hierarchizované společnosti. Pětiletá dívka se rozčílí, když ji kreslená postavička na interaktivním CD osloví „To jsi dobře zvládl“, „Vidíš, jak jsi šikovný“. Avšak nezbývá jí, než si začít zvykat: později ve škole narazí na zadání úloh typu „Zapiš, co jsi pozoroval mikroskopem“, „Vyprávěj, co jsi zažil o víkendu“; na internetu denně čte „Chceš pokračovat nepřihlášený?“ Je-li všímavá, přijde na to, že ženské koncovky se používají hlavně při tzv. ženských tématech. Tak například se reklama táže „Chcete zůstat štíhlá?“, nikoli „Chcete zůstat štíhlý?“ Distribuce rodu v českém jazyce podléhá nepsaným pravidlům, která si neuvědomíme, dokud se na ně nezaměříme.“

Jiným příkladem jazykové slepoty vůči ženám je nápis v areálu nemocnice „Vstup pro pacienty porodnice“ nebo personalistická perla „těhotný zaměstnanec“.

 

ADRESÁT BOHUŽEL NEZNÁMÝ

Na námitky, že genderově citlivé vyjadřování je zbytečný výmysl, autorky odpovídají, že odmítnutí sexismu v jazyce je součástí rozvoje rovnosti a demokracie. A krom toho, je prostě zdvořilé obracet se i k ženám. Ostatně, genderová vyváženost je v ČR v jedné oblasti již uzákoněna: pracovní inzeráty musejí názvy pozic uvádět vždy v obou rodech.

Příručka navrhuje řadu řešení, která přesahují pouhé zdvojování tvarů („politici a političky jednali“), ačkoliv tvrdí, že jedním krokem je právě zaplnit veřejný projev ženskými názvy osob (a naopak v oblasti typicky ženské se nebát používat mužské tvary „modelka – model“, „pečovatelka-pečovatel“). Autorky ukazují, že čeština má řadu dostupných prostředků: místo „učitel“ můžeme říct „vyučující“, místo „vyhledejte odborníka“ zase „vyhledejte odbornou pomoc“. Genderově citlivý jazyk proto nutně neznamená zavádění krkolomných novotvarů.

Kultura genderově vyváženého vyjadřování a fakt, že ji vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, jsou signálem pro českou společnost, že genderově korektní vyjadřování je součástí slušného projevu. Problém příručky je však v její neadresnosti. Komu je určena? Lidem na ministerstvu? Celé státní správě? Vyučujícím? Její vznik tak možná bude jen plácnutím do vody – pokud není nikomu určena, těžko ji někdo vezme na vědomí.

 


autor / Jitka Kolářová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv