Současný ekonomicko-politický systém funguje na principu maximalizace finančních zisků a materiálního prospěchu. Může se udržet jen pokud ekonomika v dlouhodobém horizontu roste. Zároveň je stále zřejmější, že takto orientované jednání vytváří a stále zvyšuje sociální nerovnosti a podrývá ekologickou existenci planety. Imperativ maximalizace zisku vede ke globálním přesunům výroby do oblastí s nízkými sociálními a ekologickými standardy, kde dochází k vykořisťování pracujících i přírody. Sociální nerovnosti se zvyšují nejen mezi různými částmi světa, ale také v rámci „vyspělého světa“, kde ubývá pracovních příležitostí v důsledku přesunů výroby do Asie a levného zaměstnávání nelegálních imigrantů na černo. Po planetě se přesouvají ohromné objemy materiálu, a to v měřítcích, která jsou srovnatelná s geologickými procesy. Někteří vědci proto mluví o éře „antropocénu“. Některé negativní důsledky tohoto jednání jsou již dnes zřejmé (např. úbytek biologických druhů); jiné nás zcela jistě brzy překvapí. Co s tím můžeme jako spotřebitelé dělat? Společenští vědci již od osmdesátých let minulého století mluví o tom, že se spotřeba stává nástrojem politického vyjádření, které může být leckdy účinnější než účast ve volbách. Zatímco volby do zastupitelských orgánů jsou jednou za čtyři roky, volby toho, co kupujeme a spotřebováváme, jsou každodenní. Těmito volbami můžeme ovlivnit podobu světa, který sdílíme, příměji než volbami mezi stranami. Ty stejně většinou nabízí jen různě obarvené verze téhož programu Růstu Růstu. Strategie naší spotřeby, které mohou pozitivně ovlivnit budoucnost světa a podrývat kapitalistickou honbu za maximalizací zisku, bych rozdělila do tří typů.
SPOTŘEBOVÁVAT „VÍCE“
Mnozí výrobci si jsou dnes vědomi toho, že spotřebitelé často berou ohledy i na jiné věci než jen na cenu výrobku a snaží se vyrábět a obchodovat věci tak, aby omezili některé negativní důsledky. Organické či biologické zemědělství zakazuje používání pesticidů a omezuje tak znečištění půdy a vod nežádoucími chemikáliemi; „fair trade“ produkty jsou výsledkem výroby a obchodu, které zacházejí férově s jejich výrobci či pěstiteli v rozvojovém světě; existuje certifikace na diamanty, dřevo atd. Když tyto výrobky kupujeme, spotřebováváme vlastně více než dříve – nespotřebováváme holý produkt, ale výrobek, k němuž je připojena jeho historie. Takový výrobek není jednoduše vytržen ze souvislostí, ale podržuje si vazbu na místo a okolnosti svého vzniku a své cesty ke spotřebiteli. Tento přístup má ale své háčky. Spolu s tím, jak se tento druh spotřeby a certifikací rozšiřuje a stává se mainstreamovým, objevuje se tlak na snižování standardů (např. pro biologické zemědělství). A hlavně tato forma výroby a obchodu zůstává do značné míry podřízena kapitalistickému imperativu maximalizace zisku – jen ho částečně upravuje ve směru zahrnutí některých ekologických a sociálních ohledů, které se v krajním případě stávají jen dalším z prostředků mobilizace zákazníka; také je založena na extrémní specializaci produkce a jasné hranici mezi výrobcem a spotřebitelem – i když je částečně propojuje skrze zprostředkování historie výrobku. Spotřebovávat „více“ nestačí.
SPOTŘEBOVÁVAT JINDE
Ačkoli to ekonomové většinou přehlížejí, velké množství spotřeby se i v západních společnostech dnes odehrává jinde než na trhu zprostředkovávaném peněžními transakcemi. Více než třetina českých domácností se například alespoň částečně samozásobí ovocem a zeleninou; lidé na vesnici vyměňují produkty a vypomáhají si; ve světě funguje řada systémů LETS (tzv. lokální systémy výměnného obchodu), v jejichž rámci si společenství lidí zavádějí alternativní měnu a jejím prostřednictvím si vyměňují produkty a služby atd. Tyto formy spotřeby charakterizují relativně krátké dráhy, které nám jako spotřebitelům dovolují dohlédnout na sociální a environmentální souvislosti a dopady výrobku nebo služby „vlastním okem“. Tyto interakce mohou také ve svém efektu zvyšovat sociální kapitál společenství, tedy schopnost společně jednat v případech, které se výměny přímo netýkají. Nejdůležitějším na této podobě výroby a spotřeby je nicméně fakt, že nás alespoň částečně vyvazuje ze závislosti na institucích a mechanismech kapitalistických trhů a otevírá tak prostor pro jejich kritiku, přehodnocení a proměnu, které nejsou dost dobře možné, pokud tyto trhy zůstávají výlučnou půdou, jakkoli vratkou, na níž jako jednotlivci a společnosti stojíme.
SPOTŘEBOVÁVAT MÉNĚ
Na první pohled se to zdá paradoxní, ale asi nejobtížnější formou politického spotřebitelství je spotřebovávat prostě méně. Jako jednotlivci i sociální skupiny jsme zvyklí odvozovat svoji identitu od věcí, které nás obklopují, které konzumujeme, s nimiž jsme propojeni. Věříme, že se prostřednictvím nových věcí můžeme stát někým jiným, změnit svůj život. Tohle přitom není jen léčka reklamních agentur. Je to i analytické východisko nejzajímavějších soudobých sociálněvědních teorií, které říkají, že lidská identita a společnost nejsou tvořeny „holými“ subjekty, které „myslí, tedy jsou“, jak tvrdil filozof René Descartes. Společnosti a lidské životy a identity jsou tvořeny v propojeních řady lidských a ne-lidských aktérů. Nerodíme se a nežijeme jako holé subjekty, ale jako materiální bytosti, jsme převtělením potravy, kterou jíme, naše identity a možnosti sociálního jednání jsou přetvářeny novými informačními a dalšími technologiemi. Společnosti bez věcí, textů a technologií, do nichž jsou vepsány sociální normy, by se rychle rozpadaly. Přesto je však jasné, že více neznamená vždy lépe, méně neznamená hůře. Kapitalistické trhy nám navíc často – stejně jako politické strany – překládají jen stále stejné produkty a vize světa v různých barvách. Jestli existuje naděje na změnu současného světa, musíme se pokoušet spotřebovávat „více“, jinde a méně zároveň.
Autorka je socioložka. Působí v Sociologickém ústavu AV ČR a spolupracuje s nevládní organizací Zelený kruh.
