Na jejím počátku stál článek Revoluce rozdávající ruky, který vyšel loni v červnu v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Jeho autor, filosof Peter Sloterdijk, se hned ráno po vydání musel zlobit. Redakce mu totiž u textu, jenž se měl původně jmenovat Kapitalismus a kleptokracie, změnila titulek. A to významně.
Sloterdijk v článku nejprve stopuje spletenec pojmů rovnosti a vlastnictví zpět do historie. Jeho kroky nemohou vést jinam než k Rousseauovi. Byl to on, kdo původ vlastnictví – a tím i nerovnosti – našel v situaci, kdy první člověk řekl: „Toto je moje“…a ten druhý mu uvěřil.
Odtud putuje Sloterdijk k teoriím a hnutím, které se s proudhonovským „Vlastnictví je krádež“ na paměti rozhodly tuto původní situaci zvrátit protikrádeží. Udělat krok za ní nebo před ní, v každém případě vyvlastnit vyvlastňovače a zničit ji spolu s celou sítí společensko-ekonomických vztahů vykořisťování. Mluvíme o marxismu. U něj ale německý autor nekončí a vstupuje do současnosti.
VÍTEJTE V SEMISOCIALISMU
„Kdo chce dnes sledovat nejnovější dovednosti a aktivity odjímající ruky, musí se podívat na současný stát,“ píše. Sny liberálů (a anarchistů) ohledně jeho zániku se totiž nevyplnily. Stát je stále při síle a to jako daňový stát, „peníze vysávající obludnost bezpříkladných rozměrů“. Sloterdijk pak věnuje pozornost skutečnosti, že ten německý si ročně nárokuje tisíc miliard eur. Vybírá je ale sotva od třetiny osmdesátimilionové populace, které zabaví polovinu příjmů. Zbytek přispívá na daních buď zanedbatelně, anebo přímo závisí na sociálních dávkách.
Absolutistický panovník by žasnul – sebrat třetině populace polovinu příjmů a bez občanské války? Excellemment! Sloterdijk přesto poukazuje na obrácení vztahu vykořisťování – dnes už nežijí bohatí na úkor chudých, ale neproduktivní na úkor produktivních – a varuje před návaznou vlnou desolidarizace ve společnosti. Kam by vyústila, to nechce předvídat, ale v Německu jistá historická zkušenost existuje. Jako lék proto předkládá zrušení daňové povinnosti a přechod od kultury dluhu ke kultuře daru. Daně ano, ale dobrovolné.
ON JE BLÁZEN
Pokud jde v souvislosti s debatami veřejných intelektuálů hovořit o poprasku, postaral se o něj právě tento článek. Téma vystačilo diskusním stránkám velkých deníků do Vánoc. Společnost, která teoretické myšlení oceňuje stejnou měrou, jako má sklon dělat z něj buržoazní kratochvíli, byla lačná.
Nejvýrazněji se do Sloterdijka opřel další etablovaný rek současné německé intelektuální elity, frankfurtský filosof Axel Honneth. Kolem něj ale panuje už delší dobu jistá melancholie. Zjednodušeně lze říct, že si z něčeho, co se nazývá teorie uznání a co mimo jiné předpokládá materiální rovnost jako podmínku svobody, vystavěl oltář, od kterého od dob disertace nepovstal. Proto je leckdy marné očekávat od něj něco nového, což se potvrdilo i nyní. Honneth vyčítá Sloterdijkovi „poškozování dobře založených morálních principů“ a redukci státu na nástroj závistivých nižších tříd. Tím podle něj znevažuje odkaz dělnických hnutí, která bojovala v podmínkách kapitalistické industrializace za sociální práva, nikoli za lančmít.
NOVÝ OBČAN POVSTANE
Vlna dalších reakcí na sebe nenechala dlouho čekat. Obsahově však zůstala debata stát na místě až do listopadu, kdy Sloterdijk uveřejnil v magazínu Cicero občanský manifest Povstání daňových poplatníků. Zřetelně v něm vystupuje jednak historická aktuálnost debaty, jednak překvapivě sociálně-demokratická pozice, ze které autor obhajuje zrušení daňové povinnosti.
Sloterdijk vystavuje diagnózu německé společnosti, jejíž členové si navykli definovat sebe sama v termínech žádostivosti – všude se hovoří o potřebách, tužbách a nedostatku. Tuto éru zahájil Helmut Kohl, jehož šetnáctiletou vládu Sloterdijk převádí na heslo Dovolená, přerozdělování, žravost. Politiku konzumu založenou na masivním přerozdělování, odsouvání problémů na neurčito a zadlužování dalších generací, ovšem neopustily ani další vlády. Konec letargokracie tak přinesly až zářijové volby, z nichž odešly se svěšenou hlavou obě tradiční všelidové strany: oslabila křesťanskodemokratická CDU a sociální demokracie (SPD) skončila téměř v troskách. Posílili naopak Die Linke a liberálové (FDP), čímž podle Sloterdijka došlo k nevídané polarizaci. Poprvé v dějinách vystoupili daňoví poplatníci (voliči FDP) jako sebevědomá politická skupina proti podobně uvědomělým pobíračům dávek (Die Linke). Další konflikty je možné očekávat.
Sloterdijkův návrh terapie je tentýž. Agituje za zrušení daňové povinnosti a psychopolitickou změnu, která by znamenala přechod od kategorií žádostivosti ke kategoriím cti. To na jednu stranu znamená určitý morální imperativ pro daňově neaktivní, že totiž není dobré jen brát, ale i dobrovolně dávat. A zároveň ekonomicky aktivním umožňuje, necítit se jako poddaný státu, nýbrž jako suverénní sponzor obecného blaha.
Náčrtku, který má zajistit společenský smír a svobodu zároveň, jde mnohé vytknout. Zcela nejjednodušeji: kdo by ty daně potom platil? A nevystavuje kapitalismus některé skupiny sociálnímu vyloučení, ze kterého nemohou vyjít ani při nejlepší vůli? Znamenalo by to ale opominout problémy, které může evropskému sociálnímu státu připravit budoucnost. Podobná debata by se proto hodila i v Česku. Projednou by se ale muselo přestat mluvit o dědictví komunismu a začít o realitě konsumismu.
