Dopředu veřejně avizované obsazení zchátralého domu přišli podpořit nenásilným způsobem i další. Mezi nimi autorka této glosy. Během odpoledne se u objektu bývalých tureckých lázní na rohu ulic Apolinářské a Na Slupi postupně shromáždili: squatteři, policejní zásahová jednotka, antikonfliktní tým, pořádkoví policisté, zřejmě někdo přes dopravu, novináři a pestrá směs lidí, jež zahrnovala příznivce, přátele, zvědavce nebo třeba jen ty, kteří si myslí, že upozornit na trestuhodné nakládání s některými pražskými domy není nic proti ničemu, když už ne ku prospěchu věci. Od počátku byla celá akce opakovaně označovaná jako zcela nenásilná. Odpoledne i podvečer vzhledem k tomu, kdo všechno se na místě sešel, probíhaly skoro až vesele. Svítilo slunce, vedli se projevy, lidé přispívali na bagety, jež někoho napadlo udělat, chvílemi odcházeli do okolních kaváren či obchodů, bavili se známými a dokonce i se zakuklenými policisty. A pohotově reagovali na policejní pokusy vytlačit je od zmíněného domu. Vidět desítky lidí chodit pořád dokola na malém přechodu mezi kostelem a bývalými lázněmi, kteří křičí hromadně: „chodit po přechodu není nelegální“ a přitom zkouší dělat mexické vlny, patří k zážitkům skoro životním. Když na místo dorazil spřátelený soundsystém, demonstranti, jak jsou shromáždění lidé vytrvale nazývání, začali tančit, místo toho aby „bránili obsazené pozice“, tedy chodník. Párkrát se to trochu zvrtlo, zvláště ze strany policistů, ale až do konečného zásahu ti z neozbrojených přítomných netušili, co se stane. Představa, že profesionálně cvičené policejní jednotky nezvládnou celou situaci kočírovat bez násilí, se zdála absurdní. To co se rozpoutalo po odchodu televizních kamer, kdy policisté bez varování napadli velmi brutálním způsobem bezbranné lidi na místě i v okolních ulicích, to co se dělo později na služebnách, při vyklízení domu a svým způsobem i u soudu, může za přijatelné a normální považovat jen někdo, kdo nevnímá, že doba se od roku 1989 přeci jen změnila.V mnoha aspektech to připomíná dnes již legendární proces se skupinou Plastic People. Lidé, kteří chtějí jen žít po svém, způsobem, který v mnoha evropských zemí není nijak postihován, jsou líčeni jako dno společnosti. Řeší se jejich chování od čistoty po pravidelnou docházku do zaměstnání, je zpochybňována jejich motivace i jejich práva.
Na koncert Kabátů přišlo na čtyřicet tisíc lidí, na Albertově jich bylo asi dvě stě. Asi by bylo lepší ale namísto podobných kulturních atrakcí, začít chodit podporovat squattery. Protože je možné, že právě oni se stanou lakmusovým papírkem, na kterém se ukáže, zda se náhodou nevracíme zpátky v čase.
