S fejetonistou Nového Prostoru Janem Sternem se můžete setkat nejen na příslušné stránce v každém čísle našeho časopisu. Je rovněž autorem čtyř knih esejů. Co říct o poslední z nich? Stern nemá malé ambice - reaguje na knihu sociologa Miroslava Petruska Společnosti pozdní doby a odpovídá s nedůvěrou vlastní psychoanalýze.
Jestliže si sociologie s metodami dotazníků a rozhovorů může myslet, že klíčem k pravdě o společnosti je to, co nám o sobě společnost řekne, Stern jako freudovec se domnívá, že skutečně podstatné je to, jakým způsobem na naše otázky reaguje, a co tím o sobě mimoděk prozrazuje.
Mystérium Západu chce poznat pravdu o západních společnostech podobným způsobem, jako psychoanalytik, když ze způsobu, jakým se k němu pacient vztahuje, odvozuje příčiny jeho neuróz. Podobně jako jeho mistru Freudovi v těch případech, kdy se pustil do analýzy kulturních a společenských jevů, mu chybí jediné - ordinace, do níž by mohl pozvat svého „pacienta“.
PSANÍ Z CHAOSU
Sternovy texty s neuvěřitelnou lehkostí kombinují odborné termíny i volný, lidový jazyk plný obratů, jaké známe z běžného života. Soustavný a přístupný výklad té které freudovské teorie co chvíli oživí příběh ze života, odbočka k jevu z pop-kultury nebo k nějaké historické zápletce. Sternovy texty patří k vrcholům tuzemské esejistiky, žánru, který je jinak v této zemi spíše popelkou. Eseje jsou totiž texty, které by měly být dílem myslitele i spisovatele v jednom. Kolik těch, pro něž se vžilo původně pozitivní, posléze posměšné označení publicista, je něčeho takového schopno?
Není divu, že je pro Sterna neobyčejně důležitá řeč. Jeho analýza doby má zvlášť hněvivý tón, pokud mluví o tom, co se dnes udělalo s jazykem: „Řeč byla rozbita. Zbyly slogany, hlášky, emotikony neboli smajlíci, neřád výkřiků v internetových diskusích a na blozích, zkratky typu BTW... esemeskové náběhy a náznaky skutečné řeči, totální infantilizace a non-sensualizace humoru na generačních rádiích, kýble wikipedických sraček chrstnutých do tváře rozumu.“ (s. 85) Řeč je pro Sterna základ vědomí a nepřekvapí, že vyzývá k obnově jazyka, péče o něj a úcty k jasnému vyjadřování.
TŘI TOTEMY NAŠÍ DOBY
Shrnout Sternovo zmapování Západu na pár řádek nemá smysl. Někde autor přiznaně balancuje na hraně sebezesměšnění, jinde je jeho úvaha pozoruhodně přesvědčivá. Ke druhým zmíněným patří jeho analýza totemů: symbolů, které ochraňují to které společenství před jeho nejhlubinnějším strachem, strachem, který Stern přirovnává ke známé obavě z kastrace, již u člověka určil Freud.
Za obecně moderní totem pokládá Stern auto, které poutavě popisuje jako plechového zabijáka, ničitele měst a „ocelovou bestii“, v níž sedí vrazi zabíjející při dopravních nehodách. Tak rozšířené užívání automobilu, jakého jsme svědky, by nedávalo žádný smysl, kdyby auto nepředstavovalo cosi posvátného, totem kmene moderních lidí.
Specifickým totemem Američanů byla dvojčata - a „válka proti teroru“ tu je příkladem, jaké reakce mohou následovat, pokud je totem ohrožen vnější silou. Jako totem Čechů určuje autor pivo, takže ničeho podobného se snad bát nemusíme...
Jan Stern: Mystika Západu. Sociologické eseje
Praha Malvern
