V těžko přehledné hře sil, kterým jsme si navykli říkat globalizace, zjišťujeme, že se každá skutečnost mění, jistoty se vzpírají a smysl celku se ztrácí. Celek připomíná spíše metaforu, hru významů, odkazující k něčemu těžko uchopitelnému. Něčemu, co nám protéká mezi prsty. Existovala-li nějaká ukotvenost, snadno se rozplynula. Tak se náhle přihodilo, že „zde stojíme a nemůžeme jinak“. Namísto mýtu o sváru demokracie a totality nastoupily bezprostřední hrozby, jako je elektronický dohled, vyčerpávání zdrojů, nové typy násilných konfliktů nebo likvidace veřejného prostoru, dá-li se tak ještě politický spektákl nazvat. Jako bychom také zapomněli, že existence zákonů a příkazů „shora“ není ospravedlněna nějakou jejich hlubší podstatou, ale odvíjí se od něčeho, co se zákonům ve skutečnosti nedostává, jak kdysi napsal filosof Miroslav Petříček. Zákony fungují díky tichému souhlasu s nimi, je to vlastně „fíkový list“, za kterým nic dalšího není. Každá společnost, včetně té před dvaceti lety, proto byla vystavěna i na souhlasu s mocí, byť třeba nepřiznaném. A přitom stačilo zdánlivě málo: odmítnout. Dnes stojíme na prahu neznámého a čelíme věcem, které mnohdy neumíme pojmenovat. Nevíme, co se stane, ostatně jako nikdo v dějinách. Ukázaly nám pokusy moderní doby, že člověk má na vybranou pouze mezi „loutkou boží“ a „loutkou mechanickou“? Jiný český myslitel Pavel Josef Šafařík k tomu dodává: „Ale ta svoboda k tomu, moci odmítnout!“ Dál už to záleží jen na míře vlastního strachu. Možná jako v listopadu 1989.
