Možná si říkáte: co to má ten starý neurotik zase za rozmar. Ale mě vážně trápí dilema, jak vysoké spropitné bych měl dávat v restauraci. Vás ne? Vy jste v pohodě? Tak to mi tedy poraďte, kde vám předepisují ty koňské dávky Prozacu! Vždyť je to hrozné. Nic není jasně nastaveno, vše se děje živelně, nepředvídatelně, neorganizovaně a má účetnická duše se v této anarchii zmítá. Nikdy si například nevychutnám žádné jídlo. Ledva odstartuji metabolický proces, už se mi začnou v mozku přehřívat spoje, už šrotuje kalkulačka: co když bude konečná cena mého oběda třeba 192 korun? Mám dát spropitné, které by se zdálo logické, tedy 8 korun, abych tak mohl ze šrajtofle bez velkých křečí a průtahů vytáhnout dvousetkorunu? Vždyť 8 korun je méně než pět procent ceny! Nebudu pak proklet servisem restaurantu? Nebudu muset zase pana faráře prosit o exorcismus, když evidentně vyšel v posledních desetiletích ze cviku? Plivnou mi příště do kafe? Anebo to snad číšník vyřídí na místě jediným plochým úderem kasírtaškou? Ne! Přiložím k dvousetkoruně nějaké drobné, rozhodnu se neochvějně během žvýkání. Jenže v tu chvíli mě dostihne další trauma. Uvědomím si třeba, že mám v kapse jen dvacetikorunu. Pokud mi nezaskočí a nemusím volat záchranku, mohu překotně analyzovat svou nezáviděníhodnou společenskou situaci: když přihodím dvacetikorunu k dvousetkoruně, dal jsem dýško 28 korun, slovy: dvacet osm korun, což vysoce překračuje patnáct procent ceny. Nebudou to moji hostitelé považovat za povýšenecké gesto? Nebudou si po mém odchodu povídat: na co si to hraje? A bude-li obsluha ženského pohlaví, nemohlo by být mé opulentní vyjádření spokojenosti dokonce považováno za flirt, neřkuli sexuální obtěžování? Co když byla servírka au-pair v Americe? Co když ji nakazili a zažaluje mě? Kdo mě z toho pak vyseká? Přidělí mi snad ex offo Sokola, Lžičaře či Kalvodu? Kdepak, dvacetikorunu navrch k dvoustovce okamžitě zavrhnu. To už vůbec nejím. To už si jen zoufám a okřikuji své žaludeční vředy, že jsou tu důležitější problémy než jídlo. Přemýšlím nad tím, zda bych si neměl z oné dvacetikoruny nechat vrátit deset korun. Ale uznejte: může být vůbec něco trapnějšího? Dělat haura, přihodit velkopansky dvacetikorunu a pak si říct jako pravý ušláplý ouředníček o pětku zpátky? Je zjevné, že tato situace řešení nemá. A to vůbec nemluvím o strašidelné útratě 170 korun, která mě v noci budí ze spaní a můj medvídek je přitom celý provlhlý – studeným potem. Chápete to? 170 korun. Mám dát dýško 180 („škrt“), 190 (zase si nechat dát zpátky desetikorunu?!), nebo 200 (hrát si na Rotschilda!)? Dýškový chaos je strašlivou situací. V této věci není jasno a média, politici i církve před tím zavírají oči. Nikdo neřekne jasné slovo, nikdo vám neporadí! Když jsem s tímto problémem přišel za svým terapeutem, začal mluvit o mém pomočování v dětství. Jeho starosti bych chtěl mít. Správnou výši spropitného striktně odmítl určit. Když jsem se svěřil knězi, replikoval, že Bůh je milosrdný. No to mi tak pomůže! Proč ten jeho Bůh neudělal pořádek hned v prvních hodinách úřadování, ještě před tím, než si vzal tu dlouhou dovolenou? Proč nenechal vytesat do nějakejch těch kamennejch desek prostě a jasně: Zaplatíš slušného dýška ve výši x procent ceny?! Hlavně, že neopomněl planě kecat o nesesmilnění. Z toho je dobře vidět, na co v tu chvíli opravdu myslel! Od reálných potíží reálných lidí byl tehdy vzdálen minimálně jak český Ústavní soud. Zkusil jsem i kartářku. Ta mi řekla, že mi stojí v cestě nějaký starší muž s vášní v srdci, a že mě čeká daleká cesta. Ale k dýšku prý karty nic neříkají, a ona, jakožto plátce DPH, s tím nemá zkušenost, neboť inkasuje částky pouze kulaté (věru, velmi kulaté, jak jsem zjistil). Zašel jsem dokonce i za naším poslancem (z toho vidíte, jak jsem byl již zoufalý) a apeloval jsem, aby s tím jako můj volený zástupce něco udělal. Aby ta ďábelská věc byla konečně nějak reglementována. Byl jsem přitom vstřícný. Stačil by mi docela malinký přílepek, klidně třeba k zákonu o myslivosti, který by pokoutně a nenápadně vnesl do zákoníku spásný imperativ: od 1. 1. toho a toho roku bude se v českých restauracích platit spropitné v té a té výši. Co myslíte, že se stalo? Poslanec mi dal letáček, zasvítil porcelánem v ústech, řekl „volte Quimbyho“ a nenapádně stiskl jakýsi knoflík na spodní straně stolu. Pak přišli jacísi vysocí holohlaví hoši, co se jim krabatil zátylek a v uchu měli sluchátko, zřejmě od walkmana, a ti mi ukázali cestu ven, ovšem nikoli v metaforickém smyslu. Co tedy dělat? Kam se obrátit? Když mlčí nebesa, kosmické vědomí, hlídací psi i psi hlídaní, musí přijít mocný hlas zdola, který roztrhne oponu chrámu netečnosti a nastaví nový řád. Vypracoval jsem tudíž závazný kodex, který vše projasňuje. Od této chvíle, smějí si všichni číšníci a servírky klasifikovat své hosty dle následující tabulky: 0 % z ceny sklerotik, 0-4% imbecil, 5-10% slušný občan s deregulovaným nájemným, 10-20% slušný občan s nájemným dosud regulovaným, 20-50% snob, 50 a více % imbecil
