NP č.343 > Kultura | FilmZlo mezi námiJan Kolář

Když Michal Haneke přebíral v květnu Zlatou palmu, bylo to pro mnohé překvapení. Ne že by si tvorba nejkonzistentnějšího a dost možná nejvýznamnějšího režiséra současnosti takové ocenění nezasloužila. Překvapivé však bylo, že si nejprestižnější cenu z Cannes odnesl za film, který jde tak ostentativně proti hlavnímu proudu současné kinematografie. 

 

 

 

Hanekeho filmy se vždy vyznačovaly větší či menší mírou znejistění. V podobě šokujících námětů (ukrytých vždy pod povrchem konvenčního, bezchybně upraveného, a proto i zcela bezvýrazného života středostavovské společnosti), i režijním zpracováním, kdy hrůza, kterou diváci při sledování těchto snímků pociťovali, pramenila z vědomí, že obrazy více zakrývají, než odhalují.

Bílá stuha se od předchozích Hanekeho filmů v tomto nijak neliší. Je tu ale jeden rozdíl. Svou snahu po co největším splynutí obsahu a formy dovedl rakouský režisér v rámci svého posledního díla k absolutní dokonalosti.

 

ZÁŘÍCÍ UNIFORMY A ŠPÍNA POD NIMI

Příběh Bílé stuhy je zasazen na sever Německa a odehrává se na přelomu let 1913 a 1914. Klidná vesnická komunita se stane obětí série nehod a drobných zločinů, které spojuje především jejich stupňující se brutalita. Snímek svým tónem připomíná romány Hanekeových krajanů. Stejně jako u Roberta Musila či Thomase Bernharda vystupují v Bílé stuze mimořádně ambivalentní postavy, které si v dokonale vyčištěné krajině bez lásky vzájemně vyměňují role obětí a trýznitelů.

Zmrtvělé figury despotických otců a vyprahlých matek, které drží pohromadě jen uniformy, do nichž během života vrostly. Naproti nim děti, u nichž proces fosilizace právě započal.

Podobnost Hanekeho filmu s tvorbou autorů Muže bez vlastností či Rozrušení však spočívá především v důrazu kladeném na povrch věcí. Precizní styl Musilových a Bernhardových textů zachycujících do nejmenších detailů tvary mraků, záhyby látek či zašlý lesk dýhovaného nábytku v sobě vždy odrážel úzkostnou jistotu, že pod rovinu popisu nebude nikdy možné sestoupit. Že sebepečlivěji volená slova pravou, bezuzdně špinavou povahu věcí nikdy neodkryjí a budou nanejvýš signalizovat svou vlastní

nedostatečnost.

 

ZDRCUJÍCÍ ODCIZENÍ

Haneke pracuje obdobně s vizuálními znaky. Bělostná stužka ( jakési luteránské Kainovo znamení, jež musí ve filmu na znamení hanby nosit dětští provinilci) nedokáže sdělit nic o sadistickém násilí, jemuž jsou její nositelé vystaveni, ani o nenávisti, která v nich dřímá. Je jen tím nejzjevnějším symbolem distance mezi divákem, a skutečným jádrem událostí, jež před ním na plátně defiluje. To, oč většina filmů usiluje: strhnout publikum, zaplavit ho emocemi a nakonec mu dopřát patřičnou dávku katarzní úlevy, Bílá stuha systematicky podkopává.

Díky černobílé stylizaci, všudypřítomnému hlasu vypravěče, absenci hudby, výtvarné a přitom často téměř nečitelné kompozici

zploštěného prostoru scény není možné do filmu „vstoupit“. Statická kamera publikum navíc mnohdy doslova fyzicky vylučuje ze hry a brání mu zahlédnout probíhající děj.

Toto zdůrazňované odcizení, které ponechává diváky sobě samým, však není samoúčelné. Jen díky němu mohou intenzivně procítit závěrečný obraz, v němž všechny postavy usedají čelem ke kameře do kostelních lavic. A přemítat přitom nad tím, zda je děsivější zlo ukryté za těmi spořádanými tvářemi, nebo fakt, že jej nikdy nedokážeme rozpoznat včas.

 


autor / Jan Kolář VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

O Američanech, agentech a jiných záhadách / Jan Stern > NP č.343 > Fejeton Milí Češi, řeknu vám, máte svoje záhady. A nemyslím tím teď záhady typu světelných jevů v jihlavském podzemí, nacistických létajících talířů vznášejících se na konci druhé světové války nad Letňany, štěchovického pokladu, k jehož vyzvednutí scházejí několika výpravám poslední haléře, případně tajuplně nabitého diáře poručíka Ludvíka Zifčáka v chladných listopadových dnech roku 1989.   číst dále Gay na útěku z Bagdádu / Tomáš Halda > NP č.343 > Rozhovor V syrské uprchlické čtvrti Džaramána jsem potkal Sámera. Spadá hned do dvou rizikových skupin - pochází z křesťanské rodiny a ještě k tomu je gay. Nejen Bagdád, ale i pobyt v Damašku je pro něj kvůli jeho orientaci nebezpečný.   číst dále Proč intelektuálové neradi sportují / Petr Pospíšil > NP č.343 > Téma čísla Prý sportují všichni - prý je to zdravé, veselé a hravé. Když ne aktivně, tak aspoň vsedě, s výkřiky a pohledem upřeným na televizní obrazovku. Tolik fakta, která spolehlivě položí trapnost na lopatky ještě než si stačíte všimnout, že si rozhodčí zapomnělvzít trenýrky. Kolik kol ale mohou vydržet ti, kterým ze sportovního "My" běhá mráz po zádech a řeknou to nahlas? Tentokrát aspoň čtyři!   číst dále Zabavená vlast / Andrea Novotná > NP č.343 > Pošli to dál Stačilo jedno špatné kliknutí – a Česká republika se ocitla v exekuci.   číst dále