Co vás vedlo k tomu, abyste se stala kurátorkou botanické zahrady?
Aby člověk mohl být kurátorem botanické zahrady, je zapotřebí nejen vysokoškolské studium zaměřené na botaniku nebo zahradnictví, ale i obrovské štěstí. Svou šanci jsem dostala před sedmadvaceti lety, kdy jsem končila doktorandské studium na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity v Lednici a v botanické zahradě v Troji se uvolnilo místo kurátora sbírky letniček. Tak jsem získala svou práci snů.
V čem přesně tedy vaše práce spočívá a které sbírky máte aktuálně na starosti?
Kurátor v botanické zahradě je správcem sbírky rostlin, kterou může být jeden rozsáhlý rod (například růže či pivoňky) nebo skupina rostlin s podobnými pěstebními nároky (například letničky, trvalky nebo cibuloviny). Práce tedy spočívá hlavně v péči o svěřenou sbírku a rostliny v ní, ale i v jejím rozšiřování. Každý kurátor se snaží získat do své kolekce co nejvíce druhů rostlin, z nichž většinu vysazujeme v expozicích pro potěšení i poučení návštěvníků. Pěstujeme nejen rostliny z běžného zahradnického sortimentu, ale i staré odrůdy, které mizí z komerční nabídky, a vzácné druhy z celého světa, jimž ve volné přírodě hrozí vyhubení. Já pečuji o kolekci letniček množených semeny, o rostliny množené řízky označované jako balkonovky a v roce 2012 jsem převzala sbírku cibulovin, která momentálně čítá okolo dvou tisíc různých druhů.
Jak sháníte nové přírůstky?
Získáváme je nákupem ve specializovaných pěstitelských školkách v Česku i zahraničí, výměnou s ostatními botanickými zahradami nebo na expedicích v zemích, které za určitých podmínek udělí povolení ke sběru rostlin. Konkrétní druhy rostlin vybíráme tak, aby společně vytvořily poutavou expozici nebo výstavu. Velkou roli zde hrají zkušenosti a estetické cítění kurátora.
Je možné toto cítění nějak rozvíjet? Co vám k tomu pomáhá?
Každoroční pěstování a vysazování letniček je sice pracné, ale na druhou stranu umožňuje zkoušet si stále nové a neokoukané kombinace barev, tvarů a textur. Působivé kombinace často vytváří sama příroda, třeba když na okraji pole vykvetou mezi štíhlými klasy miskovité květy máků, roztřepané modré chrpy a žluto-bílá očka rmenů. Stačí se jen dobře dívat, inspirace je všude kolem.
Mluvila jste o expedicích. Utkvěla vám některá z vašich cest v hlavě víc než ostatní?
Nejvíce druhů letniček se přirozeně vyskytuje v oblastech s déletrvajícím obdobím sucha, proto je snem každého „letničkáře“ navštívit jižní Afriku. Pohled na koberec květů, který po deštích pokryje polopoušť, je zážitkem na celý život. Na jihu Afriky jsem našla poznatky a inspiraci pro pěstování letniček a pelargonií, ale také se zde zrodil můj obdiv k cibulnatým rostlinám. Zpočátku jsem pěstovala běžnější teplomilné cibuloviny, jako je třeba bělokvět. Později jsem převzala kompletní sbírku cibulovin. Tyto rostliny jsou u návštěvníků velmi oblíbené, první jarní květy sněženek, bledulí, šafránů a ladoněk jsou symbolem konce šedivé zimy a příchodu slunečných dní.
V minulém roce jsme vypěstovali téměř dva tisíce květů lilie bělostné, které spolupracovníci z Akademie věd použili na přípravu parfému podle starověkého receptu.
Když začnu s letničkami, jak probíhá péče o jejich sbírku?
Každé jaro společně s kolegyní zahradnicí vypěstujeme ze semen a z řízků přibližně dvacet tisíc sazenic letniček. Každou z nich zasadíme ve skleníku do květináče, přeneseme do pařeniště na otužení a poté jí najdeme na záhoně takové místo, aby co nejlépe vynikla její krása. Odměnou za naši čtyřměsíční dřinu je kromě tabulkového platu také pochvala, kterou slýcháme od návštěvníků procházejících kolem pestrého letničkového záhonu uprostřed botanické zahrady. Pro svůj rozsah byla naše kolekce vyhlášena Národní sbírkou letniček.
Máte nějaké oblíbené druhy?
Ze všech našich sedmi stovek druhů mám nejraději teplomilné šalvěje, které sice nepřezimují spolehlivě, ale zato příjemně voní, kvetou všemi barvami a lákají mnoho opylovačů.
Když se řekne cibulovina, asi každý si představí především tulipány. Jak se do našich končin vůbec dostaly?
Tulipány jsou typickým zástupcem cibulovin, v naší zahradě pěstujeme asi sto druhů a odrůd. Do Evropy přišly z Osmanské říše v renesanci, kdy byly rostliny z exotických končin považovány za luxusní dar pro významné osoby. Ve 30. letech 17. století vzbudily v Holandsku žíhané květy tulipánů takové nadšení, že bohatí lidé byli ochotni za jedinou cibuli zaplatit tolik peněz, kolik stál celý dům v centru Amsterdamu. Tulipány nejlépe rostou v lehkých písčitých půdách, a proto se Holandsko stalo jejich druhým domovem a centrem pěstování, šlechtění a obchodu s cibulemi.
Studium kapradin bylo dovoleno i ženám, které se poprvé v historii mohly věnovat botanice na vědecké úrovni.
Všimla jste si u jiných druhů rostlin podobné vlny oblíbenosti?
Podobnou posedlost vyvolaly tajuplné kapradiny ve viktoriánské Anglii. V období kapradinové horečky nadšenci ze všech společenských tříd sbírali kapradiny v přírodě a určovali je podle botanického klíče. Pro jejich dobrý růst v interiéru se začaly vyrábět nejrůznější malé skleníky, motivy kapradin zdobily keramiku, textilie i litinové lavičky. Studium kapradin bylo dovoleno i ženám, které se poprvé v historii mohly věnovat botanice na vědecké úrovni. Ve stejné době se na našem území bohatší vrstvy oddávaly sbírání exotických orchidejí, zatímco venkovská inteligence věnovala svůj zájem jiřinkám, které se v období národního obrození staly symbolem kulturního života. Později bylo módou pěstování skalniček, kaktusů, masožravých rostlin či bonsají, jejichž obdivovatelé se tradičně sdružují v zájmových organizacích.
Většina cibulovin se vyznačuje svou vůní. Napadá vás konkrétní druh, jehož vůni máte nejraději?
Mně nejvíc učarovaly narcisy. Jsou skromné, na rozdíl od tulipánů snesou vlhčí a stinnější místo, rostou v trávníku i zasypané kůrou. Většinou opravdu příjemně voní, silice narcisu bílého se používá k výrobě luxusních parfémů. Jemně voní třeba modřence, intenzivní vůní se vyznačují lilie. V minulém roce jsme vypěstovali téměř dva tisíce květů lilie bělostné, které spolupracovníci z Akademie věd použili na přípravu parfému podle starověkého receptu. Naopak vůně kvetoucích česneků může být někomu nepříjemná a pižmový zápach vycházející z cibulí řebčíku královského spolehlivě ze záhonu odpudí krtky a hryzce. Všechny vonné látky, silice, jsou pro rostliny důležité. Palčivé nebo jinak specifické vůně odrazují býložravce od okusování rostlin. Zmijovec kvete v prostředí, kde jsou nejčastějšími opylovači mouchy a brouci, proto k jejich nalákání květ vydává zápach připomínající zkažené maso.
V loňském roce jste v botanické zahradě připravila výstavu Fascinace rostlinami. Jak je to tedy s tou fascinací a historií vášně pro rostliny u nás?
S každou vypěstovanou rostlinou se snažíme vytvořit takovou zahradu, kde si návštěvník odpočine od okolního uspěchaného světa. Současně udržujeme znalosti osvědčených pěstebních postupů, které vymyslely generace zahradníků před námi, a předáváme je formou přednášek a komentovaných prohlídek univerzitním studentům, středoškolským praktikantům i laické veřejnosti. Máme radost, když lidé nepovažují rostliny nakoupené v hobby marketech za pouhé spotřební zboží. Za každou z nich je totiž dlouhý příběh napsaný úsilím statečných objevitelů, zvídavých pěstitelů, trpělivých šlechtitelů a pracovitých zahradníků. Do historie botaniky a zahradnictví se zapsalo mnoho Čechů. Například jeden z největších sběratelů exotických rostlin Benedikt Roezl nebo zahradníci pečující o tehdejší největší evropskou sbírku orchidejí v Červených Pečkách, jejichž dobrodružství vylíčil František Flos v románu Lovci orchidejí. Obrozencům, jako byli bratři Preslové a Josef Jungmann, vděčíme za české odborné názvy rostlin i za samotné slovo rostlina, které nahradilo staročeský a méně přesný výraz bylina. A pyšní můžeme být i na práci českých šlechtitelů, kteří ve 20. století vytvořili nové odrůdy azalek, růží, tulipánů, pelargonií, petúnií a karafiátů. Filozofii sbírání a pěstování rostlin vystihl Karel Čapek v knize Zahradníkův rok: „Pěstovat zahradu znamená věřit v zítřek."
Co byste chtěla, aby si návštěvníci z botanické zahrady odnášeli?
Přála bych si, aby si odnášeli nejen fotky ve svých mobilech, ale i pocit pokory a uvědomění, že jsme pořád součástí přírody. A že záleží na každém z nás, jaké prostředí si kolem sebe vytvoříme.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
