Bydlení je u nás problém již dlouho. Nikdy jsme na tom nebyli tak špatně, jako bývalý Sovětský svaz, kde platila norma dva a půl metru obytné plochy na osobu, tedy tak akorát na to, aby se člověk vyspal bez mačkání, a kde se o jednu kuchyň běžně dělilo několik rodin. Příliš vyskakovat si však nemůžeme dodnes, obytná plocha na osobu se u nás pohybuje okolo třinácti metrů čtverečních, což je evropský podprůměr. Evropu však dotahujeme v ceně za bydlení, kterou platíme. Za reálného socialismu bylo sice bytů málo, ale kdo už jednou bydlel, náklady se příliš netrápil. Dnes tvoří náklady na bydlení stále větší část rozpočtu domácností. Tedy, je třeba zmínit, že i dvacet let od převratu zde stále zůstává privilegovaná vrstva nájemníků, bydlících za regulované nájemné. Sice pomalu roste, stále je však zvlášť v lukrativních lokalitách zlomkem nájmu tržního. Tento paradox obzvláště vynikne, uvědomíme-li si, že ministerstvo pro místní rozvoj považuje za nadměrné náklady na bydlení situaci, kdy tvoří více jak 30 % příjmu rodiny. V Praze a dalších velkých městech je přitom naprosto běžné vydávat za bydlení i více jak polovinu výdělku. Tento problém se týká zejména mladých lidí, snažících se osamostatnit od rodičů. Běžně tak nastává situace, kdy na vlastní nohy se stavící potomek platí za jednu místnost vyšší nájemné, než jeho rodiče za celý byt v daleko atraktivnější lokalitě.
JAK BYDLET BEZ HYPOTÉKY
Jaké jsou tedy možnosti levného bydlení? Velmi omezené. Prakticky totiž chybí nabídka nájemného bydlení. Bytová výstavba je dnes určena zejména zájemcům o vlastnictví bytu či domu. Nájemné byty dnes téměř nestaví ani obce, o dostupném sociálním bydlení nemluvě. Na hypotéku nedosáhne zdaleka každý, nemluvě o riziku, které přináší nutnost pravidelně splácet vysokou částku po desítky let. Lidé jsou opojeni vidinou vlastnictví nemovitosti, ale neuvědomují si, že skutečným vlastníkem je až do úplného splacení banka. Mnoho finančních analytiků se shoduje na tom, že nájemní bydlení je proto v mnoha situacích výhodnější. Jaká je ale realita života „neregulovaného“ nájemníka? Modelovým příkladem může být situace v Praze, kde je bydlení nejdražší. Platí zde úměra, že kde je dostupné bydlení není práce a obráceně. V Praze prakticky nelze získat garsoniéru pod osm tisíc korun nájemného plus poplatky. K tomu je třeba připočítat provizi realitní kanceláři a složení zálohy vratné při bezproblémovém ukončení nájmu, každá také ve výši jednoho nájmu. Zde se nabízí jedna z cest jak uspořit a to spolubydlení. Nájmy za dvou, tří a více pokojové byty jsou daleko výhodnější a lze se tak dostat na cenu pod pět tisíc korun i s poplatky za samostatný neprůchozí pokoj. Není tedy divu, že tento způsob spolubydlení dnes nevolí zdaleka jen studenti, ale mnohdy i mladé rodiny s dětmi. Často používaným trikem je obývání původně nebytových prostor. V prvních letech po revoluci se mnohé byty proměnily na kanceláře. Byla to snadná cesta k vysokým příjmům za nájemné. Dnes je však i díky krizi na trhu přetlak a kancelář může vyjít levněji než byt, navíc se leckdy jedná o velmi svérázné prostory s osobitou atmosférou. Nejde jen o neútulné sklepy nebo studené ateliéry. Za poloviční cenu garsonky lze získat například bývalou komentátorskou kabinu na Strahovském stadionu s jedinečným výhledem na dřívější spartakiádní plochu. Další z možností jak získat nájemní bydlení za rozumnější peníze, je vyhledávání časově omezených nabídek. Mnoho domů a bytů je vyklizeno kvůli plánované rekonstrukci, čeká se na peníze, stavební povolení nebo vhodnou situaci na trhu. Občas se poštěstí, že ze slibovaných několika měsíců se vyklubají léta. Ideální jsou také k prodeji určené nemovitosti, které prázdné čekají na svého kupce. Tento styl bydlení vyžaduje pevné nervy a ochotu k častému stěhování, odměna je ale sladká. Arborista Petr dodnes nostalgicky vzpomíná na rok strávený v podkrovním 2+1 s výhledem na Pražský hrad. „Bylo to za čtyři tisíce se vším všudy, úplná pohádka, za normálních okolností finančně naprosto nedostupné bydlení. Když nakonec přišlo stavební povolení na rekonstrukci a já musel pryč, málem jsem to oplakal,“ říká. Podobné nabídky však mezi inzeráty nenajdete. Chce to štěstí a hodně kontaktů. Ve Spojených státech existuje dokonce i svérázná profese domovníků, obývajících momentálně nevyužívané nemovitosti, kde zajišťují větrání, vytápění, běžnou údržbu a ochranu před zloději.
CHATU, HAUSBÓT NEBO VŮZ?
Praha sice nedisponuje pokojíky pro služky či proslulými pařížskými mansardami, zato má zahrádkářské kolonie. Velmi svérázná komunita se vytvořila například v kolonii sousedící s Českou televizí na Kavčích horách, než jí učinil přítrž stavební projekt firmy Skanska. Chaty zvlášť v zimě mnoho komfortu neposkytují, ale množí se jejich přestavby k celoročnímu bydlení. Od dob nechvalně známého H-systému, který fungoval na principu pyramidové hry, je sice známo, že za milion se dům v okolí Prahy pořídit opravdu nedá, ale přestavba chaty může tento zázrak dokázat, zvlášť je-li prováděna svépomocí. Podobně výhodné bývají koupě starých drážních domků neboli vechtrů. I ve Středočeském kraji se stále ještě najdou a jistá odlehlost a dunící vlaky pod okny jsou kompenzovány zajímavou cenou. Touto cestou se vydal mladý pár se třemi dětmi, Jakub a Katarína. „Povedlo se nám pořídit chatu sedmnáct kilometrů od centra Prahy. Byla levná mimo jiné proto, že zde není zavedená elektřina. To ale považujeme za výhodu, nebýt závislý na ČEZ je dnes terno,“vysvětluje Jakub. Kompletní přestavba počítá s fotovoltickým systémem jištěným dieselovým agregátem. Dům je osvětlený diodami s nízkým příkonem, takže energie nastřádaná v bateriích utáhne i pračku. Kompletní přestavba včetně vybudování koupelny a zateplení trochu zvedla náklady, i tak se však pohodlně vejdou pod milion. Bydlení na lodi u nás zpopularizoval Saturnin. Těžkou ránu mu ale zasadila likvidace hausbótů na vltavských přehradách. Dnes se pomalu vrací, zvolil ho třeba Petr Čtvrtníček. Zda bude jednou opět cenově dostupným bydlením, jako třeba v Nizozemí, rozhodnou až podmínky a dostupnost kotvišť. Už dnes se však v pražských přístavech najdou první průkopníci. Ostatně není náhoda, že na vodě skončila i známá ubytovna pro lidi bez přístřeší Hermes. Travellerům žijícím v obytných autech už jsme se v NP věnovali. V našich podmínkách se většinou jedná spíše o sezónní letní záležitost. Hlavním omezením je nedostatek vhodných parkovacích ploch s vodou a elektřinou a sociální stigmatizace spojená s tímto způsobem bydlení. Je těžké se odpoutat od představy shluků obytných přívěsů, v nichž v USA žije „white thrash“ neboli „bílý póvl“. Že má bydlení ve voze budoucnost, dokazuje příběh Lenky a jejího německého přítele. Po letech bydlení ve starém náklaďáku se rozhodli pro radikální změnu. „Vadila nám závislost na naftě. Oba milujeme koně, časem jsme si jednoho pořídili a přišlo nám absurdní vozit ho sebou autem. Proto jsme se rozhodli přestěhovat se do vozu taženého koňmi,“říká Lenka. Protože sehnat u nás cenově dostupnou maringotku vhodnou do zápřahu není snadné, rozhodli se vůz vlastnoručně postavit. Kovovou kostru svařil kovář, nápravy použili ze staré dodávky. Dovnitř se vejde vše podstatné, kamna, postel a hlavně nádrže s vodou. „Naštěstí u nás stále existuje možnost uzavřít povinné ručení na koňský povoz“, vysvětluje Lenka a dodává: „Kvůli pozičním světlům jsme instalovali malý solární panel, ale uvnitř svítíme petrolejkami“.
CO-HOUSINGEM Z GHETTA
Od osmdesátých let se západní Evropou šíří idea spolubydlení na vyšší kvalitativní úrovni. Lidé se už nabažili osamělého bydlení za vlastním plotem příměstské vilky a tak spojují síly. I u nás je spoustu nevyužitých objektů, které jsou svou velikostí nad možnosti jedné rodiny a přímo vybízejí ke společnému obydlení. Opuštěné hospodářské objekty, statky, mlýny, ale i zámečky mohou poskytnout dostatek soukromí, i všechny výhody vyplývající ze společného bydlení. Úspora nákladů je mnohostranná: lednička, pračka, koupelna i kuchyň mohou sloužit více lidem zároveň, společně se vaří, hlídají se děti i pořádají oslavy. Autor tohoto článku sdílí společnou střechu s patnácti dospělými, sedmi dětmi a nesčetným množstvím psů a koček. V Dánsku nebo Belgii se co-housing těší velké státní podpoře, není problém získat k přestavbě nejrůznější dotace, které dále snižují náklady. Blahodárný vliv na místní komunitu je totiž nesporný a nedá se srovnávat s u nás neblaze proslulými koldomy z padesátých let. Společná péče o dům a zahradu přirozeně vede k solidaritě a usnadňuje využívání nejrůznějších ekologických technologií. Možná právě tudy vede ne až tak radikální, ale o to schůdnější cesta ze zajetí hypotékou splácených domovů, ve kterých se osamělí obyvatelé utěšují konzumem.
