Vystudovala jste střední uměleckoprůmyslovou školu. Měla jste vždycky blízko k umění?
Myslím, že jsem k umění měla vždycky blíž než ke sportu, a to už od dětství. Přála jsem si, aby mi rodiče dali prostor se v umění rozvíjet, ale v určitém věku vyhrál ten sport. Rodiče byli trenéři biatlonu, takže mi mamka hned na začátku řekla, že by mě rádi podporovali v jiných odvětvích, ale že v tom nemají takové zkušenosti jako ve sportu. Přirozeně jim to přišlo jednodušší a bylo jim to blíž. Jsem ale moc ráda, že se k tomu můžu postupem času vracet, protože mě to obrovsky baví, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich je, že v tom vidím určitou hloubku vyjádření svých pocitů a zkušeností. Baví mě, že umění je subjektivní a může v lidech vyvolávat nějaké pocity nebo osobní prožitky.
Umění a sport se vám alespoň trošku podařilo propojit, na vyšší odborné škole jste si vybrala specializaci Ražené mince a medaile. Máte nějakou svoji oblíbenou, která vás svým designem zaujala?
Asi nejhezčí medaile, kterou jsem vyhrála, je ta olympijská ze Soči. Je na ní vidět, že se jedná opravdu o umělecké dílo. Ta implementace křišťálu do určitých částí medaile je z mého pohledu něco, co není úplně snadné vyrobit. Dnešní možnosti jsou úplně jinde a já nemám čas to sledovat do hloubky tak, jak bych si přála. Ale stejně s medailemi máte spojené vzpomínky a to je ve finále důležitější. Pro mě má určitou hodnotu i sušenka na šňůrce, kterou jsem vyhrála, když mi byly čtyři roky. Už jenom to, že člověk tu medaili vyhraje, je samo o sobě krásné. Uvědomila jsem si, že není až tak důležité, jak ty věci vypadají, důležitější jsou zážitky.
K biatlonu vás přivedli rodiče – maminka byla běžkyně na lyžích a olympijská vítězka, tatínek lyžař. Nesměřovaly jejich ambice tedy spíše k běhu? Kdy se k lyžím přidala ještě střelba?
Běžecké lyžování, kterým to všechno začalo, jsem dělala od dvou do patnácti let. Byla jsem v tom šikovná, ale jako dítě jsem bývala často nemocná a nemohla jsem jet spoustu závodů. Potom nastal zlom, kdy trenéři vybírali děti do užší skupiny talentů, která byla výhodnější i pro rodiče, protože dostali nějakou finanční podporu. Já jsem tu sezónu vyhrála nějaké závody, ale zbytek jsem nemohla jet, protože jsem byla nemocná, a do toho centra mě nezařadili. Rodiče mě na tenhle popud dali k biatlonu, protože věděli, že když mě zapojí do té jejich tréninkové skupiny, bude to pro ně finančně únosnější. Když jsem tam přišla, začalo mě to mnohem víc bavit, protože není nikde napsané, jestli zrovna nefoukne vítr a trefím terče, které potřebuji. Na začátku jsem na tom nebyla tak dobře, teprve jsem se učila střílet a taky jsem si myslela, že na to nemám takový talent. Jeden trenér dokonce řekl, že si nemyslí, že bych na to byla šikovná, a prý jestli se nechci vrátit zpátky k lyžování. V tu chvíli to pro mě byla strašná výzva a stalo se to mým motorem. Řekla jsem si, že jim ještě ukážu. Jsem člověk, který neumí dělat věci rychle, potřebuji na všechno čas a delší dobu mi trvá, než nějakou činnost navnímám. Ale jsem dříč, a když si vezmu něco do hlavy, tak za tím jdu. A to platilo i u té střelby, našla jsem si vlastní způsob, jak to dělat. Zdálo se, že to nakonec nebyla úplně špatná cesta.
Pro mě je to jeden z nejhezčích sportů. Baví mě, že je nevyzpytatelný a výsledek může ovlivnit vícero faktorů.
Vnímala jste rivalitu mezi běžeckým lyžováním a biatlonem?
Rivalita mezi běžeckým lyžováním a biatlonem je od nepaměti. Spousta lidí, kterým jsem řekla, že jdu na biatlon, se mi smála, že biatlonisti jsou myslivci a že to dělají lidi, kteří neumí lyžovat. Tehdy jsem si říkala, že si to ten sport nezaslouží, a doufala jsem, že se nám v budoucnu bude dařit natolik, aby biatlon získal důstojnost a začal být populárním a sledovaným sportem, což se nakonec povedlo. Pro mě je to jeden z nejhezčích sportů, a kdybych si dneska měla znovu vybrat, vybrala bych si ho zas. Baví mě, že je nevyzpytatelný a výsledek může ovlivnit vícero faktorů.
V průběhu vaší sportovní kariéry jste se prý chtěla mnoha lidem zavděčit. Je to něco, co vás provázelo i v osobním životě?
Když jsem byla malá, tak jsem nedokázala dobře vyhodnotit některé situace. Třeba když jsem doběhla závod a povedl se mi, rodiče se ke mně seběhli, objímali mě a byli šťastní. Oni by samozřejmě byli šťastní, i kdybych byla třeba desátá. To jsem ale tenkrát neviděla. Jako dítě jsem to měla spojené s projevem okolí, takže mi přišlo, že to jsou ty chvíle, kdy mě mají rádi. Z toho důvodu jsem po té lásce toužila a na pár let si tu lásku ne úplně správně spojila s úspěchem. Ale myslím, že to takhle vnímá hodně dětí, protože to ještě neumí vyhodnotit v tom kontextu, ve kterém to my dospělí myslíme.
Jak dlouho vám trvalo dospět k takovému uvědomění?
Trvalo to spoustu let. V rodině máme hodně šikovných lidí, ať už to jsou doktoři, nebo třeba právníci, a já toužila být součástí té rodiny. Měla jsem to spojené s úspěchem, že si to musím zasloužit. Než jsem si tohle uvědomila, tak jsem se snažila zavděčit nejen rodičům, ale vlastně i lidem kolem, protože jsem viděla, že reagují jinak, když se mi daří. Na chvíli jsem měla pocit přijetí, než jsem si uvědomila, že je to hrozně krátkodobé. Pak se vám něco nepovede a většina těch lidí už tam není. V tu chvíli mi došlo, že je to zbytečná starost, kterou si já dobrovolně přidělávám, a přestala jsem to dělat. Řekla jsem si, že už se ukázali lidé, kteří to se mnou mysleli opravdu dobře a zůstali, i když se mi nedařilo. To byla taková moje kotva. Ale ta vůbec největší jsem já. Já vím, že já jsem strůjce svého života, a beru zodpovědnost za všechno, co v něm dělám, za všechny činy i důsledky mých rozhodnutí. Díky hodně nelehkým životním zkouškám jsem si uvědomila svoji sílu a to byla přesně ta zlomová doba, kdy mi došlo, že jsem tady sama za sebe a že je v pořádku, když se mnou někdo nesouhlasí nebo když někteří lidé odejdou. Můj život se, řekla bych, rázem zjednodušil.
Mám nadační fond, ve kterém pomáhám lidem s poruchami příjmu potravy, a myslím, že právě toto téma je tabuizované v mnoha sportovních odvětvích.
V dubnu jste se účastnila sportovního fóra v Belgii, které bylo zaměřené na aktuální otázky v oblasti sportu. Je dneska ve sportu ještě něco tabu?
Jsem přesvědčená o tom, že ano. Mám nadační fond, ve kterém pomáhám lidem s poruchami příjmu potravy, a myslím, že právě toto téma je tabuizované v mnoha sportovních odvětvích, která jsou zaměřená na fyzické předpoklady pro danou činnost. Hodně jsem do toho zabředla a s mnoha lidmi řeším jejich příběh i to, jak jim efektivně pomoci. Taky vidím, že to, kolik vážíte, není ve výsledku tak stěžejní. Patřila jsem mezi nejsilnější a nejtěžší závodnice, což pro mě roky nebylo vůbec nic příjemného, protože mi pořád někdo říkal, že kdybych byla hubenější, budu jezdit mnohem lépe. Ve finále to ale nebyla pravda, protože jsem neměla sílu a nebyla schopná vydržet tu zátěž. Nemůžeme hodnotit na stupnici kilogramů, ale je potřeba najít společnou komunikací a vysvětlením cestu, jak můžeme zdravým způsobem docílit ubrání na váze tak, aby to bylo pro organismus únosné. Osobně si myslím, že je to cesta, kterou bych už probírala s dětmi od dvanácti let. Vidím, že to vnímají, ještě nejsou v takovém věku, kdy se začnou měnit, ale je dobré je na tyhle změny připravit a vysvětlit jim, že každý člověk se musí vyvinout. Byla bych ráda, kdyby i trenéři byli schopní sami tyto situace vyhodnotit a nedotýkali se sebevědomí svých svěřenců, protože to může mít dopad i v životě po kariéře. Přijde mi, že to jde dělat lépe, a jsem ráda, že se to lepší.
Jedním z pilířů Nadačního fondu Gabi je i vzdělávací rovina. Jak ji realizujete?
V edukaci vidím velkou důležitost. O tématu se snažím mluvit s lidmi, kteří o to mají zájem, také dojíždím do různých sportovních institucí a zájmových kroužků, které se sportu dotýkají. Připadá mi to jako super cesta, jak se o tom bavit i s trenéry. Spousta trenéru dochází na naše semináře, z toho mám velkou radost, že se tomu chtějí aktivně věnovat. Hodně lidí to téma dodnes vnímá jako nějaký holčičí rozmar, ale zažila jsem, že se to dotýkalo i mnoha můžu, protože tam je dle mého názoru větší konkurence.
V jednom z rozhovorů jste řekla, že jste se přesvědčila o tom, jak fungují média, a lépe se vám žije bez nich. Jak těžké je naučit se odstřihnout a soustředit se jen na sebe, a ne na to, co o vás druzí píšou?
Já to nečtu. Kdysi jsem četla nějaké kauzy o lidech, které jsem měla ráda, a cítila jsem křivdu a nutkání, že bych je měla hájit v komentářích, ale ono je to vlastně úplně jedno. Kdo bude chtít, tak vám porozumí, a kdo ne, tak si to odůvodní podle sebe. Je zbytečné lidi chtít přesvědčit. Když jsem vydala knihu, tak jsem neměla žádnou negativní reakci v e-mailu nebo soukromých zprávách. Bulvární média z toho ale na základě informací vytrhaných z kontextu udělala takový příběh, který měl nakonec úplně jiné vyznění. Spousta novinářů pracuje tak, aby měli co největší čtenost, a jejich titulky jsou jak z fantasy filmu. Ale to nevadí, ať si o mně lidi myslí, že jsem blbá. Já jsem já a nebudu se měnit kvůli lidem, kteří si o mně jen něco přečetli a nikdy mě neviděli naživo, natož aby se mnou strávili byť jen den.
Kniha, o které mluvíte, vám vyšla v roce 2018 a odhalila jste v ní ledasco ze svého soukromí. Letos o vás vyšel film. Nebála jste se, že se budete opakovat?
Knížka zahrnuje jen období do konce kariéry, mně ale přišla naprosto zlomová ta doba po kariéře. Život je pro každého z nás jedna velká mise a myslet si, že ten něčí je růžový a bez starostí, by bylo naivní, tak to podle mě není. Každý se na světě máme něco naučit. I proto jsem si řekla, že do toho jdu.
Hlavní rozhodnutí nebylo na mně, já jsem k tomu přišla trochu jako slepá k houslím. Můj kamarád, kterého napadlo, že by můj příběh mohl být zfilmovaný, mě seznámil s Petrem Větrovským. A jemu se to líbilo. Když mi zavolal, že by to rádi ztvárnili, potěšilo mě to, ale zároveň jsem v hlavě měla zkušenosti s vydáním knihy.
Když jsme ten film měli hotový, měla jsem v sobě obrovský klid a říkala jsem si, že ať si kdokoli napíše, co chce, tak já vím, jak to bylo. Přistupovala jsem k tomu profesionálně a pravdivě a jsem v pohodě s tím, že se to někomu nemusí líbit. Při vydání knihy jsem v sobě tenhle klid neměla. Bála jsem se, že mě lidi zavrhnou. Možná jsem tím po letech pokořila nějakou formu strachu a jsem ráda, že se to podařilo uzavřít.
Celý rozhovor naleznete přímo v časopisu. Ten si můžete také předplatit a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
