NP č.323 > RozhovorSebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnostiJan Stern

V dubnu se na knihkupeckých pultech objeví vaše nová kniha Nejistota a důvěra. Věnujete se v ní i rituálům. To nezní moc sociologicky.

V posledních deseti, patnácti letech se objevila spousta sociologických studií pojednávajících o rituálech v moderní společnosti. Jde především o anglosaskou a francouzskou produkci. Jedná se však vesměs o práce dost banální. Popisují se v nich rituály rodinného života spojené s oslavou narozenin či vánoc, rituály soudních jednání, rituály provozované novými sektami či třeba rituály uvnitř komunit lidí nakažených virem HIV, kteří se loučí se svými umírajícími kolegy. Jak říkám, nic příliš objevného. Mne zajímá spíše logika rituálů než popis jejich projevů v každodenním životě. Na rituálu není podstatné zdaleka jen to, že určitá činnost se opakuje při jistých příležitostech nezměněně, repetitivně. Důležitější je, že kdo říká „rituál“, říká na jedné straně vina a úzkost, na straně druhé oběť a znovuzískaná důvěra.

 

Takže rituál zahání pocit viny? Viny za co?

Existuje velké množství hypotéz, proč je pocit viny ve všech společnostech a dobách tak silně rozšířen. Podle některých je důsledkem hrozného zločinu, který se stal někdy na počátku lidské existence. Frazer, Freud anebo třeba René Girard z různých stran spojují pocit viny s vraždou otce, panovníka či boha, což je vlastně ve všech případech totéž. Jiní odvozují pocit viny z toho, že člověk zabíjí zvířata, ať už divoká nebo domestikovaná. Nejelegantnější vysvětlení ovšem říká, že pocit viny je vlastně sebeobranný mechanismus lidské psychiky. 

 

Sebeobranný?

Jistě. Zjednodušeně řečeno: svět, ve kterém žijeme, je naplněn tolika nespravedlnostmi, křivdami a přímo zrůdnostmi, že pokud bychom měli pocit, že jsme v něm nevinní, museli bychom se z toho dočista zbláznit. Jedině když uvěříme, že si za to všechno můžeme sami, může náš rozum a cit vyjít z této zkušenosti ne zcela rozvrácen. Moudrost některých náboženství je v tom, že v lidech takový pocit viny pěstují, čímž jim paradoxně pomáhají zvrácenosti světa vnitřně unést. Protože toho svinstva, ve kterém se vcelku nezaviněně ocitáme, bude podle všeho spíše přibývat, úloha náboženství do budoucna dále poroste. 

 

A tedy i rituálů, zřejmě.

Samozřejmě. Na jaře minulého roku zemřela v poměrně mladém věku vynikající americká antropoložka Catherine Bellová. Je mimo jiné autorkou zdařilé typologie primitivních rituálů. Z jejího pohledu můžeme na dění v moderní společnosti pohlížet jako na sadu jakýchsi „pseudorituálů“. Například dnes převládající technokratické myšlení lze chápat jako zvlášť krutou formu permanentního obětního rituálu, který neváhá obětovat příslibu budoucí prosperity celé kusy přírody, krajiny i vnitřní přirozenosti člověka. Když vám politici tvrdí, že je nutno vyasfaltovat kus malebné krajiny ve východních Čechách anebo v Posázaví proto, abychom zvýšili svoji konkurenceschopnost, je to typický obětní rituál. Je to stejné, jako když šamani obětovali část úrody proto, aby sklizeň byla o to hojnější. Problém je v tom, že v případě šamanů to často fungovalo, dnešní technokraté takové výsledky nemají. 

 

ŠAMANI S BÍLÝMI LÍMEČKY

Proč mluvíte v souvislosti s moderní civilizací o „pseudorituálech“ a ne o rituálech?

Právě proto, že moderní ritualismus přes hojnost svých projevů nedokáže plnit to, co zcela automaticky plnily rituály v dobách archaických a tradičních. Rituály provozované technokraty, ekonomy a šamany politiky nedokáží, na rozdíl od těch starých, výrazně redukovat nejistotu, ve které žijeme. Nedokáží uspokojivě zvyšovat důvěru v chod světa a nedokáží posilovat integritu celé společnosti. Jediné, co dokáží zcela spolehlivě, je posilovat existující mocenskou hierarchii. Právě proto jsou také s takovou pečlivostí provozovány. 

 

Za jakými rysy současné společnosti cítíte potřebu rituálu?

Například fenomén sociální exkluze – vyloučení jistých skupin ze společnosti – přímo vyzývá ke zpracování s užitím kategorie očistných rituálů. Část společnosti – lidé málo výkonní, tržně nepřizpůsobiví, lidé příliš mladí, anebo příliš staří – mají být obětováni na stejném oltáři prosperity, na kterém moderní věda zaživa rozpitvává pokusné králíky a moderní technokraté zalévají živou přírodu horkým asfaltem.

Podobně nejrůznější teorie modernizace je možno analyzovat jako specifickou formu přechodového rituálu. Přechodové rituály sloužily ke tlumení nejistoty ve fázích, kdy jednotlivec anebo celá skupina přecházeli z jednoho období svého života do jiného, odlišného. Jejich cílem bylo tlumit nejistotu v té fázi přechodu, kdy dotyční nepatřili momentálně nikam. Stejné rituály rozehrávali po druhé světové válce politici v rozvojových zemích a dnes je pěstují politici naši. Pod heslem „modernizace“ se skrývá víra v to, že společnost se přesune do dospělejšího stadia, takže není třeba propadat panice v době, kdy do jistého typu společnosti již nepatříme a do údajně vyspělejšího stadia jsme ještě nedorostli. 

 

 Když to berete takhle, opravdu se zdá, že těch „pseudorituálů“ kolem nás přibývá.

Je to tím, že v dnešní společnosti zmizela z řady příčin důvěra. Zhruba od devadesátých let minulého století se řada studií snaží měřit jednak míru důvěry, která panuje mezi lidmi navzájem, jednak důvěru lidí v instituce – ve vládu, v politické strany, v média. Pravidelně zjišťují, že více důvěry obojího typu je v zemích západních a velice málo v zemích tzv. postkomunistických. I v západních zemích má však důvěra posledních dvacet třicet let klesající tendenci.

V sociologii dnes mají silné slovo teorie, které se snaží veškeré lidské jednání vysvětlit na základě směny a směňování. Podle těchto teorií je také mezilidská důvěra čistě záležitostí obchodní. Takzvaná teorie racionální volby se snaží odvodit prvek důvěry z čistěpragmatického kalkulu. Podle ní se lidé snaží budit důvěru proto, že se jim to vyplatí. Špičkoví teoretici prostě přicházejí s velkou slávou s vysvětlením, které dávno zná každý sňatkový podvodník.

Ve své knížce se snažím naopak ukázat, že důvěra má buď mimoracionální charakter, anebo prostě neexistuje. Právě rituály byly způsobem, jak posilovat důvěru v řád světa i důvěru mezi lidmi, která je s tou první úzce spojená. Dnešní společnost sice dokáže zcela rutinně dávkovat lidem nejistotu, ve které budou žít, nedokáže však budit důvěru. Její pseudorituály na to prostě nestačí. A návrat k původním rituálům není možný ani žádoucí.

 

Třeba je dobré osvobodit se od důvěry, tedy de facto od iracionality.

Tím si nejsem jistý. Důvěra je životně důležitá především pro střední vrstvy. Právě ony jsou na důvěře v řadě ohledů závislé mnohem více než ostatní členové společnosti. Realizují se často v profesích, pro které je charakteristický vztah odborníka a klienta. Na důvěře jsou založena očekávání jak ve vztazích mezi pacientem a lékařem, tak také mezi právníkem a klientem, učitelem a studentem, anebo zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci. Ve všech těchto profesích existuje riziko poškození klienta, přičemž samotný klient nedokáže míru tohoto rizika zpravidla odhadnout.

Střední vrstvy jsou definovány jako vrstvy, které jsou schopny odkládat odměnu do budoucna. Ti horní toho mají tolik, že nemusejí požitky odkládat, ti dole nemají co odkládat. Střední vrstvy dlouho věřily, že když odměnu odloží, bude v budoucnu o to vyšší. Bez důvěry v budoucnost však nemá smysl odměnu odkládat. Snažím se ukázat, že pokles důvěry, který konstatují snad všichni sociologové, je ve skutečnosti příznakem stagnace a úpadku středních vrstev. Když uvážíte, že právě střední vrstvy bývají považovány za garanta demokracie, je jasné, že jde o vážnou věc. 

 

STRAŠIDLO MORÁLNÍHO HAZARDU

K tomu všemu nyní zažíváme globální ekonomickou krizi. O její podstatě má většina z nás asi jen mlhavou představu. Dala by se vysvětlit?

Ze sociologického hlediska je počátek i rozvoj dnešní hospodářské krize skvělou ilustrací rozpadu důvěry právě v těch zemích, které nám jsou dávány za vzor. Nové formy finančního podnikání jsou tak složité, že vyžadují mimořádnou důvěru ze strany všech partnerů. Vedení velkých amerických hypotečních bank prodávalo celé balíky úvěrů, o kterých vědělo, že nebudou nikdy splaceny. Tím podrylo důvěru ostatních finančních institucí, které si přestaly navzájem půjčovat peníze. Aby se předešlo úplnému kolapsu, státy začaly pumpovat do bankovního sektoru peníze daňových poplatníků. Provizorně to snad pomůže, nahlodanou důvěru to však neupevní. A s každou novou aférou bankéřů, kteří si z veřejných peněz vyplácejí tučné provize a zhotovují si z nich zlaté padáky, důvěry dále ubývá. Lidé, kterým nechce nikdo půjčit, přestávají kupovat nejen domy, ale i auta, takže krize se přenáší do výrobní sféry. Masy lidí jsou propouštěny, když dražší výrobky nikdo nekupuje. Stát, který pumpuje peníze do soukromého sektoru, aby ho zachránil, má stále méně prostředků na pomoc těm, kdo o práci přišli. V důsledku toho roste nedůvěra ve veřejné instituce. Takže se to celé uzavírá do začarovaného kruhu. 

 

 Dala se krize předvídat? Odvrátit?

Tato krize se dala předvídat, ale pochybuji o tom, že by se dala odvrátit. Je to jako smrt, kterou také můžete předvídat, ale nemůžete jí zabránit. Je to smrt systému, o kterém mnozí naivně věřili, že poroste do nebe. Hned na počátku devadesátých let jeden německý sociolog napsal: „To, že se zhroutil systém reálného socialismu, vidí každý hlupák. To, že nyní je na řadě kapitalismus, tuší jen ti nejinformovanější.“ Robert Kurz, který tohle prohlásil v práci Kolaps modernizace, předběhl dobu skoro o dvacet let. Je příznačné, že jeho kniha docela zapadla. Na rozdíl od knížek mnohem mělčích, a proto optimističtějších.

 

Jak krize změní svět?

Nevím, jak dalekosáhle krize svět změní. Tržní systém má nemalou schopnost učit se ze svých chyb a využívat pro své fungování prvky jiných systémů. Rozhodující bude, nakolik sáhne k prvkům nedemokratickým. Obávám se, že mnozí z těch, kteří mají plná ústa svobody, mají k takovému pokušení nejblíže. Omezit svobodu proto, abychom ji mohli časem rozvinout dokonaleji, to je jedna z odvrácených stran osvícenského myšlení. Zase jsme mimochodem u obětních rituálů. Je to stejné, jako když neoliberálové vyzývají, abychom si utáhli opasky, protože jinak té báječné prosperity nikdy nedosáhneme. Sebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnosti – to je motto všech šamanů. 

 

Jak tedy dál? Bude o tom vaše příští knížka?

Moje příští knížka se bude jmenovat Tři sociální světy a její výchozí myšlenka bude velice jednoduchá. Je v povaze společnosti, že v ní existují tři odlišné sociální světy. Za prvé svět těch, kteří mají moc, vliv a privilegia. Za druhé svět těch – říká se jim střední vrstvy – kdo mohou být těm nahoře nějak užiteční, a proto jim mocní upustí něco ze svého stolu. A konečně za třetí svět těch, které mocní k ničemu nepotřebují, a proto se o nich soudí, že jsou přebyteční a pro společnost zbyteční.

Na základě tohoto banálního nápadu lze předjímat velice konfliktní povahu vývoje, který nás čeká. Celý systém totiž funguje, jen pokud jsou splněny tři předpoklady. O těch, kdo jsou nahoře, se musí věřit, že jsou pro společnost nějak důležití. Střední vrstvy zase musejí mít pocit, že jsou adekvátně odměněny za své služby těm horním a celému systému. A konečně ti dole musejí mít perspektivu, že pokud se budou snažit, budou zase integrováni do společnosti a přizná se jim lidská důstojnost. Dnes jsou všechny tyto tři podmínky v jádru zpochybněny. To je skutečný sociologický obsah dnešní krize důvěry a to je zároveň i docela pádný důvod, proč být přesvědčen o tom, že dále to takhle už nepůjde.