V medailonku o sobě píšete, že pracujete ve školce a chováte ježky. Jak jste se tedy dostala k psaní knihy o cirkusu?
Žádné zkušenosti s psaním nebo rozhovory jsem předtím skutečně neměla. Celé to vzniklo jednoduše proto, že mi jako čtenářce chyběly informace o cirkusovém prostředí. Úplně nejtěžší pro mě paradoxně bylo právě psaní medailonku autorky. Nedostudovala jsem totiž střední školu, a tak jsem dlouho přemýšlela, co tam o sobě vlastně napíšu. V nadsázce jsem nakonec editorce napsala, že pracuji ve školce a chovám ježky. Ona z toho byla nadšená, i když to s knihou vůbec nesouvisí.
Co vás k tomu tématu přivedlo?
Všechno to začalo pozůstalostí po mém nevlastním pradědečkovi. Dostala se ke mně stará, zmuchlaná igelitová taška, kterou odněkud vyhrabala babička a později ji dala mojí mamince. Nakonec mi ji svěřila, protože ví, že mám ráda různá památková alba a sbírky. V té tašce byla dvě alba fotografií. Jedno z nich zachycovalo běžný rodinný život a to druhé bylo plné fotek z cirkusu.
Co přesně na těch fotkách bylo?
Nebyly to jenom klasické snímky z představení, ale zachycovaly hlavně zákulisí. Viděla jsem na nich, jak lidé od cirkusu věšeli prádlo, seděli u ohně nebo jak bydleli v maringotkách. Pradědeček u cirkusu pracoval jako technický zaměstnanec a ošetřovatel slonů, samotných představení se tedy neúčastnil. Ty fotky ve mně okamžitě vyvolaly spoustu otázek ohledně jejich každodenního života: Jak prali? Jak se v takových podmínkách zvládali upravovat? Jak vůbec vychovávali děti?
Měla jste možnost se o tom pobavit s někým z rodiny?
Hrozně moc jsem se na to všechno chtěla pradědečka zeptat osobně, ale on už bohužel nežil. Umřel, když jsem byla ještě malá, takže jsme se ani nestihli pořádně poznat. Postupně jsem zjistila, že nikdo z rodiny toho o jeho letech u cirkusu moc neví. Sám od sebe o tom totiž nikdy nemluvil a nikdo se ho tehdy neptal. Věděli jsme jen, že se s prababičkou poznali na jedné štaci v Ukrajině. Prababička s ním pak jezdila asi dva roky a pomáhala například s prodejem lístků nebo zašíváním kostýmů. Pradědeček strávil u cirkusu dohromady asi patnáct let, ale jednoho dne se společně rozhodli, že už dál cestovat nebudou a usadí se. Ukázalo se, že dopátrat se něčeho konkrétnějšího je v rodině nemožné. Paradoxně tak bylo mnohem jednodušší jít pro informace přímo za lidmi, kteří se sami věnují nebo se v minulosti věnovali cirkusu.
Jakmile se v jednom podniku něco pokazí, odnesou to všichni.
V knize zmiňujete, že cirkusové prostředí je velmi uzavřené. Jak se vám podařilo do něj proniknout?
Měla jsem štěstí, že jsem začala u lidí z mladší generace, protože už moc dobře ví, že v dnešní digitální době musí být otevření a transparentní, jinak se neuživí. Nejprve jsem se setkala s Maruškou z Cirkusu King, což je zavedený podnik, který poctivě jezdí na každou sezónu. Jakmile mě přijala ona, získala jsem u ostatních jakési „posvěcení“. Doporučila mě své mámě, ta kamarádce, která o mně řekla babičce a tak dále. Všichni se tam znají. Když viděli, že jim nechci rozvracet struktury nebo psát bulvár, šlo to samo. Náročné ale bylo neustálé cestování a nahánění lidí po štacích. Rozhovory se starší generací často vypadaly jako návštěva u prarodičů. Přišla jsem a hned mi říkali: „Tady máš jídlo, napekla jsem buchtu!“ Byl to takový výkrm. Jsou to neuvěřitelně srdeční a rodinně založení lidé. Jakmile jste jim sympatičtí, hned vás přijmou.
S jakým nastavením jste do světa cirkusu přicházela?
Cirkus vnímám jako plnohodnotné umělecké odvětví, rozhodně ne jako něco bizarního. Obecně vidím velkou nevýhodu cirkusových rodin v tom, že je většina lidí hází do jednoho pytle a považuje je za velkou a jednotnou komunitu. Jakmile se v jednom podniku něco pokazí, odnesou to všichni. Když diváci uvidí představení, které postrádá kvalitu, nebo si všimnou špatného zacházení se zvířaty, okamžitě to vrhá stín na celý obor. Zároveň je ale ta provázanost i jejich obrovskou výhodou – drží neuvěřitelně pospolu a umí skvěle pracovat v rámci rodiny. Tato rodinná tradice cirkusu je specialitou území dřívějšího Československa. Cirkusové dynastie, jako je tomu u nás, nejsou v zahraničí až takovým pravidlem.
Všimla jsem si, že někteří narátoři v knize popisují předsudky vůči lidem od cirkusu, kterým museli čelit například ve škole. S čím myslíte, že mohou souviset?
Například narátorka Maruška chytla špatnou dobu na to být „světem jdoucí dítě“. Starší generace se v jedné škole zdržely jen pár dní, takže vůči nim spolužáci nestihli cítit zášť. Děti od cirkusu dřív působily zajímavě, protože třeba předváděly spolužákům různé triky. Současná generace, do které patří právě také Maruška, ale plní školní docházku částečně elektronicky a během zimy se výuky účastní prezenčně. Tento způsob je hendikepující v rámci začlenění do kolektivu pro jakékoliv dítě, ať už je od cirkusu, nebo není. Ostatním dětem se může zdát nespravedlivé, že někdo jiný nemusí do školy docházet po celý rok. Větší tlak ale cítila ze strany pedagogů, kteří jí dávali najevo, že jsou vůči cirkusu vymezení.
Více narátorů také zmínilo nejistou budoucnost tradičního cirkusu. Jak vnímáte jeho budoucnost vy?
Hned na začátku mě jedna z mých respondentek varovala: „Hlavně se artistů neptej, co budou dělat na stáří!“ Je to pro ně velmi citlivé téma, protože celá jejich kariéra je limitovaná fyzickou kondicí – pracují s vlastním tělem a vědí, že špičková forma netrvá věčně. Pramení z toho obrovská nejistota. Starší generace se obává přetrhávání tradic. V československém cirkusovém prostředí funguje po staletí jasný model: žijete jako jedna velká rodina, mladší se starají o starší a přebírají od nich vedení podniku. Jenže dneska už spousta mladých v cirkuse pokračovat nechce. Zkrátka v tom oboru nevidí budoucnost. Budoucnost tradičního cirkusu komplikuje novela zákona z roku 2022, která zakázala množení a nabývání volně žijících druhů zvířat, což je pro podniky založené na tradiční drezúře likvidační. Udržitelně vnímám přístup artistky Nancy Štauberti, která pracuje se svým strýcem. Když viděli, kam se situace posouvá, otevřeli se novému cirkusu, burlesce a kabaretu. Jejich čísla mají úspěch, lístky se vyprodávají. Samozřejmě na ně někteří z komunity koukají skrz prsty jako na konkurenci, ale podle mě je to jediná udržitelná cesta.
Na prostředí cirkusu mě nesmírně osvěžilo, že tam neexistuje žádný diktát ideální postavy.
Zmínila jste důležitost fyzické kondice, která je pro artisty klíčová. Jak jste vnímala jejich vztah k vlastním tělům?
Je to hodně individuální. Většinou ze starších artistů vyzařuje neskutečně svěží přístup k životu – oni si totiž stáří nepřipouštějí. Artisté se prostě neuvěřitelně udržují. Mají logicky úplně jinak posunutý práh bolesti a jsou zvyklí zatnout zuby. Z žádného neduhu se hned nehroutí. U té nejmladší generace je to spíš o psychické stránce a o tom už zmiňovaném tabu: „Neptej se, co bude na stáří.“ Umím si ten tlak představit. Pokud vaše živobytí závisí na tom, že si dokážete dát nohu za hlavu, logicky vás straší myšlenka, jak dlouho vám ještě vaše kyčle a klouby budou sloužit. Na prostředí cirkusu mě ale nesmírně osvěžilo, že tam neexistuje žádný diktát ideální postavy. Nikdo netlačí na to, aby artistka měla konkrétní míry. Viděla jsem tam ženy i muže různých typů postavy, výšek a velikostí.
V knize zmiňujete i období socialismu, kdy byl cirkus státním podnikem. Jak na tu dobu pamětníci vzpomínají?
To pro mě bylo obrovské překvapení. Cirkus byl znárodněný a spadal pod podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky. Pro lidi od cirkusu to byl šok, ředitelé přišli o své dosavadní pravomoce a na jejich místa přišli státem dosazení straníci. Na druhou stranu to tehdy byla jediná éra, kdy byl cirkus dotovaný státem. Dnes nemá cirkus nárok na dotace ani granty a spadá pod ministerstvo zemědělství, nikoliv kultury. Za státního socialismu zažíval neuvěřitelný rozkvět a rekordní návštěvnost. Zavedly se přehrávky – sice v komisích seděli političtí úředníci a testovalo se i politické smýšlení, ale zároveň to fungovalo jako síto kvality. Platová třída se určovala podle kvality čísla. Stát tehdy vybudoval i centrální zimoviště. Lidé od cirkusu byli prostě zaměstnanci, což jim ubralo svobodu, ale i starosti. Proto na to mnozí vzpomínají jako na zlatou éru. Po revoluci se ale trh přesytil a poptávka začala klesat. Dnes už je i tradiční cirkusová estetika – třpytivé kostýmy a flitry – vnímaná spíš jako retro.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
