Je podzim 1945 a Británie se probírá z hrůz války. Nastává doba rekonstrukce. Jak pozdvihnout národního ducha? Fotbalovým zápasem! V říjnu přijíždí sovětské Dynamo Moskva odehrát sér ii přátelských utkání. Angličané toho od něj moc nečekají. Zatímco fotbal je jejich národní fetiš, o Sovětech v předválečné éře nikdo neslyšel. Živeni ruským mýtem přesto očekávají Stalinovy hordy s podezřením. I druhá strana v í, že jede do země fotbalu zaslíbené. „Anglie je kolébka fotbalu,“ klaní se před odletem trenér Dynama Michail Jakušin. Jedním dechem ale dodává: „Odtud byli nejlepší hráči.“ Dodnes se spekuluje, zda jen rozdmýchával rivalitu nebo zvěstoval nástup nového fotbalového řádu.
Dynamo nebylo jen tak ledajaký klub. V Sovětském svazu vyhrálo na co sáhlo a vedení státostrany prahlo po mezinárodních úspěších. Do Londýna ale předtím poslalo seznam čtrnácti podmínek: proti Dynamu nesmí nastoupit reprezentace, jeden z protivníků musí být Arsenal, meziválečný klubový hegemon, hrát se musí v sobotu – v den velkých zápasů – a během doby utkání musí všechna ostatní travnatá kolbiště utichnout.
Přivítání Sovětů poté nebylo vřelé. Angličani je ubytovali v kasárnách plných štěnic a první veřejný trénink Dynama roztrhal tisk. „Jsou tak pomalí, že je skoro slyšíte přemýšlet,“ napsal Sunday Express.
POLITIKA NA TRÁVNÍKU
V této atmosféře usedl George Orwell k psacímu stroji, aby napsal sloupek pro deník Tribune, tentokrát s názvem The Sporting Spirit. „Na mezinárodní úrovni představuje sport skutečně mimetickou válku. Je to válka minus střílení,“ říká v něm.
Orwell nebyl první, kdo viděl pevnou souvislost mezi sportem a válkou. Koneckonců ji chápal i Coubertain, zakladatel moderních olympijských her. Na rozdíl od něj si ale Orwell nemyslel, že sport buduje porozumění mezi národy a snižuje rizika války. Naopak, moderní kult masového sportu, který souvisí s nacionalismem, podle něj posiluje vzájemné kontroverze a sportovní hřiště začínají připomínat válečná bojiště, jak ukazuje na příkladu zápasů Dynama v Anglii. „Při utkání na Arsenalu se srazili dva protihráči a dav vypískal (ruského – pozn. red.) sudího. V Glasgow to byla volná bitva od úvodního hvizdu. Pokud měla celá návštěva nějaký dopad na britsko-sovětské vztahy, pak je zhoršila,“ píše Orwell.
Pro úplnost, Dynamo v Anglii zabodovalo. S Chelsea překvapivě remizovalo 3:3, rozdrtilo Cardif f 10:1 a těsně podlehlo Glasgow Rangers 3:2. Nejprestižnější byl ovšem souboj s Arsenalem. Od začátku ho provázely dohady. Hlavní hvězdy londýnského velkoklubu totiž sloužily tou dobou ještě v armádě, a tým se proto posílil o náhradníky z jiných družstev – shodou okolností o reprezentanty. Konflikt byl na světě. Pozdně listopadové střetnutí se přesto odehrálo, a to i navzdory husté mlze. Zejména druhý poločas, do kterého šlo Dynamo s jednogólovým mankem (3:2), bývá považován za frašku. Sudí Latyšev nejprve „daroval“ Sovětům dva góly z ofsajdu a poté neuznal Angličanům regulérní trefu. Sověti navíc hráli zhruba dvacet minut ve dvanácti, což bylo v husté mlze složité odhalit. Konečný výsledek? 3:4 pro Dynamo.
VÁLKA JAKO SPORT
Politicky nabitých sportovních klání lze v historii nalézt celou řadu. Stačí zasednout k Wikipedii a vyhledat například „fotbalovou“ válku mezi Salvadorem a Hondurasem, kde kvalif ikační utkání o účast na fotbalovém šampionátu 1970 probíhala paralelně s ozbrojeným konfliktem, či olympiády v Berlíně, Moskvě a Los Angeles. Anebo zalovit v národní paměti a připomenout si (nebo představit), jaké to bylo, když českoslovenští hokejisté porazili na mistrovství světa 1969 ve Stockholmu dvakrát za sebou mužstvo sovětských „okupantů“.
S koncem studené války se ale intimní vztah sportu a politiky, kde jednotlivá střetnutí symbolizovala válku, uvolnil. To neznamená, že by musel nutně zmutovat do podobných karikatur, jako jsou marketingová salta a výstupy na Mount Everest demokraticky zvolených zastupitelů. Jen probíhá s nižší intenzitou. Čína tak stále mohla v pořádání předloňských olympijských her hledat potvrzení své světové velikosti, Češi slavit své Nagano a George W. Bush v souvislosti s fotbalovým šampionátem 2006 varovat, že pokud „koalice ochotných“ ve „válce proti terorismu“ nebude dostatečně široká a ochotná, Američané zůstanou doma.
Pozoruhodnější ovšem je, že poměr sportu a války se současně obrací. Sport přestává připomínat válku a válka začíná připomínat sport. Ve specifickém smyslu, jehož součástí je přechod od rytířské k moderní válce, na to už v 16. století upozornil William Shakespeare v Jindřichu VI. Idea proměny války ve sport se ovšem vynořila i v současnosti, kdy sice odpadla hrozba totální války dvou mocenských bloků, místo toho ale dochází ve jménu „demokratického míru“ k řadě limitovaných střetů. Britský politolog Colin McInnes tvrdí, že tyto současné války mají novou podobu. Nejen, že se spoléhají na leteckou sílu a nevedou se proti národům, nýbrž proti jednotlivým vůdcům. Mění se i role domácí veřejnosti, od které se už nevyžaduje aktivní účast ve smyslu ekonomického uskrovnění nebo přímého odchodu do boje. Veřejnost se místo toho stává publikem, které podle McInnese válku neprožívá, ale spíše sleduje, podobně jako sportovní utkání.
Další souvislosti ukázala na příkladu války v Zálivu americká mediální teoretička Sue Curry Jansen. Studia polních televizních štábů, na něž byla nejen americká veřejnost informačně odkázána, podle ní připomínala sportovní komentátorská stanoviště. Připraveny byly barevné tužky, místo pro hosta i zpomalené záběry. Pro popis válečných akcí se často sahalo ke sportovní terminologii, kterou využívali i sami vojáci. „Bylo to jako velký fotbalový zápas. Jen obrana se neobjevila,“ popsal boj jeden z prvních letců, který se vrátil z bombardování Bagdádu.
Blízkost válečného myšlení s americkým fotbalem, podotýká Jansen, má ve Spojených státech pozoruhodnou tradici. Už prezident Nixon si zvolil kódové jméno Quarterback, označující pozici rozehrávače, a před významnými zápasy oblíbených Washington Redskins obvykle telefonoval kouči, aby s ním probral taktiku. S nástupem administrativy Bushe mladšího se pak sportspeak znovu rozšířil. Bushova ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, jedna z válečných „jestřábů“, například prohlásila, že jejím cílem není stát se první prezidentkou USA, ale první ženskou komisařkou Národní fotbalové ligy – NFL.
MONEY MAKING
Sport může připomínat válku i válka sport. Protože ale žijeme v éře liberálního kapitalismu, klene se nad obojím duch obchodu. „Sport se jednoznačně stal globálním byznysem. Na samotném komerčním využití sportu není nic nového. Nová je ale míra komercionalizace a jejího rozšíření na nastupující trhy,“ napsal The Economist. Dál už týdeník, jak má ostatně ve zvyku, hovoří v číslech. Pokud jde o ty, kdo ve sportu inzerují, dvanáctka hlavních sponzorů neváhala zaplatit pořadatelům olympiády v Pekingu celkem 866 milionů dolarů ve snaze upoutat nejen asijský spotřebitelský trh. Pokud jde o podnikání a práci ve sportu, kapitál překonává národní hranice. Devět z dvaceti klubů britské Premier League vlastní cizinci. A současně dochází k integraci sportovního trhu práce: „Brazilští fotbalisté hrajou všude, od Faerských ostrovů po Vietnam,“ píše The Economist. Sami sportovci ostatně nikdy nevydělávali tolik, jako dnes. Nejúspěšnější z nich, golfista Tiger Woods, mohl před svými současnými aférami počítat s ročním příjmem 128 milionů dolarů.
Komerčně výživné je ale zejména propojení sportu a médií, z nichž plynou zejména věhlasným soutěžím velké příjmy, překonávající peníze od sponzorů. Média si totiž uvědomují, že sport je možná poslední žánr, který dokáže spolehlivě mobilizovat širokou diváckou obec. Americká NFL, na jejíž vyvrcholení v podobě finálového Super Bowl loni alespoň na chvíli přepnulo sto padesát milionů Američanů, tak inkasuje od čtyř největších televizních stanic za vysílací práva téměř čtyři miliardy dolarů ročně. V Evropě zase za posledních deset let vzrostly celkové příjmy pěti největších fotbalových soutěží o téměř pět miliard eur, na současných 7,1. Zdrojem růstu je opět zájem médií, který navíc s ekonomickou krizí neklesá – pouze pomaleji roste.
Sport, válka a obchod tvoří bratrstvo, jehož každý prvek lze v různých dobách různou měrou nahlížet prostřednictvím dalších dvou. Pro sportovní idealisty to může být nepříjemný pohled, začít třeba utkání Barcelony a Realu Madrid vnímat zejména jako souboj dvou marketingových gigantů. Vždy ale zbývá úniková varianta. Stačí třeba sednout na normální kolo a pro čistou radost z pohybu vyšlapat nejbližší kopec anebo jít na procházku a válku George Orwell s obchodem hodit za hlavu.
