Masivní požáry ve Středomoří, záplavy v Řecku a Číně nebo potravinová krize na východě Afriky. Letošní rok ukazuje mnoho tváří klimatické krize. A s pokračujícím spalováním fosilních paliv mizí naděje, že by podobných extrémů v blízké budoucnosti ubývalo. Právě naopak – požáry, sucha nebo povodně budou v následujících dekádách nejspíš ještě častější.
Změny klimatu ale nepostihují všechny země stejnou měrou. Smutným faktem je, že od 70. let minulého století se 90 procent klimatických katastrof odehrálo v rozvojových zemích. A i podle zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) z roku 2022 budou v budoucnu klimatickou krizí nejvíce ohroženy chudé oblasti, a to zejména pobřežní regiony a malé ostrovní státy.
Často se přitom jedná o země, které mají, na rozdíl od vyspělých částí světa, jen malý historický podíl na skleníkových emisích. Příkladem je Pákistán. Ten se podle údajů Světové banky od roku 1959 podílí na globálních emisích pouze 0,4 procenty, patří ale mezi klimaticky nejzranitelnější místa na světě. To ukázaly ničivé povodně v loňském roce, které si vyžádaly nejméně 1 600 obětí a zemi způsobily škody v přepočtu za více než 200 miliard korun.
Odkaz kolonialismu
Také obyvatelé dalších rozvojových zemí, které mají na historických emisích jen malý podíl, negativně ovlivňuje globální závislost na fosilních palivech. Bohužel platí cenu nejvyšší, kterou jsou lidská práva – zejména právo na život, bezpečí, bydlení nebo přístup k pitné vodě.
Od 70. let minulého století se 90 procent klimatických katastrof odehrálo v rozvojových zemích.
Kořeny této klimatické nespravedlnosti ale musíme hledat už staletí nazpět. Koloniální mocnosti, zejména evropské státy, tehdy využívaly kolonizovaných zemí jako zdrojů surovin a levné pracovní síly. Těžba dřeva, nerostů a dalších komodit měla za následek degradaci životního prostředí, například vykácení lesů nebo erozi půdy. Koloniální mocnosti často využívaly kolonizované země také k pěstování monokulturních plodin, které byly náročné na vodu a živiny. A drancování tamní krajiny, jež zvyšuje zranitelnost jejích obyvatel vůči klimatickým extrémům, pokračuje dodnes. Příkladem může být bezohledná těžba dřeva v konžských pralesích nebo miliony litrů ropy znečišťující vodu v deltě Nigeru.
Oběti měnícího se klimatu
Ani v rámci chudých zemí nedopadá klimatická krize na všechny obyvatele stejnou vahou. Ovlivněny jsou především skupiny na okraji společnosti. Například ženy a dívky se často potýkají se systémovými překážkami v přístupu k práci, financím nebo technickým zdrojům, které by jim umožnily se klimatickým změnám přizpůsobit. Jejich práce či společenské role jsou navíc mnohdy závislé na přírodních zdrojích. V řadě společností jsou to právě ženy, kdo je zodpovědný za fungování domácnosti, shánění potravin, dostupnost vody a péči o děti či starší osoby, další vysoce zranitelnou skupinu.
V kulisách klimatické krize můžeme sledovat také projevy systémové nenávisti vůči sexuálním menšinám. Poté, co stát Fiji zasáhla v roce 2016 bouře Winston, druhý nejsilnější cyklon zaznamenaný na jižní polokouli, byla tamní LGBTI+ komunita vyloučena z evakuačních plánů. Navíc čelila absurdním obviněním, že je za přírodní katastrofu sama odpovědná.
V neposlední řadě jsou ničením životního prostředí ohroženy také etnické menšiny. V Severní Americe jsou to především chudé afroamerické komunity, které bydlí v blízkosti elektráren či rafinérií. Jejich členové tak musí dýchat toxický vzduch a výrazně častěji trpí nemocemi dýchacích cest nebo rakovinou. Mají také třikrát vyšší pravděpodobnost úmrtí na následky znečištění ovzduší než zbytek populace USA.
Fosilní paliva, nebo lidská práva?
Už dnes je jasné, že měnící se klima bude mít vážné důsledky na dodržování lidských práv po celém světě. IPCC varuje, že aby se oteplení planety podařilo udržet pod 1,5 °C, a nedošlo tak k rozsáhlé klimatické katastrofě, musí globální emise skleníkových plynů dosáhnout vrcholu nejpozději do roku 2025. Do roku 2030 pak musí klesnout o 43 procent.
K rozsáhlé akci, která by katastrofickým scénářům umožnila předejít, přitom vyzývají vědci už od 80. let. Nespočet mezinárodních summitů a závazků světových lídrů i nadnárodních firem ale dosud nevedl k tomu, aby emise klesaly dostatečně rychle. Kurz by mohl změnit mezinárodní klimatický summit COP 28, který se koncem roku uskuteční v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. Ty jsou ale těžařskou velmocí, jejíž bohatství je na ropě a zemním plynu závislé.
Měnící se klima bude mít vážné důsledky na dodržování lidských práv po celém světě.
V tomto kontextu pak asi nikoho nepřekvapí, že podle zpráv Amnesty International mají zástupci této země na summitu vyčleněný úzký seznam témat, kterým se mohou věnovat, aby se vyhnuli debatám o plánech na expanzi těžby fosilních paliv nebo porušování lidských práv. Jedná se totiž o stát, který nespravedlivě vězní desítky politických vězňů a pokojných aktivistů. Hrozí proto, že namísto prostoru pro řešení jedné z největších výzev lidstva, bude COP 28 spíš propagační akcí ropného giganta.
Klimatická realita je ale neúprosná. Své o tom vědí obyvatelé pobřežních oblastí a ostrovních států, kteří sledují, jak voda zaplavuje jejich domovy. Třeba Bangladéš může do roku 2050 ztratit až 70 procent svého území. O domov by tak přišlo 20 milionů lidí, což je ale jen zlomek těch, kteří budou kvůli klimatu migrovat. Odhady odborníků předpokládají, že v příštích 30 letech by se na světě mohla pohybovat až 1 miliarda klimatických migrantů. OSN k tomu také předpovídá, že do roku 2050 bude přibližně 5 miliard lidí žít v oblastech, které alespoň jeden měsíc v roce trpí nedostatkem vody. A počet lidí ohrožených povodněmi by mohl stoupnout až na 1,6 miliardy.
Prostor pro vyhnutí se klimatické katastrofě se rychle zmenšuje. Je na světových lídrech, jestli dají přednost lidským právům, nebo masovému spalování fosilních paliv. Obojí totiž mít nemůžeme.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!
