Ano, je to nenápadná epidemie a je mou povinností odborníka burcovat. Týrání mužů má mnoho rafinovaných podob. K základním teroristickým zbraním patří především děti. A nemám teď na mysli ono psychické ždímání spojené s tím, jestli se děti narodí nebo nenarodí (obojí je povětšinou považováno za katastrofu), mám na mysli děti již živé, schopné pohybu.
Jistě všichni víte, jak nebezpečné bytosti děti jsou. Jsou dosti divné, málokdy mluví souvisle a jsou záludné. Každý rozumný muž se jim vyhýbá, zvláště jde-li o děti vlastní, které – jak odhalil prof. Freud – nás navíc chtějí podvědomě zabít, aby se mohly vyspat s naší ženou. Přesto existují rafinované techniky, jak bezbranné muže do blízkosti dětí dostat a vystavit je tak značnému stresu a riziku. Takové schválnosti ženy většinou maskují výmluvami typu, že si musejí odpočinout, že musejí ke kadeřníkovi, ty nejzvrhlejší pak třeba předstírají práci nebo dokonce hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení.
Právě takto byl nedávno týrán jeden můj známý. Jeho žena si šla poležet do nemocnice se žlučníkem a on měl strávit dva dny (ještě, že proběhla ta reforma zdravotnictví) zcela sám se svým tříletým synem. Jelikož přítel ví o mé odbornosti, přizval si mne na pomoc. Celá situace se mi zdála od počátku krajně riziková, neboť dítě nebylo pod sedativy a záludná matka toto řešení dokonce výslovně zakázala, leč svolil jsem. A viděl jsem.
Malý záškodník dobře věděl, že nejprve musí zničit naši sebeúctu, a tak záhadným způsobem rozbil svou hračku v podobě robota, z něhož šel strach už od pohledu. Tohoto robota se nám s přítelem samozřejmě nepodařilo opravit, ač oba máme takřka ukončený celý semestr na ČVUT, z čehož jsem dobře poznal, že celá havárie hračky musela být dlouho dopředu dobře připravená.
Sotva jsme znervózněli nesnadností opravy a ztrátou tváře, tyran okamžitě nasadil další nervově paralytickou zbraň, když v nás začal rafinovaně vyvolávat pocit viny svým nárazem hlavou do hrany stolu. Viděl jsem na vlastní oči, jak na tuto hranu s rozkoší a svítícíma očima naběhl s fanatismem letců kamikadze a měl jsem dokonce pocit, že přitom burácí „banzai!“, ale za to nemohu dát ruku do ohně. Následný jekot malého kamikadze samozřejmě přilákal sousedku, která se přišla zeptat, jestli se něco nestalo, k čemuž byla zřejmě předem navedena a zkorumpována. Tím se stres proměnil takřka v sociální krizi.
Tříletý hošík měl pochopitelně svůj náběh na stůl vypočítaný s přesností Bustera Keatona, takže docílil jen zcela bezvýznamné, leč efektní boule, o níž bylo jasné, že zmizí přesně osm hodin po návratu jeho matky z nemocnice, takže bude možno muže potýrat i sadou výčitek.
Leč to nebylo zdaleka všechno. Po vřískotu hodném stejnojmenného hororu byl hošík opět zcela svěží a nadopovaný adrenalinem, čímž nám nemohl nepřipomenout mimořádné sebeléčivé schopnosti českého fotbalového útočníka Milana Baroše. Zatímco Baroš však záhy po svých reklamách na ortopedické schopnosti týmu primáře Sovy běhá s lehkostí laňky na soupeřovu bránu, náš plejer začal bubnovat. Dobře vycítil, že jsme přesně v té fázi psychického stresu, kdy to, co nás zcela dorazí, je nekontrolovatelný dlouhodobý zvuk nad standardní decibelovou hranicí. Když jsem po třech hodinách nepřetržitého hluku vyjádřil názor, že zakoupení bubínku nebylo nejvhodnější reakcí na tušený chlapcův hudební talent, ba dokonce že i o základním předpokladu, jež k aktu nákupu vedl, přiměřeně pochybuji, poznal jsem z reakce svého druha, že několikahodinová šikana na něm zanechala své stopy. Pokoušel se hocha zkrotit lehkým zvednutím svého chvějícího se hlasu. To v hošíkovi vyvolalo bouři nadšení a s klidem Ringo Stara a dyslektickou familiérností Ringo Čecha otce oslovil slovy „poď ven, frajere!“, z čehož jsem poznal, že má sdostatek kontaktů s vrstevníky.
Přesně v této chvíli přišel precizně načasovaný telefonát z nemocnice. Milostivá paní se rozhodla přeptat, „jak to zvládáme“. Já s mokrým hadrem na hlavě a dvěma diazepamy v jícnu jsem se zmohl na zvolání „v pohodě“, leč z manželových moldánků manželka přeci jen dešifrovala, že to úplně v pohodě nezvládáme a počala vyhrožovat přítelovou tchyní, která by nám údajně měla přijít na pomoc. To byl samozřejmě další promyšlený úder na manželovu psychiku.
Otec po této zprávě zavrávoral, já v diazepamové nirváně žvatlal cosi o včeličkách, a přesně v tu chvíli malý Usáma bin Ládin převrátil palmu, na níž se pokoušel vylézt, ta převrátila stolek z Ikei, a ten, takto vymrštěn (to ten parchant musel propočítávat týdny) sestřelil křišťálový lustr z Prioru blahé paměti. Soustava zvuků, jež se v tu chvíli prodrala do sluchátka, následně přítelovu ženu přiměla předčasně ukončit léčbu a návratem domů za pomoci taxislužby manžela definitivně ponížit na úroveň nefungujícího mixéru.
Ano, takto končí patriarchát, tento kdysi tak hrdý projekt!
A já se ptám: zůstaneme tváří v tvář tomuto zlu lhostejní?!
