Snad jen smrt nás spojuje stejně všeobjímající náručí jako daně. Ani bezdomovec se nevyhne jejich placení, z každé vyžebrané koruny poctivě odevzdá státu pět až devatenáct haléřů prostřednictvím DPH. K tomu je ještě třeba připočíst spotřební daně za alkohol a cigarety, takže i zcela nemajetný může být díky své závislosti pro stát daňově výnosnější než leckterý podnikatel. Padá tak obvyklý argument o příživnictví pobíračů sociálních dávek. Vždyť i oni ze svého mála leccos státu odevzdají zpět. Šikovný byznysmen naproti tomu dokáže do „kreativního účetnictví“ dostat i rodinný nákup v Makru a být plátcem DPH je pravé požehnání, pokud služby poskytujete zákazníkům „bez papíru“, zatímco za své nákupy si necháváte daň důsledně vracet.
DAŇOVÉ RÁJE ČI PEKLA?
Zatímco na západ od našich hranic je daňový únik považován za jeden z nejtěžších zločinů, u nás v tomto směru panuje značná tolerance. Možná v tom hraje roli historická zkušenost, kdy jsme platili daně zahraničním mocipánům a nedostávali za ně zpět odpovídající hodnotu, takže i Národní divadlo jsme si museli postavit ze sbírky a nikoli veřejných peněz. Zlatá kaplička je ale už dlouho provozovaná z daní, nikoli vlasteneckých darů, a mecenášů je v naší zemi snad ještě méně než ochotných daňových poplatníků.
Pod daňovým podvodem si mnozí představují pouhé obejití daňové povinnosti, neméně časté jsou ale i pokusy vylákat ze státu peníze, které nikdo nikdy neodvedl, což je krádež peněz nás všech. Na tomto principu jsou postaveny podvody s f iktivními nákupy nebo zázračnou proměnou nafty v lehký topný olej.
Lidová obrazotvornost daně vnímá jako nástroj, kterým nám zlotřilý stát krade plody vlastní poctivé práce, a proto je v pořádku se bránit. Jistě je na tom část pravdy, na druhou stranu si všichni užíváme plodů civilizace postavené na vzájemné solidaritě a její vypovězení by fatálně zasáhlo všechny. Je jistě na místě zajímat se o efektivitu nakládání s daněmi, leckdo může mít oprávněný pocit, že za své peníze nedostává adekvátní služby. Ty se však jen těžko zlepší, nebudeme-li za ně platit vůbec.
Paradox zvláště vyniká v případě podnikatelů a s nimi spřízněných politiků, kteří sice horlí proti přerozdělování a zdanění, nicméně ochotně bohatnou na veřejných zakázkách. Není tak neobvyklá situace, kdy firma žijící z veřejných peněz zároveň sídlí v některém z daňových rájů, takže společnosti zpět nic neodvádí. Přitom má ČR jednu z nejnižších daňových progresí ze zemí OECD. Ve Švédsku, pověstném vysokou mírou zdanění, je útěk do daňového ráje společensky zcela nepřijatelný, což na svou kůži pocítila nejedna známá osobnost, pokoušející se uniknout zdanění svých vysokých př íjmů. U nás se daním vyhýbají nejen celebrity, ale i f irmy považované za rodinné stříbro a nikomu to nevadí.
NEBOJTE SE FINANČÁKU
Platíme sice všichni, zároveň si však myslíme, že by měli platit „ti druzí“. Kdo to však nakonec je? V praxi většinou zaměstnanci a příslušníci střední třídy. Ti si nemohou vybrat, zda platit či neplatit, daně jsou jim automaticky strhávány ze mzdy a pro stát jsou snadnou obětí. Na špičkové daňové poradce nebo přesun do daňového ráje jejich příjmy nestačí, jsou ale dostatečné, aby bylo kde brát. Stát tak rezignuje na nejdůležitější zásadu daňové politiky, že platit by měli ti, které to nejméně bolí. Není totiž až tak důležité kolik zaplatíte, ale kolik vám zbude. V praxi ale nejvíc platí ti, od kterých je nejjednodušší daně vybrat. Běžný občan nemá žádné daňové prázdniny, nikdo mu neposkytne odklad, dokud si nevydělá dost, aby se měl o co dělit.
KDO NEOKRÁDÁ STÁT, OKRÁDÁ RODINU
Před každými volbami nás strany zahlcují sliby na téma daní. Ty levicové slibují, že platit budou bohatí a lákají na milionářskou daň, pravicové zase ujišťují podnikatele, že je zbaví nutnosti dotovat příživníky a líčí úřednice finančních úřadů div ne jako středověké dráby, kteří nepřemýšlejí nad ničím jiným, než jak potrestat schopné za jejich iniciativu a stáhnout je z kůže. Démonizací daňového systému tak v podstatě legitimizují všemožné triky, jak povinnost obejít.
Proslulý je zvláště švarcsystém, pojmenovaný po podnikateli, který udělal ze svých zaměstnanců osoby samostatně výdělečně činné, takže podnikatelkami se rázem staly i pokladní v samoobsluze. Ušetř il tak na dani ze mzdy a odvodech a zaměstnanci byli uchlácholeni vidinou možnosti, že sami něco před f inančním úřadem uhrají. Dnes je nejpopulárnější systém, ve kterém většina zaměstnanců dostává of iciálně jen minimální mzdu a zbytek „bokem“. Kdo chce práci, musí na toto řešení přistoupit, navzdory zjevné nevýhodnosti v okamžiku, kdy takový zaměstnanec potřebuje důchod nebo podporu.
Nakonec nezbývá, než být vděčný úřednicím finančních úřadů, které tento systém polidšťují a zmírňují nejhorší absurdity. Z vlastní zkušenosti vím, že tyto většinou velmi milé dámy si jsou dobře vědomy, že skuteční daňoví dlužníci se jejich návštěvou ani neobtěžují, takže se snaží svým klientům vycházet vstříc.
Nastolení daňové spravedlnosti by přitom bylo tak snadné. V případě pochybností by se daň nevyměřovala podle údajných přiznaných příjmů poplatníka, ale podle příjmů nutných k financování jeho životního stylu. Nezdaňujme příjmy, ale majetek. Došlo by tak na všechny, kteří „z ničeho“ vykouzlili vily, limuzíny, jachty a zahraniční konta. Možná tak přijdeme i na to, kde se vzalo téměř dvacet tisíc našich občanů disponujících hotovostí větší než milion dolarů, když tolik podnikatelů vykazuje permanentní ztrátu.
