Jiří Guth Jarkovský, známý propagátor pěší turistiky i olympijského hnutí, popisuje ve svém Turistickém katechismu z roku 1914, jak se vyvíjel vztah společnosti k přírodě od absolutního nezájmu o její estetiku, kdy lidé připisovali význam pouze užitku pro vlastní živobytí, až po počátek fascinace přírodou a hledání klidného útočiště v ní v dobách romantismu. Počátky cestování byly spojeny s objevováním měst, o nichž také pojednávají první cestopisy. Obchodní cesty, které měly za cíl navazování nových kontaktů, se tak rovněž soustředily do městských oblastí. V raných výpravách do přírody pak lidé postupovali od nejméně náročných terénů a úrodných nížin až po méně hostinné lokality. Hory bývaly zdrojem obav z divokosti a nebezpečí, než je v literatuře jako první začal opěvovat filosof Jean-Jacques Rousseau a po něm angličtí romantici 18. století.
V hodinách dějepisu se učíme o chrabrosti, síle a odvaze lidí v naší historii, o tom, jak běžní lidé snášeli podmínky, které by pohodlný postmoderní obyvatel města nevydržel. V těchto výkladech, ačkoli jsou také bezpodmínečně zapotřebí, mi však chybí jistý psychologický přesah popisující reálnou tehdejší mentalitu. Ten můžeme nalézt v četbě autentických textů z dané doby. Při jejich studiu může být čtenář překvapen malichernostmi, kterými se lidé bavili a zabývali. O lidské povaze z nich můžeme soudit, že člověk byl vždy utvářen svým prostředím a životními podmínkami, ve kterých se snažil dosáhnout co největšího užitku s minimem úsilí. Ač drsné horské podmínky a například náročné a nebezpečné způsoby, kterými se plavilo vytěžené dřevo, mohou působit ve srovnání s dnešním životním stylem jako nepředstavitelné, přírodní katastrofy, které s sebou mohutné kácení neslo, není náročné si představit ani dnes. Od rozhodnutí přesunout těžbu dřeva do sousedních Orlických hor v roce 1609 se nikdy původní rozloha smíšeného lesa nevrátila a důsledky následně vzniknuvších smrkových monokultur vidíme od konce tisíciletí na vlastní oči.
Stejně jako nyní využívá masový turismus co nejsnazší prostředky pohybu a poskytovatelé služeb se snaží o co největší zisk, stejně tomu bylo i v počátcích horské turistiky, respektive cestovního ruchu v Krkonoších. Tak jako se dnes mnohdy kriticky díváme na masivní výstavbu stále nových lanovek rozesetých po každém pohoří a pohoršujeme se nad smělostí dojet s autem až téměř pod vrchol, tak podobně úsměvně pak působí dřívější vynalézavost vyšších vrstev, které se odspodu až do nejvyšších částí hor nechávaly nosit na pohodlných nosítkách.
Bytostné souznění s přírodou bychom také u mnohých tehdejších cestovatelů hledali marně. V publikaci Krkonoše za císaře pána uvádí Pavel Scheufler poznatky jednoho z anonymních autorů, návštěvníků Krkonoš konce 18. století, jak krásně se vyjímá továrna na kyselinu sírovou v údolí Schreiberhau, dnešní Szklarske Porebě. V proměnách tohoto názvu můžeme vidět změny příslušnosti severní, slezské části hor, která původní přináležení k zemím Koruny české ztratila v pruských válkách, kdy připadla Německu. Tomu patřila až do konce druhé světové války, kdy byla připojena k Polsku.
Koncem osmnáctého století již byly Krkonoše nejnavštěvovanějším pohořím střední Evropy.
Ojedinělé výpravy, většinou badatelského a přírodovědného rázu, se však i na naší jižní straně Krkonoš začaly podnikat již na konci šestnáctého století. Historicky první hromadnou výpravu na Sněžku uskutečnili trutnovští měšťané v srpnu 1577. O sto let později, kdy již různí dobrodruzi, umělci a často studenti hledali v Krkonoších civilizací nezkažené útočiště, byla na Sněžce vybudována kaple zasvěcená svatému Vavřinci. Tím se naše nejvyšší hora stala vyhledávaným poutním místem, kde se pětkrát do roka konala i mše spojená s poutí. Tato kaple pak byla po téměř dvě stě let jedinou stavbou na Sněžce. Ani ji ale neminula pohnutá etapa historie, kdy po zrušení klášterů v Prusku byla roku 1816 přeměněna na hospodu, jako která sloužila až do roku 1850.
Původní kolonizátoři z Alp, kteří od dvanáctého století v Krkonoších těžili nerostné bohatství a dřevo, museli po přesunu těžby nalézt nový způsob obživy. Stalo se jím pastevectví, zemědělství, ale také sklářství, tkalcovství, šperkařství a další řemesla. Budní hospodářství, jak se jejich způsob hospodaření na horských loukách a ve stále nově vznikajících sezonně i celoročně obývaných boudách nazýval, postupovalo s dobou do stále vyšších a méně úrodných poloh. Koncem osmnáctého století již byly Krkonoše nejnavštěvovanějším pohořím střední Evropy. Souběžně se také zlepšovala úroveň horských bud, které jejich hospodáři předělávali na stále komfortnější turistické ubytování. Jak zmiňuje Pavel Scheufler, častou motivací cestovatelů k návštěvě Krkonoš bylo magické setkání s duchem hor, Krakonošem.
První boudou přestavěnou z provizorního obydlí nad hranicí lesa byla Luční bouda, která mimochodem funguje jako hotel a nejvýše položená restaurace v Česku dodnes. Na přelomu 18. a 19. století už na obou stranách hor stálo přes dva a půl tisíc horských bud. Tak například pro přespání před ranním výstupem na Sněžku s pozorováním východu slunce využívali turisté Samuelovu boudu, dnešní Strzechu Akademickou, vystavěnou pravděpodobně roku 1642.
Příslib zlepšení životní úrovně s vzrůstajícím turistickým ruchem zlákal mnohé boudaře k přivýdělku buď poskytováním pohostinství, či dokonce průvodcovství, či nosičství zámožnějším turistům. Mezi originální způsoby trávení času v zimních horách patřila i jízda na saních rohačkách, které standardně už od šestnáctého století využívali horalé k práci, například ke svážení dřeva či ještě nebezpečnější těžbě ledu. Informační brožury Krkonošského národního parku uvádí coby nejstarší turisticky využívanou dráhu pro rekreační sjezd na rohačkách osmikilometrovou trasu z Pomezních bud do Kowar. Zážitkové jízdy na těchto saních, jejichž ovládání vyžadovalo velkou obratnost a dlouholetou praxi, patřily mezi hlavní zimní radovánky před příchodem sportovních sáněk a především lyží.
O zlepšování podmínek poskytovatelů služeb a stanovování cen turistických služeb se staraly turistické spolky, jak německý, tak i jeho odnož, ten český. Jejich zásluhou bylo mimo jiné vyjednáno autobusové a vlakové propojení vnitrozemí s krkonošskými středisky i vybavení horských bud a hotelů lékárničkami a telefony. Po devíti letech od jejich založení byl v roce 1889 založen konečně i odbor Klubu českých turistů v Jilemnici. Ten se stal centrem národnostního ducha, jelikož kolísavé a mnohdy vypjaté vztahy mezi česky a německy mluvícím obyvatelstvem byly znatelné i v horském a turistickém kontextu.
Ještě před vznikem zmíněných turistických organizací vznikl roku 1817 v Jelení Hoře, tedy na slezské, severní straně hor, Sbor průvodců a nosičů nosítek. Právě tam bylo vynášení měšťanů lačných po horských sceneriích nejčastější, ale tato móda se dostala i na jižní stranu hor. „V roce 1862 působilo v severních Krkonoších 140 průvodců a 49 nosičů. Průměrný věk průvodců byl 61 let, nosičů a jejich pomocníků pouze 39 let. Taxy stanovené pro vynášení na nosítkách platily jen pro osoby do váhy 65 kg mimo zavazadlo těžké nejvýše 7,5 kg. Osoby těžší se musely dohodnout s nosiči na příplatku,“ popisuje Theodor Lokvenc v Toulkách krkonošskou minulostí.
Právě tyto dobové citace jsou nejsilnějším nositelem atmosféry dané doby skrze emoce, které přenášejí. Je velmi úsměvné číst si, jak nejen náročným podmínkám člověk, který musí, přivykne a jak z marnivosti a nudy lidé nevěděli coby už před mnoha staletími. „Turistům sloužili i horští vůdci. Pro zpestření cesty a získání nějakého toho příplatku vymýšleli různé atrakce, tak např. do Sněžných jam házeli velké balvany. Romantické city diváků vzrušovalo, jak se balvany řítí do propasti, odrážejí se od výčnělků skal, srážejí další kameny a kousky sporé vegetace, až se roztříští nebo zapadnou do keřů kleče na dně. Brzy tuto škodlivou a nebezpečnou zábavu nahradila střelba z hmoždíře, jehož rána rozezněla bouřlivou ozvěnu. A to za pouhých 50 stříbrných grošů za osobu!“
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
