„Dumpster diving“ (doslova „potápění v kontejneru“ – „dumpster“ je značka známé firmy na odpadní kontejnery, jejíž název zlidověl a vžil se jako označení odpadních nádob) a freeganismus (stravování bez použití peněz) má většina lidí spojené s živořením na sociálním dně, chudobou a společenským úpadkem. Předsudky o parazitování zapříčiněném leností, nepřizpůsobivostí a neschopností zařadit se do systému jsou pak bonusem těch nenávistnějších. Co ale ti, kteří víka kontejnerů otevírají s radostnou nedočkavostí a nebojí se romantizovat srovnáním s potápěním pod mořskou hladinu?
DO HLUBIN
Jeden ze zakladatelů freeganismu Adam Weissman říká, že využit í odpadků, které společnost produkuje, není nuzáctvím, ale naopak etickou volbou. Proč nevyužít zdravé a dobré věci jen kvůli tomu, že je někdo označí za odpadek? A skutečně – potraviny, které skončily v kontejnerech kvůli blížícímu se datu nutné spotřeby, nemusejí konzumovat pouze bezdomovci. Freeganisty z přesvědčení jsou lidé, kteří pracují či studují. Někteří se podílejí na veřejně prospěšných spolcích, kde leckdy zhodnocují své recyklační dovednosti. Důvody, proč se pravidelně noří do hlubin odpadků, jsou přitom různé – pro některé je to způsob, jak ušetřit, jiní spojují „dumpstrování“ s alternat ivním životním stylem, polit ickým akt ivismem, zkrátka čímkoliv. Freeganismus přitom není jen záležitostí jednotlivců. Nejznámější iniciativa, která spojuje obstarávání potravin zdarma s kritickým pohledem na svět – Food not Bombs – funguje i v Česku. Vařením pro sociálně slabé protestují její aktivisté proti realitě současného světa, v němž biliony dolarů tečou do vývoje nových zbraní, zbrojení a válek, zatímco lidé žijící v chudobě umírají hlady.
ETIKA ZUŽITKOVÁNÍ
Proč tedy pokládat tuto formu „recyklování“ nevyužitých potravin za etickou volbu? Ani v každodenní realitě není pro odpověď třeba chodit daleko. Obchodní řetězce denně krmí naše poštovní schránky letáky inzerujícími zboží, které by jinak skončilo v lisu nebo na smetišti. Zvykli jsme si na obrázky zemědělců, kteří proti nízkým výkupním cenám protestují vyléváním mléka do polí. Sousedé vozí na skládku věci, které by ve vedlejším bytě přišly vhod. Restaurace a hotely se pravidelně a ve velkém zbavují potravin, které jsou normálně poživatelné. A na druhé straně planety přitom v důsledku hladomoru denně umírají tisíce lidí, miliony jich jsou bez domova nebo žijí ve slumech. Pro zjištění, že i částky za každodenní nákup základních potravin znamenají pro některé rodiny nebezpečné rozkolísání rozpočtu, stačí někdy zajít jen na opačný konec města. Snaha zužitkovat to, co jiný vyhodil nebo nestačil spotřebovat, byla pro určité skupiny lidí vždy běžnou životní praxí. Fungování společnosti, v níž jedni žijí v nadbytku a druzí v nedostatku, si bez podobných praktik lze jen těžko představit. V něčem jsou podobné přírodnímu koloběhu látek a energií, nekonečnému cyklu, na kterém stojí stabilita celého ekosystému. Z hodin přírodopisu si leckdo jistě vzpomene na trochu strašidelně zjednodušený model, v němž dobytek spořádá trávu, sám je sežrán šelmou, zbytky se nakrmí mrchožrouti a nejmenší molekuly jsou spořádány oku neviditelnými mikroorganismy. Nic nepřijde nazmar. Proč tedy to, co jedni nepotřebují, neposkytnout těm, kteří z toho budou mít užitek?
PŘETÉKAJÍCÍ KONTEJNERY
Freegani a dumpsteři (kontejneroví lovci) se tedy nemají za co stydět. Proč tedy s jejich přístupem také nezačít? Předně je třeba říct, že tento způsob obstarávání potravin a předmětů je poměrně časově náročný, rozhodně náročnější než každodenní nákup v supermarketu nebo nedělní výlet do jeho „hyper“ sourozence. Ve vzduchu visící nadávky, kde se točí „líní paraziti“ a „nemakačenka“, tak dostávají lehce absurdní nádech. Takový život není nic pro někoho opravdu líného. Ačkoliv přídomek „diving“ (čili potápění) odkazuje k tomu, že někdy se vyplatí do kontejneru vlézt podobně, jako třeba do bazénu, v praxi lze spousty příhodných předmětů poměrně snadno získat i z polohy vstoje. Někde je běžné, že předměty, jichž se jejich majitelé chtějí zbavit, jsou nejprve na nějaký čas postaveny před dům a volně poskytnuty k dispozici případným zájemcům. Na ulici tak můžete získat opravdu cenné úlovky; od funkčního televizoru, přes nábytek, elektrické spotřebiče, obrazy, knihy, kolekci gramofonových desek, až po bytový textil a nádobí… V zemích jako je například Velká Británie nebo Kanada, je navíc množství takto dostupných předmětů umocněno celkově vyšší finanční dostupností spotřebního zboží pro tamní obyvatele, kteří tak oproti našincům mají obecně vyšší tendenci tímto zbožím plýtvat a často jej obměňovat za nové, lepší a modernější. Velkým impulsem k odkládání nepotřebných a nechtěných předmětů často bývá stěhování, jehož frekvence je právě u anglosaského obyvatelstva podstatně vyšší než u usedlých našinců. Ulice některých velkých měst, jako například kanadského Toronta, tak často připomínají jeden velký obchodní dům pod širým nebem, navíc s cenami, které jsou daleko víc než příznivé. Jeho nabídka je vděčným zdrojem nejen pro sociálně slabší a příznivce alternativ, ale může se také výborně hodit výtvarným i jiným umělcům. V ulicích Londýna jsem se naopak setkala se sběrnými kontejnery, stojícími na vyhrazených, stále stejných místech, kam stačilo jednou za čas dojít a z neustále se obnovující nabídky něco vybrat. Squat, ve kterém jsem tehdy strávila několik měsíců, byl tímto způsobem kompletně zařízený. Radiátory, křesla, židle, police, pračka, výzdoba všeho druhu, bojler na ohřívání vody, ale také např. tři funkční lednice, které skoro vždy přetékaly obdobným způsobem pořízenými potravinami. PŘÍSNĚ SOUKROMÝ ODPAD Od dumpster divingu k freeganismu může být ještě celkem daleko. Tak jako ne všechny vyhozené předměty bývají funkční, málokterá vyhozená potravina je ještě poživatelná. Zkaženým jídlem se však na rozdíl od nefunkčního předmětu můžete přiotrávit, v lepším případě pozvracet. Kam tedy pro jedlé jídlo? Obchodní řetězce ho denně vyhazují tuny. Buď proto, že se blíží datum „spotřebujte do“, nebo třeba kvůli poškozenému obalu. I zde je ale třeba počítat s problémy. Třeba se zákonem. Sebrání jídla vyhozeného do kontejneru supermarketu je totiž stále považováno za krádež. Svůj „drahocenný“ odpad se tak obchody snaží před jeho odchodem na skládku všemožně chránit, případně dokonce znehodnocovat – riziko, že by se k němu dostal někdo, kdo by ho mohl využít, je asi příliš veliké. Většina kontejnerů se tak nachází v uzamčených místnostech či za plotem, případně alespoň pod zamčeným víkem. Je proto třeba se vydat na průzkum terénu a vytipovat volně dostupné kontejnery. Ani nezabezpečený kontejner však ještě nemusí být úplnou výhrou. Některé supermarkety sice jídlo před odchodem na skládku nezamykají, zato je ale ve snaze odradit případné „příživníky“ např. stříkají různými barvivy. Naštěstí však mohou hromadnou smrt hladových těžko riskovat, barvivo se tak pouze špatně smývá, ale jedovaté není. Je-li postříkaná potravina v původním obalu, její spotřebě nic nebrání. Během nočních razií po londýnských supermarketech jsem tak měla příležitost stát se opravdovým gurmánem. Běžně jsme nacházeli neuvěřitelné poklady: dvacet bochníků holandského sýra či třeba osmikilovou šunku na kosti zatavenou v původním obalu, na kterém ještě bíle zářila cenovka: 107 britských liber (podle tehdejšího kurzu téměř 5 000 Kč). Nedávno luxusní potravina pro luxusní zákazníky, o pár dní později bezcenný odpad. Vzhledem k tomu, jak pečlivě se supermarkety o „svůj“ odpad starají, pohybuje se tento způsob shánění potravin na hranici ilegality a vyžaduje pevné nervy a obezřetnost. Druhou možností, jak se bezplatně dostat k potravinám zdarma, je maximální využití komunikačních a přesvědčovacích schopností. Třeba se na místní tržnici po skončení provozu domluvit s trhovci a přebytečné potraviny od nich odebrat, podobně to může fungovat v pekárnách, nebo některých stravovacích zařízeních. Domluvit se dá i s ochrankou supermarketů, která vás může ke kontejnerům s potravinami k vyhození prostě pustit. Někde se setkáte s úspěchem, jinde s neúspěchem, nebo dokonce nadávkami a výhrůžkami. Obrňte se pevnými nervy a chladnou myslí. Trpělivým štěstí přeje a s trochou taktu si časem můžete vytvořit síť pravidelných „distributorů“.
DESPEKT NENÍ NA MÍSTĚ
Lidská společnost oproti přírodě zdůrazňuje hierarchii, respektive způsob, jakým se lidé v rámci této hierarchie vzájemně vnímají. Zebře je jedno, zda se ocitne v žaludku lva nebo hyeny. Lidstvo podobně rovnostářský přístup nemá a tvrdě spotřebitele kastuje podle toho, jak se podílejí na chodu světové ekonomiky. Ekonomická síla se poměřuje penězi, a tak není divu, že věci, jež nás v životě obklopují, jsou více než z hlediska své funkce nazírány jako zboží, jehož hodnotu lze vyčíslit. Není proto divu, že lidé nejvýznamněji přispívající k důležité úloze recyklace se nejčastěji rekrutují z řad těch nejméně majetných, tedy těch, jež společnost považuje za svou „spodinu“, či dokonce „odpad“. Despekt vůči této skupině se dále vzájemně posiluje díky způsobu, jakým se společnost dívá na její projevy, třeba právě na recyklaci zboží všeho druhu. Je však na čase se zamyslet, zda je tento despekt skutečně oprávněný. Vždyť tak jako by se příroda zhroutila bez svých organických rozkladačů (tzv. destruentů či dekompozitorů), také lidská společnost může jednou stát tváří v tvář katastrofě způsobené nedostatečným zužitkováním nadbytku, kterým sama sebe zaplavila.
Autorka je doktorandka sociální geografie a regionálního rozvoje na PřF UK a členka umělecko-aktivistické skupiny Guma Guar.
