Na nedotknutelnosti soukromého majetku stojí západní společnost už nějaké to století, ale i největší liberálové uznávají, že jsou situace, kdy musí ustoupit veřejnému zájmu. Rozhodování, co veřejným zájmem je a co už ne a jak se bude s vlastníky nakládat, je důležitým ukazatelem vyspělosti demokracie. Bohužel v tomto ohledu velmi zaostáváme. Důkazem je rozhodnutí parlamentu z 9. září, kterým upravil vyvlastňovací zákon tak, že státu umožní stavět velké liniové stavby, aniž by se dohodnul s vlastníky a zrušil odklad, dokud se soudně neprokáže skutečný veřejný záměr stavby. Nezbývá než doufat, že zákon zruší Ústavní soud, ale i bez něj je pozice vlastníků, kteří se chtějí vzepřít mašinérii velké stavby, velmi slabá. Dokazuje to množství kauz, které pomáhá řešit o.s. Ekologický právní servis.
VLASTNÍK, BRZDA POKROKU
V posledních letech se vyskytlo velké množství kauz, které mají společného jmenovatele. Drobní vlastníci pozemků museli ustoupit velkým dopravním stavbám nebo průmyslovým areálům, budovaným s příslibem ekonomického rozvoje. Z odstupu několika let se mnohdy ukázalo, že přínos těchto projektů je velmi pochybný a spíše než všeobecnou prosperitu často přinesly likvidaci dosavadního způsobu obživy místních a mnoho problémů.
Modelovým příkladem je výstavba továrny na obrazovky v Hranicích na Moravě. Na počátku tisíciletí se jednalo o největší investici na zelené louce u nás. Paní Regecová, která se kvůli ní odmítala vzdát pod cenou svých pozemků, byla představována jako zemský škůdce a stala se terčem nevybíravého nátlaku státních orgánů. Areál byl nakonec vybudován s pomocí mohutné státní investiční pobídky ve výši 1,6 miliard a výroba byla zahájena, ovšem za cenu mnoha nezákonností, pochybení a promrhaných prostředků. Továrna vlastně nikdy nefungovala zcela legálně, ale jen díky mnoha výjimkám, které byly soudně napadeny. To už je ale dnes lhostejné. Výrobce LG Philips totiž mezitím zkrachoval, stát své peníze už nikdy nedostane zpět a areál, který měl zaměstnávat tisíce lidí, zeje prázdnotou. Současný vlastník CTP Invest se zatím marně snaží najít nového nájemce.
AUTA MÍSTO ZELÍ
Zdálo by se, že se stát poučí a bude opatrnější vůči velkým investorům, kteří se jen krátkodobě snaží shrábnout výhody a za několik málo let zmizí jinam. Opak je však pravdou, jak dokazuje příběh automobilky v Nošovicích. Tento úrodný kraj je proslulý zvláště svým tradičním kysaným zelím. A právě sem, na hranici CHKO Beskydy, opět na zelenou louku a nikoli do nějakého nevyužívaného průmyslového areálu, se firma Hyundai rozhodla umístnit svou továrnu na auta a převodovky. Proti plánu se zvedla vlna odporu, v jehož čele stálo Zemědělské družstvo vlastníků Nošovice. Mnoho místních mělo k půdě silný vztah prověřený násilnou kolektivizací v padesátých letech, navíc proslulé zelí dávalo dobrou obživu více než sto padesáti lidem.
V boji o pozemky, který se rozpoutal, opět nechyběl hrubý nátlak státu i kriminální postupy, jako třeba anonymní dopisy a výhružky vlastníkům odmítajícím prodat. Padaly výhružky vyvlastněním, které v té době ani nemělo oporu v zákoně. Vyvlastňovat v zájmu soukromého investora si zatím naši poslanci netroufají. Odpor byl nakonec zlomen a zemědělské družstvo přišlo o 280 hektarů – celou pětinu svých pozemků a to těch nejkvalitnějších a nejúrodnějších. Z předsedy pana Víchy je i dnes cítit roztrpčení. „Nevšímají si nás a my si nevšímáme jich. Z našich družstevníků a zaměstnanců do fabriky nikdo pracovat nešel“.
Jak dlouho zde Hyundai pobude, je zatím ve hvězdách, ale už nyní je jasné, že slibovaný třísměnný provoz jen tak nenaběhne a letošní plán vyrobených aut už byl snížen o 20 000. Počtu zaměstnanců a vyrobených aut, plánovaného pro rok 2008 továrna prý dosáhne v roce 2012. Když půjde vše dobře. Jisté je, že stát tato investice přišla na pět miliard a na pozemcích továrny zelí už nikdy neporoste.
POLE PO PŘEDCÍCH NEDÁM!
Jsou ale i pozitivní příklady, i když tlak neustává a není zatím dobojováno. Přeměnit úředně zemědělskou půdu na stavební pozemky je mimořádně výnosné. Snaží se o to developeři, spekulanti, ale i majitelé pozemků, zpravidla restituenti. Tato proměna je nejvýnosnější zejména na okrajích měst, hlavně Prahy, kde zvýšení ceny může být víc než desetinásobné a největší zájem je o krásná přírodní území – to je pak nejlákavější reklamní tahák při prodeji Jedná se o obrovský, rychlý, krátkodobý zisk. Investoři všemožnými prostředky přesvědčují urbanisty, kteří umístění výstavby navrhují, úředníky, kteří by měli o vhodnosti věcně rozhodovat, i místní samosprávy, které územní plány schvalují, aby onu výnosnou proměnu pozemků uskutečnili. Síla peněz je veliká a žádný jiný účinný mechanismus není pro rozumné zacházení s krajinou zaveden - odvod za odnětí ze zemědělského půdního fondu je směšně nízký. Nejvýnosnější je výstavba tzv. na zelené louce – tedy na neurbanizovaných pozemcích – zatímco mnohá zanedbaná místa (brownf ields) zůstávají nevyužita. Čím větší je plocha projektu, tím je výstavba výhodnější.
Oblast mezi lysolajským a šáreckým údolím na severozápadním okraji Prahy je krásná, vzácně zachovaná, harmonická kulturní krajina. Šárecké a lysolajské údolí je chráněno jako přírodní park, ale právě náhorní parovina jižně od Lysolaj byla při schvalování parku v roce 1990 nepochopitelně vynechána. Brzy na to se objevila urbanistická studie na výstavbu satelitního městečka v tomto místě. Mělo vzniknout více než 70 luxusních vil na několika desítkách hektarů, ploše velké jako pražská Malá Strana a vznikl tlak na změnu územního plánu těchto ploch pro výstavbu. Na kolika místech takový scénář proběhl. Většina obyvatel Lysolaj nebyla ze záměru nadšená – poklidný charakter vesnické městské části by se výstavbou větší než stávající obec nepochybně radikálně proměnil. Sepsali protestní petici, založili občanské sdružení, ale některé rodiny se těšily na peníze za prodej, jeden dost velký pozemek ve východní části byl záhy investorovi prodán a další měli prodej domluven. Vehementně investorovi pomáhal a výstavbu prosazoval tehdejší starosta Lysolaj, spolu se značnou částí zastupitelstva.
Do záměru ale zásadním způsobem zasáhl postoj paní Zdenky Blažkové – majitelky více než dvaceti hektarů předmětných pozemků. Jednoznačně a trvale odmítla pozemky prodat a zásadně nesouhlasila, aby její milovaná krajina byla přeměněna na staveniště. Její rod pozemky vlastní a na nich hospodaří souvisle více než 300 let. Nezískala je v restituci – její rodiče si pozemky nenechali vzít a hospodařili na nich i v nelehkých socialistických letech, obětovali půdě život, doslova „padli v postroji“. Paní Zdenka ctí jejich památku, ctí tradici předků a pravidlo, že půda, která nás živí je posvátná. Její babička nechala postavit mariánskou kapličku nad zázračným pramenem v Houslích a dědeček před 2. válkou poskytl pozemek pro výstavbu školy v Lysolajích. Pole mají hodnotu přes 700 miliónů, ale ona žije z důchodu. Z nynějšího pronájmu polí je příjem spíše symbolický. Kdo by odolal pokušení prodat? Ona se bez pochybnosti a s klidným nadhledem rozhodla chránit kus krásné krajiny. Za svůj postoj Paní Zdenka Blažková získala jako první cenu Josefa Velka za výjimečný čin při ochraně přírody a krajiny.
Tlaky na ní, aby přece jen prodala, byly nemalé, od slibů po výhružky. Nejhorší byla situace okolo roku 1996. V jejích osetých polích již chodili geodeti a zatloukali vyměřovací značky příjezdové komunikace, pro kterou byl podán návrh na vyhlášení za veřejně prospěšnou stavbu, což byla nepochybně příprava na snahu pozemky vyvlastnit, stavbu započít a zlomit tak nesouhlas i co se týká ostatních pozemků. O případ se zajímaly televizní štáby, novináři.
Že by krásné prostředí toho místa mělo být zachováno si ovšem myslí i další. Při úředním projednávání (vedle písemných vyjádření paní Blažkové) nesouhlasilo s urbanizací Občanské sdružení Lysolaje, Společnost Šáreckého údolí i odborná vyjádření např. Agentury ochrany přírody a krajiny. Petici za zachování krajinného rázu podepsalo více než 3 500 občanů (mezi nimi řada významných osobností - několik ministrů životního prostředí, někteří herci Národního divadla, prof. Erazim Kohák, prof. Tomáš Halík a další – patří jim za to poděkování). Paní Zdenka opakovaně podala žádost o přičlenění svých pozemků k přírodnímu parku Šárka – Lysolaje, ale její návrh Rada hl. města opakovaně odmítla. Úředním projednáváním se několik let zabýval Karel Čapek ze Společnosti Šáreckého údolí. Podařilo se odvrátit jednotlivé návrhy na změny územního plánu, podařilo se na záměr nařídit posouzení vlivů na životní prostředí. Když posuzování vycházelo nepříznivě pro výstavbu, investor odmítl proceduru dokončit. Konečně v roce 1999 se podařilo, že v územním plánu Prahy bylo území zachováno jako neurbanizované, protože výstavba v přírodních oblastech není nezbytná – územní plán nabízí až 4x víc rozvojových ploch, než je odhadnutý zájem trhu. V současné době hlavní město připravuje nový územní plán. Snad bude k území jižně od Lysolaj příznivý a urbanisté obhájí hodnotu zelených ploch v kontaktu s velkoměstem. Ze strany samosprávy městské části Praha Lysolaje jsou ale opět intenzivně podávány návrhy ve prospěch majetkových zájmů některých vlastníků, tedy pro velkou urbanizaci území.
Příběh paní Zdenky Blažkové je výjimečný rozsahem a zřejmě i tím, že zatím se podařilo krajinu ochránit. Snad to tak bude i do budoucna. Syn paní Zdenky má stejný názor jako ona. Paní Zdenku samozřejmě zamrzí, pokud je její postoj nepochopen, nebo je dokonce pomlouvána, že je blázen nebo že je nepřející. Vše dělá s klidným vědomím a svědomím a i k obecnému prospěchu.
