Jakmile překonáte to, že nezná Cimrmana a nikdy neslyšel o tom, že by někdo mohl sbírat v létě houby („Něco tak nebezpečného bych nikdy neudělal!“), přijde i spousta gastronomických překvapení.
Francouzský manžel byl ochotný strávník. Ve Francii se vztah k jídlu pěstuje od útlého věku: děti ve školách k obědu dostávají předkrm, hlavní chod, sýr i dezert a ochutnávají všechno od šlehané chřestové pěny přes artyčoky až po třeba běžně podávané drůbeží žaludky. Byla jsem proto přesvědčená, že ho běžným českým jídlem nemůžu překvapit. Když jsem před ním ale po svatbě před více než dvaceti lety nalila na brambory špenát, zaváhal. „Co to je?“ zeptal se mě opatrně. „Vy neznáte ve Francii špenát?“ odpověděla jsem překvapeně. Manžel hmotu fascinovaně prohrábl vidličkou. „Znám. To jsou takové lístečky, ty spaříme, pak je na pánvi prohodíme s opečeným česnekem a troškou smetany. Vypadá to nějak jinak…“
Manžel si neznámý pokrm prohlédl a zaujatě sledoval, jak zelenina klouže dolů.
Druhý den jsme jeli k babičce, která před něj postavila talíř s kouřící se směsí brambor a zeleniny. Navrstvená kostka se pomalu rozjížděla. Manžel si neznámý pokrm prohlédl a zaujatě sledoval, jak zelenina klouže dolů. Usmál se a řekl, že to hezky voní. Babička ho pohladila a odpověděla mu: „To jsem udělala pro tebe, francouzské brambory! To tam jíte pořád.“
V restauracích sháněl bagetu, aby mohl vytřít talíř do sucha, když někdo řekl, že otevře šampus, těšil se na opravdové „champagne“ a polosladká Bohemka ho překvapila, i když ji vždycky vypil.
Stejně tak i pro mě Francie vždy byla jedním velkým a krásným gastronomickým dobrodružstvím. Vzpomínám, jak jsem v úžasu stála u regálů plných salátů, na které rozprašovače něžně nanášely mlhu. Obdivovala jsem nepřeberné množství svěží zeleniny a různých druhů voňavého ovoce, z nichž jsem spoustu nikdy předtím neviděla. S dětmi jsme pravidelně chodili „na rybičky“ v úseku ryb, kde se na ledu honosili nezbytné krevety a ústřice, ale také rejnoci, mořský ďas, úhoř, zlaté pražmy a štikozubci. Hlavní atrakcí pro nás však byla akvária, ve kterých na svůj osud čekali humři, krabi a mořští pavouci.
Naučila jsem se jíst ústřice; první várku jsem zbaběle zapekla v troubě, ale při další příležitosti jsem se už rozhodla ústřici ochutnat. Částečně i proto, že si manžel při jejich otevírání dvakrát probodl dlaň a nezdálo se mi vhodné mu říct, že to jíst nebudu. Sledovala jsem toho zvláštního, slizce vypadajícího živočicha v krásné perleťové rozpůlené mušli, která mi ležela na dlani. Myslela jsem na to, že jíst ústřice je jako políbit moře na ústa. V moři jsem se přitopila tolikrát, že na ústa se s ním líbat umím, a tak jsem si ústřici nahrnula do úst.
Myslela jsem na to, že jíst ústřice je jako políbit moře na ústa.
Definice se naplnila a já je od té doby zbožňuju a snažím se je naučit jíst všechny své české kamarády i příbuzné. Už vím, že se mají kupovat v měsících, které mají ve francouzštině v sobě „r“, tedy zhruba od září do dubna. Vyznám se ve velikostech a od těch menších už přecházím spíš k těm větším. Znám všechny prodejce na trhu, kteří ústřice vozí; většina těch tady u nás v údolí Loiry je z Ile d'Oléron, což je krásný ostrov kousek od pevnosti Boyard, nebo z Bretagne. Naučila jsem se taky jíst šneky, zjistila jsem, kolik vnitřností vlastně existuje a jde zkonzumovat – častou místní pochoutkou jsou telecí brzlík, hovězí jazyk nebo u nás jsou slavné „andouillettes“, což jsou nevábně zapáchající klobásky vyrobené z vepřových vnitřností.
Co mě ale překvapilo ještě víc než nabídka jídel, byly porce. Na obědě u manželovy rodiny mi nejdřív podali salát. Byl svěží, s domácí zálivkou a bylinkami ze zahrádky. Všichni se usmívali a pobízeli mě, tak jsem si dala misku před sebe a všechno snědla. Pak přede mě babička položila kuřecí prsa nakrájená asi na šest proužků. Nikdo jiný nejedl, všichni se na mě usmívali a čekali, ale byla jsem mladá, těhotná, nevěděla jsem, co dělat, když to přede mě položili, a tak jsem se snažila jim udělat radost.
Po kuřeti už jsem byla hodně plná, a když pak babička přinesla čtyři velké zapečené čekanky se šunkou a bešamelem, omluvila jsem se, že už moc nemůžu. Vypadali, že se jim trošku ulevilo. To, co jsem sežrala, byla totiž původně večeře pro celou šestičlennou rodinu. Měla jsem si vzít jen trošičku, dát na talíř a poslat misky dál. A to je taková hezká pointa té krásné, nápadité barevné francouzské kuchyně: malé porce, spousta drobných radostí.
Ale abych byla objektivní; českou kuchyni zase milují všichni Francouzi, které znám. Jen je potřeba jim vysvětlit, že knedlíky se nejí rukou – nechápou, že to není nakrájená bageta. Ať k nám přijde kdokoliv, vždycky si řekne o české jídlo. Moje děti vyrostly ve Francii, ale když jsme zrovna byli ve školním roce v Česku, mohly týden navštěvovat českou základní školu. Milovaly to tam. Když jsem jednou už zase ve Francii vyzvedávala dceru, byla na školním dvoře, ve stínu, uprostřed platanů, v kroužku s malými Francouzi. Seděla zády ke mně a já slyšela, jak říká: „V Česku je všechno lepší, všechno. Je to tam hezčí, je tam větší legrace, ale co je tam nejlepší, to je jídlo. Neumíte si tady ani představit, jak dobře tam jíme!“
Ve francouzských školách děti nemají stabilních třicet kamarádů od první do deváté třídy. Každého prvního září se všechny děti z ročníku promíchají a vzniknou úplně nové třídy. Díky tomu tak po Francii běhá už několik set mladých lidí a teenagerů, kteří dobře ví, že někde za Německem existuje země, kde je všechno lepší než u nich. Hlavně tedy gastronomie.
Iva Tahot je konzultantka a fotografka, která po patnácti letech ve Francii dělí svůj život mezi královské město Amboise a jihočeský Tábor.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
