Poslanci si totiž schválili ústavní zákon na jedno použití o tom, že rozpustí Sněmovnu, jenže tandem poslanec Miloš Melčák – právník Jan Kalvoda toto rozhodnutí napadli a soud jim dal za pravdu. Zjednodušeně řečeno: parlament si podle Melčáka nemůže jednorázově zkrátit volební období, aniž respektuje ústavou předepsaný způsob. Rozpustit Poslaneckou sněmovnu je totiž možné jen za určitých okolností, až když jsou vyčerpány všechny možnosti stanovené v ústavě. A podle předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského byl způsob, jakým se Sněmovna chtěla rozpustit, mimo tento rámec ústavou daných pravidel, takže neplatí. Zákonodárci si zkrátka vždycky nemůžou schvalovat kdeco, jen podle toho, co se jim hodí. Sněmovna zůstala a k volbám se mělo jít v listopadu. Jenže tím to neskončilo. Politici nemohli tuto příležitost nevyužít k vzájemnému škádlení a začali počítat hlasy. ODS i ČSSD tlačily na urychlení voleb, investovaly ostatně do volebních kampaní slušné částky, zatímco malé strany jako Lidovci a Zelení byli zdrženlivější. Že by snaha o oddálení jejich agonie? Dále padaly výroky o „protiústavním puči“ a zákonodárci brzy zahájili nový útok. Schválili si takřka jako jeden muž nový ústavní zákon, nové volby a šaráda mohla pokračovat. Do stolu ale praštil Jiří Paroubek. Ačkoli jeden týden říkal, že chce volby co nejdříve, nyní obrátil: ČSSD o předčasné volby nestojí. Šéfové stran se obviňují, Topolánek teatrálně skládá mandát. Můžeme se zatím jen domnívat, co stojí za těmito kroky. Zisk ještě většího počtu hlasů? Většina ve Sněmovně? Jedno je přesto v souvislosti s volbami jisté. Nashledanou zhruba v květnu příštího roku, pravděpodobně u ještě kýčovitější estrády z páté cenové.
