Mračí se a odmítá se zapojit do práce v hodině. Proč jsem na ni hnusná? To si nemůže pustit v hodině písničku? A proč napomínám zrovna ji, když mluví i ostatní? Kristýna vzdorovitě hledí do obrazovky mobilu, který podle školního řádu nesmí v hodině vůbec vytáhnout z tašky. Nemá smysl se s ní hádat. Suše jí oznámím, že bude po škole. Nejdřív si ale v duchu sesumíruji – dnes není porada ani odpolední vyučování, ani nikam ze školy nepospíchám.
Kristýnino „po škole“ oznámím třídnímu učiteli, který na mě s dívkou zachmuřeně čeká v prázdné třídě, když už ostatní deváťáci odešli. Nikoho třetího ale nepotřebujeme, zvládneme rozhovor samy. „Kristýno,“ začínám, „já vím, že toho máme hodně za sebou, a taky hodně hezkého.“ Připomenu nám oběma některé ze společných momentů. „Mám tě ráda, ale musím tě napomenout, když se chováš tak jako dnes. Co mám podle tebe dělat, aby to mezi námi v takových situacích líp fungovalo?“ Kristýna během mé promluvy zjihne a odpoví mi s velmi vážnou tváří: „Nechte mě být.“ „V tu chvíli?“ „Ano, když jsem taková, nechte mě být. Já se sama uklidním a srovnám.“ „Dobře, zkusíme to.“ Rozloučení je úlevné a přátelské. Mám naději, že by to podle Kristýniny představy mohlo jít.
Nikdo dětem na rovinu nepoví, že matikář byl v šoku, že někteří v sedmé třídě neovládají násobilku, a další že si rozmysleli snášet každodenní stres a hluk za ani ne průměrný plat.
Novým učitelům skončila zkušební doba a někteří se rozhodli v práci na naší segregované škole nepokračovat. Nejtěžší je vysvětlit dětem, že matikář, občankářka a asistentka už nepřijdou. „A proč tady přestali učit?“ zjišťují žáci přesné důvody. Odpovědi bývají spíše vyhýbavé. Nikdo dětem na rovinu nepoví, že matikář byl v šoku, že někteří v sedmé třídě neovládají násobilku, a další že si rozmysleli snášet každodenní stres a hluk za ani ne průměrný plat. Pro vedení nic nového. V pedagogickém sboru je pár dlouhodobých „držáků“ a ti ostatní se točí. Každý rok někdo odchází. „Však co to bylo za učitela,“ dostávají se sedmáci do varu, „ani kapuce neřešil, ani žvýkačky mu nevadily!“ Aha. Žákům vadí, když učitel jejich prohřešky přehlíží. Když jsem však na dodržování pravidel sama trvala, zaznělo ze třídy posměvačně: „Hitler.“ Nejlépe to jde, když si pomůžete vtipem a jste oslnivě okouzlující a zábavní – jste ale okouzlující a zábavní každý pracovní den?
„Však co to bylo za učitela,“ dostávají se sedmáci do varu, „ani kapuce neřešil, ani žvýkačky mu nevadily!“
V menší skupince dětí si povídáme o příbězích, které se nám staly, a volně přejdeme k tématu snů. Děti baví vyprávět, co se jim zdálo. Tím to ale nekončí. Stejně tak zajímavou se ukáže být situace před usnutím. „Ležel jsem v posteli a měl jsem spánkovou paralýzu,“ vypráví šesťák Santiago. Nechci ho přerušit přiznáním, že přesně nerozumím pojmu, který tak suverénně užívá. „Něco mi sedělo na prsou, nemohl jsem se pohnout.“ Na ostatních dětech pozoruji, že dostávají strach. O existenci mulů, duchů zemřelých, jsem slyšela a vím, že víra v ně je součástí tradiční romské kultury. „V pokoji se začaly pohybovat věci,“ pokračuje Santiago a tváří se naprosto vážně. Marně hledám vhodná slova, jak zareagovat. Z úvah mě vytrhne dívenka, která do vyprávění vpadne se svou vlastní zkušeností: „Já jsem před spaním levitovala!“ „Já jsem taky levitoval,“ přidávají se ostatní. Bezradně zírám do dětských tváří plných důvěry a přemítám, že mi v životě něco podstatného uniklo.
Autorka textu učí na segregované škole.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
