Jaké byly vaše horolezecké začátky?
Horolezectví mě přitahovalo už od dětství. Jako čtrnáctiletá jsem byla s kamarádkou Katkou na výletě ve Vysokých Tatrách a tam mě to poprvé oslovilo. Bylo to jako hrom z nebe a na ten moment nikdy nezapomenu. Naše začátky byly divoké, vylezly jsme samy na Gerlach a několik dalších tatranských štítů. Měly jsme vlastně velké štěstí, že se nám nic nestalo, jako tomu tak někdy bývá u nezkušených a nezodpovědných dětí. Později jsem vstoupila do horolezeckého oddílu a pak už to šlo samo. Neuvěřitelně mě to bavilo. Postupně jsem lezla s různými partnery a získávala zkušenosti. Za hranice se prakticky vyjet nedalo, proto jsem jezdila jako všichni jen do Vysokých Tater a na cvičné skály například do Moravského krasu nebo do podhůří Jeseníků. Byla to dobrá škola a Tatry v zimě poskytovaly vhodný trénink i pro velehorské výstupy. Navíc se tam dalo dojet vlakem i stopem. Moc jsme toho s sebou nepotřebovali. Tehdy se tam ještě smělo bivakovat, takže jsme třeba strávili měsíc v nějaké dolině pod skálou, kde jsme měli jeskyňku, ve které jsme spali, a lezli jsme v jejím okolí.
A pak přišla první větší expedice…
To už jsem žila v Olomouci, kde jsem se provdala za mého muže, který tehdy také pracoval na univerzitě (Univerzita Palackého v Olomouci, pozn. red.). Přišlo pražské jaro, všechno se uvolnilo, lidé byli nadšení a chtěli začít cestovat. Můj muž v rámci zdejšího horolezeckého oddílu zorganizoval první československou expedici do pohoří Karákóram, což je vlastně západní Himálaj. Dohromady nás bylo osm, ale mě tam vlastně vůbec nechtěli. Tvrdili, že tam ženské nemají co dělat a tak… Nakonec mě tam ale přece jen vzali a já ráda souhlasila s funkcí expediční kuchařky a myčky nádobí pro všechny.
V té době bylo horolezectví čistě mužským prostředím?
Ne tak úplně, ale žena, která se někam dostala, byla spíše výjimkou. Já jsem ale vyhledávala hlavně holky, spolulezkyně, protože kluci nás nebrali moc vážně. Nechtěla jsem být takový pytel na druhém konci lana, chtěla jsem na tom výstupu mít podíl. Nevnímali nás jako rovnocenné a mnozí nám radši doporučovali různé vařečky a plenky, hlavně abychom tam někde neotravovaly. S ženskými spolulezkyněmi to bylo sice riskantnější, ale naplňovalo to moji ambici. První osmitisícovku vylezla japonská ženská výprava teprve v roce 1974, s více než dvacetiletým odstupem od první mužské výpravy. Dřív se věřilo, že na to ženy nemají. Jako by se ale tímto výstupem překonala psychologická bariéra, a postupně tak ženských výstupů na nejvyšší hory přibývalo.
Co vedlo k vašemu prvnímu pokoření osmitisícovky, hory Čo Oju?
Šlo to postupně, krůček po krůčku. Nebylo pro mě vůbec lehké získat zkušenosti s výškovým lezením. Teprve v roce 1984 mě potkalo velké štěstí. Byla jsem pozvána, abych se stala součástí americké výpravy, kterou organizovala Věra Komárková, Američanka s českými kořeny. Nakonec se to ale celé rozpadlo a zůstaly jsme jen my dvě. Pro horolezce ze svobodného světa to totiž nebylo tak vzácné, mohli se dostat kdykoliv kamkoliv. Výprava ale formálně existovala i nadále a my jsme nakonec odjely do Nepálu jen ve dvojici. Celá ta výprava byla taková partyzánská záležitost a nikdo nás nebral vážně. Nebylo divu, ještě nikdy předtím do Nepálu nepřijela dvoučlenná ženská výprava s úmyslem vylézt na některou z osmitisícovek.
Hory jsou obrovské a člověk si tam připadá tak nicotný.
A i přesto jste věřily, že to zvládnete?
Věřily, navíc Věra Komárková měla zkušenosti. Šest let předtím byla členkou americké ženské výpravy, která vylezla na Annapurnu. A taky měla sebevědomí – říkala, že se to dá, to bylo důležité. Velice ale pochybovala, že by bylo možné vylézt tu poslední fázi bez kyslíku. V té době ještě nebyly zkušenosti, že se ženy v takové výšce nesloží a neumřou. Od tamních šerpů jsme si koupily dvě kyslíkové láhve, které snesli z jižního sedla Everestu. No a co čert nechtěl, na mě vyšla láhev, která vystačila jen na deset minut. Po chvíli se mi zatmělo před očima. Vůbec jsem nevěděla, která bije. Organismus na to reaguje skoro bezvědomím. Byl to stav hrozné beznaděje a v zásadě jsem bojovala, abych nespadla. Během vzpamatovávání mi blesklo v hlavě, že je to konec, že už se mi to nikdy nepovede.
Stejně jste se odhodlala lézt dál…
Jiné možnosti ani nemáte – buď jít nahoru, nebo dolů. Já jsem to hrozně chtěla, o tu šanci jsem bojovala více než dvacet let, a navíc jsem byla přesvědčená, že se již nebude nikdy opakovat. Tak jsem nakonec ten šok organismu překonala a posledních dvě stě výškových metrů jsem vylezla bez kyslíku. Je to velká úleva, když zjistíte, že jste na vrcholu a už nemusíte lézt nahoru. Radost přijde později, až když to člověku všechno dojde a bezpečně sestoupí, protože vrchol je vlastně jen otočkou maratonu. Ale pak se ten zážitek stane zdrojem radosti a krásy na celý další život. Je to nezapomenutelné.
Jaké jste měla dojmy po návratu?
Byla jsem šťastná a zároveň jsem nemohla svému štěstí uvěřit. A tak jsem postupně začala toužit po zopakování tohoto zážitku a potvrdit si tak, že to nebyla jen šťastná náhoda a vážně na to mám. A tak mi začalo znovu vrtat hlavou, kam by se dalo ještě vylézt. Trvalo ale další čtyři roky, než se mi podařilo vylézt na moji druhou osmitisícovku v Karákóramu.
Co vás vlastně do hor táhlo?
Pro mě to byla záležitost víceméně spirituální. Hory jsou obrovské a člověk si tam připadá tak nicotný. Jste daleko od žabomyších problémů, které se odehrávají hluboko pod vámi, takže nad nimi získáváte určitý nadhled. Potřebovala jsem to, protože mě to morálně drželo a dávalo mi to vnitřní svobodu.
Radost přijde později, až když to člověku všechno dojde a bezpečně sestoupí, protože vrchol je vlastně jen otočkou maratonu.
Nyní se věnujete humanitárnímu projektu Czech Hospital, v jehož rámci provozujete horskou nemocnici v jedné z himálajských vesnic. Jaké byly jeho začátky?
Dostala jsem se k němu v podstatě náhodou. Ale takovou náhodou, která přeje připravenému. V mládí jsem chtěla studovat medicínu, což bohužel nebylo možné. Snažila jsem se o to, dokonce jsem absolvovala jeden semestr načerno, ale ani to mi bohužel nakonec nepomohlo. Vyrazili mě s velkým řevem, že jsem buržoazní kádr a kdo ví co ještě. Tak jsem šla studovat matematiku, to mě sice bavilo, ale stále ve mně byla určitá frustrace z neuskutečněného. Nehroutila jsem se z toho a žila jsem normálně dál, ale stejně to ve mně latentně bylo. V roce 2005 jsem ale dostala šanci se v tomto směru realizovat. Tenkrát bylo v Pákistánu zemětřesení, během kterého zemřelo přibližně 80 000 lidí. U nás v té době začaly vznikat různé aktivity na pomoc tamním obyvatelům. Jedna nezisková organizace z Liberce chtěla postavit horskou nemocnici v epicentru zemětřesení. S kamarádem Víťou Dokoupilem (Vítězslav Dokoupil, pozn. red.) jsme je ale přesvědčili, aby ji radši postavili výše v horách. Nakonec jsme tam byli vysláni – měli jsme na starost převoz a stavbu nemocnice. Naším úkolem bylo vyzvednout kontejnery s panely, přístroji, léky a dalšími potřebnými materiály v pákistánském přístavu Karáčí a dovézt je do hor. Neuvědomovali jsme si, jaká je to zodpovědnost, skočili jsme do toho s nevědomostí a pak už jsme museli plavat. Nejdříve se nám ani nedařilo zásilku z přístavu vybojovat. Chyběla nám jakási potvrzení, neměli jsme celní výjimku a chtěli po nás mnoho peněz za celní poplatky. Naštěstí se nám to nakonec podařilo a za dva roky jsme nemocnici postavili ve vesničce Arandu, která leží v údolí pod ledovcem.
Jaké odezvy měl projekt u tamních obyvatel?
Hned ze začátku jsme zažili několik zázračných uzdravení. To bylo v době, kdy jsme jen rozdávali léky podle příbalových letáků, protože se nám zatím nedařilo najít příslušného zdravotníka. Byl to pro ně velký šok, z ničeho nic tam byl někdo, kdo je uměl zachránit. Výsledky se dostavily hned, dříve tam umíralo každý rok na zápal plic přibližně deset až patnáct dětí, byl to takový přirozený výběr. Díky tomu, že jsme přivezli antibiotika, hned první rok po začátku našeho projektu neumřelo žádné. Tím jsme také získali pocit velké zodpovědnosti a přesvědčení, že to nemůžeme opustit. Teď se hlavně snažím naplnit prastaré přísloví: „Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu na celý život.“ Cílem je, aby byl projekt nezávislý na příspěvcích. Za tímto účelem jsme tam založili kemp, ubytovací zařízení pro horolezce. Výtěžek z něj zatím pokrývá finanční náklady spojené s chodem nemocnice jen částečně, pořád je kam se posouvat.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
