Ekonomická krize, tedy důsledek jednání lidí, je líčena jako přírodní katastrofa, tornádo, které postihne všechny bez rozdílu, zanechá díru v rozpočtu, k jejímuž zalátání musí svým dílem přispět každý. Naposledy nám poprofesorsku zopakoval prezident Klaus ve svém novoročním projevu, „že jsme toho v naší zemi vyprodukovali méně než loni a že toho proto máme k dispozici méně. Týká se to nás všech a je třeba, abychom se o tento pokles podělili dnes a neřešili to na úkor našich dětí. Je nezodpovědné, když si některé profesní či sociální skupiny nárokují, že se právě jich tento všeobecný pokles netýká.“
Jinými slovy, ti, na kterých se dlouhodobě šetřilo, si mají sáhnout ještě hlouběji do kapsy. Knihovnice a pošťačky, uskomněte se, až budeme moct, strhneme vám z platu. A vědci, nemyslete si, že nás můžete otravovat se stížnostmi na podfinancování vašich podivných ústavů. Je totiž krize, víme? To samé platí pro kulturu, té se přece v časech krize nenajíme. Že se už léta potácíte na pokraji přežití a další škrty znamenají možná také poslední ránu? Aspoň od vás bude pokoj.
Dobrá, na těch, kteří již teď mají hluboko do kapsy se šetří. Jak je to ale s těmi, u nichž by jisté uskromnění rozhodně nebylo existenční otázkou, totiž s vysokopříjmovými platovými kategoriemi? Škrty se jaksi nekonají, stále pro ně platí rovná daň, dáreček minulé vlády, která bohatým značně snížila daňovou zátěž. Představa, že by vyšší platy šlo zdaňovat vyšším procentem, je vnímána jako nepřijatelné „levičáctví“, ač je to princip platící ve většině zemí. Zatímco v Německu či v USA někteří milionáři prohlašují, že jsou v době krize ochotni platit vyšší daně, u nás je představa o návratu k daňové progresi vnímána jako patologický projev „české závisti“. A o důsledcích špatných vlastností jako je závist, přece nemá smysl vést seriózní debatu.
Daně mají v Česku zůstat rovné. To asi abychom věděli, že i v utahování opasků si jsme všichni rovni – ovšem někteří si jsou, s Orwellem řečeno, ještě rovnější.
