Veřejný prostor je tu pro (skoro) všechny. „Zákonná definice říká, že jde o všechny veřejně přístupné plochy. Pojem ale můžeme chápat i široce: nejen jako prostor fyzický, ale i včetně dějů, které se v něm odehrávají,“ vysvětluje vedoucí Kanceláře veřejného prostoru IPR, Kristina Ullmannová.
Jenže termín „veřejnost“ je široký a zahrnuje i mnoho skupin se specifickými potřebami. Mezi ty patří také 13 % obyvatel České republiky nad 15 let, kteří mají nějaké postižení. Podle Českého statistického úřadu a jeho posledního šetření jde o více jak milion lidí.
Bariéry, které musí lidé se zdravotním znevýhodněním překonávat, jim brání v zapojování se do společnosti. Problém není jen v samotném handicapu, ale také v prostorech a opatřeních, které na ně nejsou připravené. Správným plánovaním veřejných prostranství však lze míru znevýhodnění snížit. „Fyzický prostor by měl být upraven tak, aby jeho užívání bylo bezproblémové, příznivé a přívětivé pro všechny lidi,“ uvádí funkci veřejného prostoru Ullmannová.
Základem je samostatnost
Aby se lidé se zdravotním znevýhodněním mohli zapojit do společnosti, musí dostat možnost fungovat ve veřejném prostoru pokud možno samostatně. „Například lidé se zrakovým postižením potřebují veřejně přístupný prostor realizovaný tak, aby zde byl zajištěn bezpečný a samostatný pohyb,“ říká František Brašna z Metodologického centra odstraňování bariér Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS ČR). Funguje to tak ale i u ostatních typů postižení. Ta se dělí na smyslová, tělesná, postižení mentálních funkcí a kombinovaná postižení. Vyjmenované kategorie se dále dělí na podkategorie a lidé s každým z těchto handicapů mají ve veřejném prostoru jiné potřeby.
Správným plánovaním veřejných prostranství lze míru znevýhodnění snížit.
„Bezbariérový přístup kamkoliv by měl být již základním prvkem všech staveb,“ podotýkají Jana Augustinová a Daniel Suchánek z Nadace Jedličkova ústavu, která se věnuje mladým lidem se zdravotním znevýhodněním a pomáhá jim v dosahování samostatnosti. Připomínají, že je důležité, aby specificky lidé pohybující se na vozíku mohli využívat WC a navštěvovat obchody i další místa. „Namátkou je vhodné například vybavit bazény hydraulickou sedačkou nebo zřídit v kinech místa pro lidi na vozíku, která nejsou pouze vpředu před plátnem,“ pokračují Augustinová se Suchánkem.
Křížení problémů
Při plánování veřejného prostoru často nastávají problémy, kdy potřeby jedné skupiny teoreticky snižují přístupnost pro tu druhou. „Například lidé s postižením zraku potřebují ve veřejném prostoru určité přirozené bariéry, podle kterých se mohou řídit, používat je jako vodicí linie. Ty ale zase mohou vadit lidem, kteří mají nějaká omezení pohybu a jsou třeba na vozíku,“ uvádí Ullmannová.
Proto je tedy důležité, aby samotné řešení projektu počítalo s přirozenými vodicími liniemi určenými pro orientaci osob se zrakovým handicapem, a v prostoru tak nemusely vznikat umělé prvky, které by mohly vytvářet zbytečné bariéry třeba právě pro lidi s omezením hybnosti. „Obecně je zásadní zajistit prostor tak, aby byl dostatečně průchozí, to znamená bez překážek podél fasád objektů nebo parkových obrubníků, a zároveň splňoval i výškově bezpečný průchozí profil, tedy správně provedené konstrukce objektů, nevyčnívající markýzy, rolety, prostorová schodiště,“ dodává Brašna ze SONS ČR.
Není prostor jako prostor
Další potíž se často ukazuje v momentu, kdy o veřejném prostoru lidé přemýšlejí výhradně jako o fyzickém. Tam totiž neleží zdaleka všechny bariéry. „U lidí, kteří mají nějaké sluchové postižení, tzv. neslyšících, fyzický prostor není největším problémem. Těm veřejný prostor připravuje informační bariéru. Děje se tak v místech, kde jsou informace neseny výhradně zvukem,“ vysvětluje další vrstvu problematiky přístupnosti Kateřina Pešková ze společnosti Deaf Friendly. Ta se soustřeďuje na překlad a tlumočení do českého znakového jazyka (ČZJ) a na zpřístupňování veřejných prostor neslyšícím.
„Přístupnost pro lidi se sluchovým postižením je hodně o dostupnosti informací. Fyzická přístupnost veřejného prostoru se nám propojuje s přístupností prostoru digitálního,“ zmiňuje Pešková. Vysvětluje, že pokud člověk, který je neslyšící, například na webových stránkách nenajde srozumitelné informace o tom, kdy a kam má jít, tak si nemůže zařídit tlumočníka. „Na webu je třeba jen telefonní kontakt a chybí možnost napsat e-mail. Bariéra je úplně zbytečná, protože webová stránka je jenom nepřehledná,“ doplňuje Pešková.
Když už člověk s postižením sluchu informace najde, neznamená to, že jsou pro něj přístupné. „Pro některé neslyšící, kteří komunikují v českém znakovém jazyce, je i psaná čeština bariérová, protože pro ně jde o cizí jazyk. Český znakový jazyk je plnohodnotným jazykem sám o sobě. Je mateřštinou části lidí se sluchovým postižením. Psanou podobu češtiny se tito lidé učí, tak jako se my ostatní učíme angličtinu,“ objasňuje Kateřina Pešková. Zdůrazňuje přitom, že čeština je se svými pády a časováním na učení náročný jazyk. Proto je podle ní potřeba, aby byly texty psané jednoduše a srozumitelně.
Častou chybou, kterou je možné vidět, je vyloučení odborníků a řešení celé otázky jen s cílovou skupinou.
Podobné bariéře čelí také lidé s mentálním postižením. „Je to otázka srozumitelnosti informací,“ říká Pavla Baxa, ředitelka neziskové organizace Rytmus, která se snaží usnadňovat život především právě lidem s tímto typem handicapu. Zmíněná srozumitelnost se vztahuje i na fyzický veřejný prostor a na orientaci v něm. „Ve veřejných domech, jako je magistrát, městská část nebo nemocnice, je potřeba, aby orientační plán dával smysl a lidé se mohli dostat z bodu A do bodu B. To jim většinou dělá problém,“ vysvětluje Baxa.
V městském plánování na přístupnost veřejných prostor myslí. „Používáme spíše pozitivní přístup, kdy mluvíme o přístupnosti pro všechny a snažíme se, abychom mysleli skutečně na širší skupinu obyvatelstva, i když jejich specifické potřeby nejsou kodifikované v jednotlivých předpisech,“ říká Ullmannová. „Vnímáme, že třeba děti, rodiče s malými dětmi s kočárky nebo staří lidé mají také nějaké potřeby, které nemají výslovnou oporu v legislativě. Proto mluvíme o celkové přístupnosti města,“ vysvětluje.
Chyby z nevědomosti
Stává se, že některé snahy o zpřístupnění končí vytvořením větších bariér. „U tématu přístupnosti se běžně říká, že řada bariér by neexistovala, kdybychom věděli, jak je nevytvořit,“ osvětluje téma Pešková z Deaf Friendly. Augustinová a Suchánek z Nadace Jedličkova ústavu to nazývají „nedomyšlením“: „Například u vchodu dáte zvonek pro lidi na vozíku, který je ale tak vysoko, že na něj nedosáhnou,“ vysvětlují.
K chybám při odstraňování bariér může dojít zejména v důsledku neinformovanosti o komplexitě potřeb lidí se zdravotním znevýhodněním. „Je velmi důležité, aby návrh na zajištění opatření či služby dělali odborníci. Častou chybou, kterou je možné vidět, je vyloučení odborníků a řešení celé otázky jen s cílovou skupinou,“ vysvětluje Pešková z Deaf Friendly. Ačkoliv jsou cílové skupiny k identifikování problému a testování jeho řešení důležité, samy o sobě k efektivnímu řešení nestačí. „To, že jsem neslyšící, neznamená, že jsem odborník na celou problematiku. Nevím, jak věc řešit v celé její komplexnosti, a často nejsem zvyklá nepromítat pouze svoje osobní zkušenosti a svoje osobní potřeby,“ vykresluje Pešková, jak těžké je celou situaci zmapovat.
Spolu a správně
Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy spolupracuje s organizacemi lidí se zdravotním znevýhodněním v relevantních případech. „Jedním z hlavních dokumentů, který v naší Kanceláři připravujeme, je Katalog doporučených prvků veřejných prostranství hl. m. Prahy,“ uvádí Ullmannová. „Obsahuje příklady prvků vybavení, povrchy a detaily veřejných prostranství. Doporučení jsou v katalogu zveřejněna po projednání a schválení naší stálou pracovní skupinou zástupců různých zájmů a organizací,“ říká. Dbají tedy na to, že součástí projektů budou funkční řešení pro lidi se zdravotním znevýhodněním. IPR je ale jen plánovací pracoviště. „Nemáme mandát projekty a fyzické úpravy realizovat, nejsme v rámci systému města jejich investory,“ vysvětluje Ullmannová.
V procesu pak nastává schvalování, během něhož samospráva dané městské části (starosta a radní) diskutuje se zástupci státu, jako je stavební úřad nebo památková péče. „V našem systému povolování není plně v moci volené samosprávy dosáhnout realizace projektů, které si naplánuje,“ uvádí Ullmannová. „Systém není nastavený na hledání kompromisů a uzavírání dohody. Nejsou dobře vyvážené odpovědnosti a pravomoci. To je jeden z hlavních důvodů, proč se hodně projektů protahuje,“ říká.
Naděje je v jednoduchosti
Ne vždy ale realizace projektů musí trvat deset let. „Snažíme se zaměřovat i na jednoduchá, krátkodobá opatření, která třeba nejsou tak estetická a trvanlivá, ale přinesou rychle a poměrně levně pozitivní změny pro užívání veřejného prostoru,“ pokračuje Ullmannová. Podobně smýšlí i Kateřina Pešková z Deaf Friendly, která věří v jednoduchost. „Někdy je odstraňování bariér o velkých investicích, o budování výtahů, ramp nebo zařizování tlumočníka, ale jindy jde najít rozumné řešení, jak místo nebo informaci zpřístupnit nebo jak nevytvořit tu bariéru,“ uvádí. „Prvním krokem je, že zvukové bude i vizuální. Když je někde na webových stránkách video, tak k němu dám titulky. Když mám někde zvonek, po jehož stisknutí se rozezní zvuk, který signalizuje, že mohu dveře otevřít, je potřeba přidat nějaký vizuální prvek. Zkrátka je důležité myslet na to, že ne všichni lidi mohou informace podávané zvukovou cestou slyšet,“ uzavírá Pešková. Stejně tak i pro skupiny osob s dalšími typy znevýhodnění existují i relativně jednoduchá řešení, jak jim veřejný prostor zpřístupnit. Stačí hledat cesty, jak na to.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
