Než vejdu dovnitř, na chvíli se zastavím před světlou budovou. Na zdi u vchodu je nápis v Braillově písmu. Pro člověka, který ho neumí číst, je to jen řada drobných vystouplých teček. Přesto je hned jasně patrné, kam vcházím – do domu, kde jsou nevidomí vítáni. Právě tady v Žabovřeskách sídlí TyfloCentrum Brno, které pomáhá lidem se zrakovým postižením zvládat každodenní život. Nabízí sociální poradenství, doprovody, různé kurzy nebo předčitatelskou službu. Součástí centra jsou také dílny, ve kterých mohou lidé získat pracovní zkušenosti a postupně se zapojit do pracovního procesu.
Když otevřu dveře, přivítá mě klidná chodba s jemnou vůní. Hned po levé straně je malý obchůdek s výrobky z chráněné dílny. Je ještě zavřený, dorazila jsem brzy ráno. Z nedaleké dílny už je ale slyšet pravidelný zvuk šicího stroje a tlumené hlasy zaměstnanců. Po chodbě mě vede hrubá linie uprostřed podlahy. Na první pohled obyčejná čára, ve skutečnosti důležitá orientační pomůcka pro nevidomé návštěvníky. Díky ní mohou lépe držet správný směr. Celý prostor je promyšlený tak, aby se v něm lidé se zrakovým postižením mohli pohybovat co nejbezpečněji. „Sbíráme od zaměstnanců i klientů podněty, jak to tady vylepšit, aby se tu cítili dobře,“ vysvětluje vedoucí sociální pracovnice terapeutické dílny Helena Křížová.
V TyfloCentru se lidé se zrakovým postižením mohou zapojit do různých aktivit a služeb. Pokud ale chtějí pracovat přímo v dílně, mají dvě možnosti: Mohou přijít jako klienti do terapeutické dílny – zde se učí novým dovednostem, zkoušejí různé činnosti a postupně získávají pracovní návyky. Chráněná dílna už naopak funguje jako zaměstnání. Lidé tu mají pracovní smlouvu a vyrábějí předměty, které se později prodávají veřejnosti.
Keramika, šicí stroj i hlas digitální váhy
Ještě než se vydáme do samotné dílny, chvíli si povídám s Křížovou v její kanceláři. Už tady je vidět, že někde poblíž vznikají nové věci. Místnost je kromě běžného kancelářského vybavení zaplněná výrobky z dílny. Hrníčky, misky, dekorace. Napadne mě, že přinést si sem vlastní hrnek z domu by možná byl skoro hřích.
Pak už vcházíme do dílny. Hned si všímám velkých modrých kruhů nad klikami dveří. Křížová mi vysvětluje, že jde o pomůcky pro zaměstnance a klienty, kteří nepřišli o zrak kompletně. Výrazná modrá plocha jim pomáhá kliku snadno najít. Samotná dílna připomíná velký výtvarný ateliér. Na pracovních stolech leží nástroje, hlína, rozpracované výrobky i různé formy. V zadní části prostoru je menší místnost s dvěma pecemi na vypalování keramiky. Atmosféra je soustředěná, ale klidná. Z jednoho pracovního stolu se ozývá šicí stroj a hned vedle stojí digitální váha, která nahlas oznamuje každé zvážení.
Dílna funguje od úterý do pátku a během roku se její výroba přirozeně proměňuje podle sezóny. Právě teď se zaměstnanci soustředí hlavně na jarní motivy a velikonoční dekorace. Na stolech se objevují barevné misky, drátěné ozdoby i svíčky s jarními motivy. Ty pak putují do obchůdku nebo na prodejní akce, které centrum pravidelně pořádá.
Práce, která dává smysl i nové sebevědomí
U jednoho ze stolů, zaplněného hliněnými výrobky, pracuje Patrik. Na stole před sebou má několik forem a nádobu s tekutou keramickou hlínou. Pomalu ji nalévá do formy, později z ní vznikne hrnek. Zatímco pracuje, vypráví mi svůj příběh. Do centra chodil už dříve jako klient terapeutické dílny. Po ztrátě zaměstnání se sem znovu vrátil a po několika měsících přípravy získal pracovní smlouvu v chráněné dílně. „Na smlouvě jsem tady od prvního října loňského roku,“ říká. Patrik částečně vidí na jedno oko, takže právě pro něj jsou užitečné drobné orientační pomůcky v budově – modrý kruh nad klikou nebo linie na podlaze. Na práci v dílně nedá dopustit. „Baví mě to hodně a doufám, že si mě tady nechají,“ směje se.
Během rozhovoru se dostaneme i k jednomu zážitku, který ho očividně dodnes baví vyprávět. Jednou měl možnost řídit auto na Masarykově okruhu. Vedle něj seděl instruktor a Patrik si mohl vyzkoušet jízdu na závodní dráze. TyfloCentrum čas od času podobné akce organizuje i pro další nevidomé nebo slabozraké zaměstnance, kteří si mohou řízení auta vyzkoušet pod dohledem instruktorů.
Hned u vedlejšího stolu sedí Boženka. Do chráněné dílny chodí už od jejího začátku, tedy od roku 2013, a patří mezi její nejzkušenější pracovnice. Právě dokončuje košík z pedigu. Její prsty rychle a jistě proplétají poslední proutky a tvar košíku už je téměř hotový. „Mě baví jakákoliv ruční práce. Hlavně když člověk vidí výsledek. Ty věci jdou do obchůdku a pak se opravdu prodají,“ popisuje. „A taky se tady navzájem povzbuzujeme. Je to práce, takže člověk někdy narazí i na svoje limity. Občas je to docela fofr,“ dodává Boženka.
Šicí stroj znovu zabzučí, váha oznámí další číslo, Boženka dokončuje svůj košík a Patrik pokračuje v tvorbě hrnečků.
Jedním z nejrušnějších období bývá právě jaro. Dílna se tehdy připravuje na sérii prodejů, kde si lidé mohou výrobky zaměstnanců koupit. Letos mají naplánovaných šest jarních prodejů, na které zaměstnanci vyrábějí nejen velikonoční a další jarní dekorace. Zatímco si povídáme a její prsty přitom dál proplétají poslední proutky košíku, rychle se ukáže, že Boženka je také velmi zvídavá. Hned na začátku věděla, odkud přicházím, a zajímá ji proto Nový Prostor i moje práce. Chvíli jí o tom povídám a přidávají se i ostatní kolem.
V zadní místnosti na konci dílny odpočívá Boženčin vodicí pes. Leží pod umyvadlem na chladné podlaze a klidně poslouchá ruch dílny. Boženka žije od narození s úplnou ztrátou zraku, ale jak doplňuje sociální pracovnice, hůl nepoužívá – stačí jí psí pomocník.
Dál ve svém rytmu
Na druhé straně místnosti sedí další dvě zaměstnankyně. Jedna pracuje na šicím stroji a druhá, kterou mi Helena Křížová představí jako Leničku, balí čaje. V centru pracuje už přes sedm let. Chvíli si povídáme a popisuje mi, co všechno za tu dobu v dílně vyzkoušela. I ona má svého psího pomocníka. Společně s nimi tu jsou také dvě pracovnice centra, které zaměstnancům pomáhají a dohlížejí na jejich práci. Paní mistrová má totiž dnes volno, takže jejich pomoc je o to důležitější. Mezi pracovními stoly se pohybuje i dobrovolnice, která pomáhá s drobnými úkoly. Je velmi usměvavá a na chvíli se zapovídáme. Vypráví mi vtipnou příhodu z prvního dne v dílně, kdy se jí podařilo rozbít hned první hrníček, který šla glazovat. I přesto se ale nenechala odradit a do centra dochází dál. „Jsem tu, abych s něčím pomohla. Všichni jsme zvyklí si pořád na něco stěžovat, ale často si nedokážeme představit, jak to mají nevidomí lidé složité. A přesto se dokážou radovat ze života,“ říká.
Dílna kolem nás dál žije svým vlastním tempem. Šicí stroj znovu zabzučí, váha oznámí další číslo, Boženka dokončuje svůj košík a Patrik pokračuje v tvorbě hrnečků.Na konci návštěvy mě Křížová vede zpátky na chodbu. Tentokrát se zastavujeme u obchůdku, který jsem při příchodu jen krátce zahlédla. Na policích stojí keramické hrníčky, talířky, jarní ozdoby, svíčky, dekorace i další výrobky z dílny. Většina z nich vznikla jen pár metrů odsud, u stolů, kde zaměstnanci právě pracují.
Místo opouštím s jistotou, že se sem, nebo alespoň do jejich obchůdku, brzy vrátím. Hlavou mi stále běží myšlenky a představy, jaké to asi je a jak bych to zvládla já. Nohou ještě zavadím o rýhu na podlaze, naposledy nahlédnu do dílny a se všemi se rozloučím. Odcházím tak ze světa, kde krása znamená něco víc než jen to, co dokážeme vidět.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
