Žižkov je jednou z nejosobitějších pražských čtvrtí. Jen kousek od turisty přecpaného centra tu v příjemném nesouladu funguje změť barů, vetešnictví, heren a galerií. Snadno tu narazíte na obchod se zbožím z Pákistánu, romskou hospodu, ale i na cukrárnu, kde dopolední směnu postarších dortíkářů střídá v podvečer subkulturní mládež. Ne náhodou se sem proto dnes, stejně jako za první republiky, stěhují spisovatelé, výtvarníci i různí podivíni, díky nimž získala čtvrť svou bohémskou pověst.
Svéráz Žižkova byl poprvé vážně ohrožen už v sedmdesátých letech, kdy se měly v rámci asanace strhnout celé domovní bloky a na jejich místě postavit velké panelové sídliště. Megalomanský záměr byl tehdy naplněn jen zčásti, a tak dnes činžáky střídmě doplňuje několik oprýskaných paneláků, které s nánosem času ubližují charakteru místa stále méně. Zdá se však, že v posledních letech se nad specifickou čtvrtí začíná znovu smrákat. Neutuchajícímu zájmu realitních investorů a developerských firem, které mnohými projekty ukrajují z místního genia loci, tu bohužel zdatně sekundují aktivity samotné radnice.
UTKÁNÍ DVOU SPOLUHRÁČŮ
Obnova stárnoucího bytového fondu v centrech měst je potřebná, nicméně je třeba mírnit i její negativní dopady. Rizikem, se kterým se v posledních desetiletích lépe či hůře vyrovnává i většina dalších větších měst v západní Evropě (viz text na str. 10-11), je především nahrazování původních chudších obyvatel movitějšími nájemníky z vyšší střední třídy. Jedná se většinou o mladé, kariérně orientované bezdětné páry, které dávají přednost bydlení blíže centru před usedlejším životem v klidnějších čtvrtích na okrajích měst. Čtvrti typu Žizkova svým příchodem zatraktivňují, a roztáčí tak kolotoč, ve kterém nájmy rostou, zatímco počet původních obyvatel, jež si je mohou „dovolit“, postupně klesá. Je proto zapotřebí, aby zájmy investorů měly jasnou protiváhu. Tou má být místní politická reprezentace, která by měla potřeby stávajících obyvatel hájit. Třeba i jednoznačným určením, který stavební záměr už může místo poškodit, a není proto žádoucí.
V českých podmínkách se tento ideál rovnováhy sil zatím daří naplňovat zřídka. Někdy se dokonce zdá, jako by místní radnice oblékly dres soupeře a cudně o tom před „svými“ voliči pomlčely.
Žižkovská politická reprezentace jde v tomto ohledu ještě o něco dál, když své „developerské“ aktivity prezentuje jako krok nutný k zvýšení atraktivity čtvrti. Sama tak paradoxně podporuje trend, který by se měla snažit zastavit. Navíc má oproti stejně se chovajícím developerům a investorům jednu zásadní výhodu – ve svých rukou drží úřední moc a té se málokdo dokáže postavit do cesty.
NA PROCHÁZKU „PĚKNOU“ ČTVRTÍ
Stejně jako jiná města a městské části začal i Žižkov zkraje devadesátých let s převáděním městských bytů na nájemníky a bytová družstva. O obratu, který v roce 1995 změnil radnici ze správce věcí veřejných v pomyslného developera, promluvila starostka Milena Kozumplíková (ODS) otevřeně na Stavebním fóru v roce 2007. Radnice se tehdy rozhodovala mezi dvěma způsoby pokračování privatizace – prodávat domy ve stávajícím stavu a nechat o jejich dalším osudu rozhodnout samotné nájemníky, či městský majetek nejprve zrekonstruovat a až potom prodat, samozřejmě za vyšší cenu. „Chceme, aby Praha 3 vypadala pěkně a aby se tu obyvatelům pěkně žilo… buď vidíme nebo nevidíme pěkné chodníky, dostaneme se rychle nebo pomaleji do centra, procházíme hezkým parkem nebo jdeme kolem domů, které nejsou úplně v pořádku,“ odůvodňovala tehdy, proč se radnice nakonec rozhodla pro variantu, která počítala se zvelebením čtvrti. Na první pohled snaha hodná ocenění. Tím nešetřili ani developeři, když na témže fóru chválili vstřícnost radnice, že se už léta snaží změnit image Žižkova jako nereprezentativní a zanedbané čtvrti. Pro jejich „atraktivní“ projekty, které tehdy byly již v plném proudu, se sousedství oprýskaných paneláků a činžáků příliš nehodilo.
PŘÍPAD LUPÁČOVA
Ukázkovým příkladem toho, jak může snaha o město krásnější a reprezentativnější ublížit stávajícím obyvatelům, je projekt opravy a úprav chátrajícího bloku panelových domů v Lupáčově ulici. Ten se má v průběhu dvou let přeměnit v budovu moderního střihu, doplnit o komplex dvoupodlažních podzemních garáží, nové byty v nástavbě a následně projít privatizací.
Ambiciózní projekt však překvapivě naráží na „nevděčné“ nájemníky. Ti by dům mnohem raději privatizovali ve stávajícím stavu, který sice není reprezentativní, ale zase by si mohli byty v něm snáze dovolit. „Za třicet let, co tu bydlím, se do domu pořádně neinvestovalo. Teď najednou přijde obří přestavba, která náš byt kvůli hluku a prachu učiní na minimálně dva roky prakticky neobyvatelným, a pak okamžitá privatizace. Nejsem si jistý, zda právě tohle někdo z lidí, co tu bydlí, opravdu chce. Spíš to na mě působí dojmem, že někdo z radnice dal vydělat spřátelené stavební firmě a nájemníci ať se zkrátka přizpůsobí,“ říká jeden z nájemníků, který si raději přeje zůstat v anonymitě.
Nákladná oprava dlouhodobě zanedbaného domu a následný okamžitý odprodej působí z hlediska jednání radnice skutečně poměrně neobvykle. Spíše než veřejné blaho jako by sledoval maximalizaci firemních zisků. Mluvčí radnice Jan Sotona pak záměr radnice potvrzuje: „Jde o dlouhodobý proces, jehož cílem je opravit panelové domy, které jsou jako Lupáčova často v dezolátním stavu, a urbanisticky vylepšit tvář městské části.“ A dodává: „Zákon stanovuje nutnost prodávat veřejný majetek za cenu v místě a čase obvyklou. Tu stanoví posudek znalce bezprostředně před samotnou privatizací.“ Mluvčí přitom opomíjí fakt, že nájemníci, kteří své byty odkoupí, zaplatí rekonstrukci panelových domů hned dvakrát. Poprvé tím, že dlouhá desetiletí přispívali do fondu oprav domu, který díky nečinnosti správcovské firmy chátral, a podruhé navýšením jeho ceny po proběhlé rekonstrukci.
Na námitku, že nájemníci, kteří budou do procesu privatizace vstupovat v následujících několika letech, jsou podstatným způsobem znevýhodněni oproti těm, kteří své byty kupovali za zlomek současné ceny v předcházejících privatizačních vlnách a mohli je radnici rovněž dlouhodobě splácet, odpověděl v jednom z rozhovorů na téma prodeje městských bytů žižkovský radní Jan Hurda lakonicky: „Podobná tvrzení jsou jen populismus. Když jsme v roce 1991 začínali domy privatizovat, nebyly k dispozici žádné hypotéky. Navíc byly domy ve špatném technickém stavu. Podmínky privatizace prostě odpovídaly tehdejší době.“ Dnes sice existuje celá řada hypotečních úvěrů, staly se však luxusním zbožím, na něž dosáhnou jen ti s nadprůměrnými příjmy. Těch však spousta obyvatel nájemních bytů prostě nedosahuje.
VELKÉ A JEŠTĚ VĚTŠÍ PROJEKTY
Plány radnice na rozvoj Žižkova do podoby atraktivní lokality však rozsáhlými rekonstrukcemi panelových domů v řádech stovek milionů korun zdaleka nekončí. Starostka Kozumplíková se na již zmíněném Stavebním fóru nechala slyšet, že toto jsou v podstatě komornější projekty. Budou tedy jen jakousi předehrou pro ty opravdu exkluzivní, jež mají na Žižkov přivést na patnáct tisíc nových obyvatel. V současné době proto jen necelých pět set metrů od pomyslného centra Žižkova vzniká nejdražší a nejluxusnější bytový areál v historii hlavního města.
Central Park Praha, jak se nová lokalita jmenuje, by měl nabídnout více než pět set bytů pro nejmovitější klientelu, kterou chce nalákat mj. rozlehlým soukromým parkem, sportovišti i byty, jejichž rozloha v některých případech činí takřka půl kilometru čtverečních (s cenou přesahující 46 milionů korun). Bydlení v až čtrnáctipatrových věžích, které se mají zanedlouho stát novou dominantou Žižkova, však nové majitele hledá zatím těžko. Přestože je v tuto chvíli k předání připraveno téměř dvě stě bytů, klíče převzalo jen pár desítek nových vlastníků.
Podobné záměry pak mají developeři s posvěcením radnice i s nedalekým nákladovým nádražím Žižkov, které v současné době zeje prázdnotou. Z architektonického hlediska unikátní komplex funkcionalistických budov ze třicátých let tak možná bude brzy muset ustoupit plánům na stavbu dalšího moderního obytného boulevardu určeného výhradně pro bohaté.
Přitom zkušenosti ze západních zemí jednoznačně ukazují, že podobně předimenzované bytové projekty, které nezohledňují skladbu obyvatel a reálné potřeby místa, mají na jeho charakter devastující dopad. Místo se sice změní v líbivou uniformní lokalitu plnou nablýskaných fasád a fancy kaváren pro lepší lidi, za oběť mu ale padnou ti chudší, kteří budou kvůli stoupajícím nájmům nuceni odejít.
ŽIŽKOV NA ROZCESTÍ
Žižkovská radnice se ve svém tažení za „pěknou“ čtvrť pro lepší lidi a luxusní projekty, které nebudou hyzdit okolní „chudší příbuzní“, postavila po bok investorů a developerů. Stejně jako oni přitom zapomíná na potřeby těch, kteří už v místě bydlí. Nejednou, jako třeba v Lupáčově ulici, jde dokonce proti nim. Je to ostatně logické. Podpora projektů pro bohaté, přinese radnici od nových obyvatel tolik potřebné politické body, zatímco z těch, kterých se tyto a další projekty dotknou negativně budou díky nedobrovolné změně bydliště už jen voliči bývalí.
Každé větší město má luxusní čtvrti typu Vinohrad, pro jeho životaschopnost a zachování ducha jsou však nezbytná i místa jako je Žižkov. V důsledku dění posledních let se však i tam začíná svébytná atmosféra pomalu vytrácet. Otázkou zůstává, zda lze započatý proces ještě zastavit. Petice a demonstrace, k nimž v posledních měsících došlo před žižkovskou radnicí, naštěstí ukazují, že stále existuje mnoho lidí, kteří jsou schopni podobné tendence kritizovat. Obyvatelům domu v Lupáčově ulici, pod kterým v těchto týdnech bagry začaly hloubit podzemní garáže, už asi nepomohou. V plánu na „revitalizaci“ Žižkova je však i mnoho jiných domů. Koneckonců nejde jenom o ně, ale o celé město.
