Počátky osídlení
Prvními lidmi, kteří arktické oblasti, konkrétně arktickou Kanadu a Grónsko, prokazatelně obývali, byli příslušníci arktické tradice malých nástrojů (Arctic Small Tool tradition / ASTt). Tak kanadský archeolog William Irving souhrnně pojmenoval různorodou množinu etnických skupin, které do regionu přicházely z východní Sibiře. Své pojmenování získaly užíváním malých, jemně štěpených nástrojů. Ty byly vyráběny převážně z kamene, kostí a parohů a patří mezi ně různá rydla, čepele i hroty šípů.
Dalším milníkem byl vývoj dorsetské kultury, ke kterému došlo mezi lety 800 a 500 př. n. l. Své jméno získala po mysu v kanadském teritoriu Nunavut, kde byly nalezeny první archeologické důkazy o její existenci. Pozdější nálezy ukázaly, že se dorsetská kultura rozšířila po většině území arktické Kanady a do pobřežních oblastí Grónska. Již u ní můžeme v omezeném měřítku doložit některé aspekty života, které si dnes spojujeme s Inuity, jako je stavba iglú, lov tuleňů nebo užívání harpun. Archeologické nálezy, uchované díky specifickému arktickému klimatu, také potvrzují velkou řemeslnou zručnost. Kromě výroby rituálních sošek, masek, amuletů a dalších ozdobných artefaktů výzkumy ukazují i na znalost spřádání příze.
Historická dánská nadvláda nad Grónskem dodnes zůstává kontroverzní.
Kolem roku 1300 začalo příslušníků dorsetské kultury neboli Tuniitů radikálně ubývat a o dvě stě let později už z regionu vymizeli úplně. Jednou z teorií, proč k tomu došlo, je jejich postupná transformace v Sadlermiuty, obyvatele ostrovů v zátoce Hudson. Příčinou mohl být i nástup středověké teplé periody, která způsobila tání ledů a mohla Tuniity donutit migrovat na východ, kde se mohli setkat s Evropany, kteří mezi ně rozšířili nové, evropské choroby. Pravděpodobnější ale je, že byli pohlceni lidmi kultury Thule, předky dnešních Inuitů. Kultura Thule se objevila na severní Aljašce na přelomu prvního a druhého tisíciletí, rychle se však začala šířit na východ a zapustila kořínky i v Grónsku a Kanadě. Díky vyvinutějším řemeslům a nástrojům mohli její příslušníci žít i v oblastech, které Tuniité museli kvůli měnícím se přírodním podmínkám opustit. Prosperita Inuitů kultury Thule závisela na lovu. S využitím luků, pastí a psích spřežení lovili soby, pižmoně i lední medvědy, na mrože a tuleně zase vyčkávali s harpunami u otvorů v ledu. S pomocí umiaků, tedy lodí potažených kůží, harpun a sítí dokázali lovit i velryby, z jejichž kostí pak stavěli svá letní obydlí nebo zbraně.
Kontakt s Evropany
Od první poloviny druhého tisíciletí směřování inuitských komunit významně ovlivňovali Evropané, kteří do arktických oblastí připlouvali v rámci svých průzkumných plaveb. Region se stal předmětem zájmu Basků, Angličanů i Francouzů, v případě Grónska však byly zdaleka nejvýznamnějším kolonizátorem skandinávské národy. V osmdesátých letech desátého století připlul k jižním břehům Grónska Nor Erik Rudý, následkem čehož vznikly dvě hlavní vikingské osady, jedna poblíž dnešního Quaqortoqu a druhá nedaleko dnešního Nuuku. V patnáctém století sice Vikingové region opustili, skandinávské národy už si ale pod záminkou Erikovy výpravy Grónsko nikdy zcela nárokovat nepřestaly.
Jedním z nejznámějších příkladů dánského zneužití moci byl sociální experiment Malí Dánové, při kterém bylo v roce 1951 z Grónska do Dánska převezeno dvaadvacet inuitských dětí na nucenou převýchovu.
Kolonizace v plném rozsahu začala v roce 1721, kdy norský misionář Hans Egede s podporou personální unie Dánsko-Norsko v Grónsku založil kolonii Dobrá naděje. V roce 1776 už Dánové v zemi drželi monopol na obchod i přístup k pobřeží. Po druhé světové válce, kdy Grónsko připadlo pod ochranu Spojených států, se v roce 1953 oficiálně stalo integrální součástí Dánského království. Částečnou autonomii získanou v roce 1979 posílily v roce 2008 výsledky Grónského referenda o samosprávě. Úplnou samostatnost však ostrov nikdy nezískal. Historická dánská nadvláda nad Grónskem dodnes zůstává kontroverzní. Velká část jejích na první pohled kladných výsledků má totiž i druhou, temnější stránku. Většina změn byla implementována bez zapojení a souhlasu původních obyvatel a na uchovávání inuitské kultury a tradičního způsobu života nebyl ve jménu pokroku brán příliš velký zřetel.
Malí Dánové
Jedním z nejznámějších příkladů dánského zneužití moci byl sociální experiment Malí Dánové (The Little Danes Experiment), při kterém bylo v roce 1951 z Grónska do Dánska převezeno dvaadvacet inuitských dětí na nucenou převýchovu. Cílem bylo vychovat elitu, která by se po návratu do Grónska ujala moci a „spasila“ svoji domovinu, která se tou dobou v důsledku rapidní modernizace potýkala s množstvím problémů. Dánská vláda, ve spolupráci se soukromými dánskými nadacemi a grónskými úřady, proto pověřila grónské učitele a kněze, aby vybrali vhodné kandidáty. „Malým Dánům“ mělo být kolem šesti let a museli oplývat nadprůměrným intelektem. I když se původně mělo jednat o sirotky, v sirotčincích našli pouze šest „vhodných“ kandidátů. Zbylých šestnáct dětí bylo proto, často pod nátlakem, odebráno ze svých rodin a odvezeno na dětský tábor Fedgaarden ve východním Dánsku. Ve skutečnosti se ale jednalo o karanténu, jelikož se dánští představitelé obávali, aby se společně s dětmi do země nedostala nějaká nakažlivá choroba. Asi po půl roce byly děti přemístěny do pěstounských rodin, kde si měly osvojit dánský jazyk, kulturu i způsob myšlení. Po roce od přesunu do Dánska bylo šestnáct „malých Dánů“, z nichž většina už zapomněla svůj rodný jazyk, vysláno zpátky do Grónska. Zbylých šest bylo bez vědomí jejich biologických rodičů adoptováno dánskými pěstounskými rodinami. Po návratu do Grónska děti ale nezamířily zpátky do svých domovů, místo toho byly umístěny do dětského domova, kde jejich převýchova pokračovala. Výsledkem experimentu nebyl vznik vládnoucí elity, ale naprostá demontáž osobnosti a identity dvaadvaceti inuitských dětí, z nichž většina později v životě čelila vážným psychickým problémům. „Někteří z nás skončili bez domova a někteří se prostě zhroutili. Ztratili svou identitu a schopnost mluvit svým mateřským jazykem. A tím také smysl života,“ shrnula v rozhovoru pro BBC osud „malých Dánů“ Helen Thiesen, jedna z nedobrovolných účastnic experimentu. Ač experiment zůstává jedním z nejznámějších příkladů dánské koloniální zvůle, nejedná se o ojedinělý případ. O pár let později začal další projekt, který se letos na podzim vrátil do veřejného povědomí – Spiralkampagnen neboli Případ Spirála.
Případ Spirála
Mezi lety 1966 a 1970 byla v Grónsku téměř čtyřem a půl tisícům inuitských žen proti jejich vůli a někdy i bez jejich vědomí zavedena nitroděložní tělíska. Svůj název případ získal kvůli tehdejšímu spirálovitému tvaru tělísek. Bolestivé operace, které často způsobovaly krvácení a infekce, jež zapříčiňovaly nevratnou neplodnost, musely podstupovat i dvanáctileté, či dokonce ještě mladší dívky. Podobně jako v případě „malých Dánů“ šlo o systematickou iniciativu dánské vlády. Jejím cílem bylo zpomalit růst grónské populace a v tomto ohledu byla kampaň úspěšná. V roce 1970 měla nuceně zavedené tělísko téměř polovina žen ve věku od 15 do 49 let a porodnost mezi lety 1964 a 1974 klesla o 60 procent. Kontrolu nad svým zdravotnictvím Grónsko získalo 1. ledna 1992, nejméně devět žen však uvedlo, že k nedobrovolné aplikaci antikoncepce mělo docházet i později. Například žena titulovaná jako Bebiane v rozhovoru pro BBC z roku 2022 popsala, že se o zákroku dozvěděla až pět let po něm. Když se totiž rozhodla nechat si zavést nitroděložní tělísko, zjistila, že už zákrok bez svého vědomí jednou podstoupila. Jedinou událostí, během které k němu mohlo dojít, byl potrat, který Bebiane podstoupila v šestnácti letech. Ženu přezdívanou Mira potkal podobný osud při drobné operaci dělohy. K tomu nemělo dojít ani v roce 1966, ani na přelomu tisíciletí, ale v roce 2018. Omluvu dánské premiérky Mette Frederiksen ze srpna 2025 lze proto jen stěží přijmout jako tečku za celou záležitostí. Díky ní se však tato i další historické křivdy grónských Inuitů vrátily do veřejného diskurzu. Obnovený zájem o inuitský osud sice napáchané příkoří nijak nezvrátí, je však prvním krokem k tomu, aby se o něm jednou mohlo mluvit už pouze v čase minulém.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
