Právě jste oslavila třicetiny. Jak se cítíte jako čerstvá třicátnice?
Báječně. Jako mladá dívka jsem, jak už to tak bývá, měla představu, že do třiceti let budu matka a prakticky mi skončí život. Teď se tomu směju, protože si buduji kariéru, za kterou jsem šťastná, mám krásný vztah a v podstatě jsem velmi spokojená se životem a s tím bodem, ve kterém se nyní nacházím. Sice dítě zatím nemám, ale všechno ostatní se mi podařilo splnit.
Dokonce jste se ve slovenském Forbesu dostala do žebříčku 30 pod 30…
Je to tak, před rokem. Bylo to pro mě překvapivé, protože se angažuji pouze v České republice. Považuji ji za svůj domov. Přišla jsem sem před devíti lety studovat vysokou školu a už jsem zde zůstala. Takže pro mě bylo příjemným překvapením, že si na mě Slovensko „vzpomnělo“ a dostala jsem takovéto ocenění. Byla jsem zmíněná jako šikovný člověk, který reprezentuje Slovensko. Ocenili mě za vítězství v MasterChefovi, za to, že už mám na kontě kuchařku a že se pohybuji ve veřejném prostoru.
Zmínila jste MasterChefa. Jak byste popsala život před a po něm?
To jsou dva diametrálně různé životy. Před MasterChefem byla Veronika, která získala inženýrský titul v oboru Ekonomie a marketing. Motala jsem se v tabulkách a tvořila jakýsi kontent na sociální média. A takto jsem si tak plula životem. S MasterChefem se mi změnil celý život. Ať už soukromý, nebo pracovní.
Dnes už to není Veronika, ale Besky.
Je to tak. To jste vystihla. Veronika jsem v soukromí, s rodinou a s přáteli. Besky je ta kreativní duše, která vystupuje v médiích a těší se ze života.
TENTO TITUL MI OTEVŘEL DVEŘE, ALE UŽ BYLO NA MNĚ, JAK SE K TOMU POSTAVÍM.
Sice jste vystudovala úplně jiný obor, než je gastronomie, ale zdá se mi, že vám vaše studia ekonomie v nové profesi dost pomáhají, nemýlím se?
To jste popsala přesně. Už dva a půl roku, co dělám tuto práci, si vše zabezpečuji sama. Sama sobě jsem manažerem, sama komunikuji s médii, sama si řeším faktury, sama tvořím na sociální sítě, sama si dělám PR…
U vašeho jména se stále objevuje titul „vítězka MasterChefa“, který vám už asi nikdo neodpáře. Jak to vnímáte?
Jsem na to pyšná a vždy budu tomuto projektu děkovat. Protože ne každá reality show je takto pozitivně vnímaná. V reality show lidé často získají nálepky typu rychlokvašené hvězdy. Jasně, člověk vyhraje, těší se z toho, ale pak se pod to musí podepsat. To už je ale všechno o jeho práci. Ano, tento titul mi otevřel dveře, ale už bylo na mně, jak se k tomu postavím. Jsem neskutečně šťastná a ráda tuto nálepku budu používat až do smrti.
Díky tomuto pořadu si nyní plníte sen o vaření. Co vás na vaření nejvíc baví? A proč právě vaření?
Paradoxně jsem do soutěže vcházela jako minimální kuchtík. Mnohem více jsem se věnovala pečení. Celý život jsem prožila v rodině, kde se stále vařilo. Hodně jsme cestovali, ochutnávali jsme různé světové kuchyně. Takže mi to bylo blízké. Navíc ráda jím, ale nikdy jsem sama vařit nemusela. Kuchyni ovládala mamka a já jsem ji u toho jen pozorovala. Ale ono se to na člověka nějak nalepí, takže k tomu získá vztah. Teď mě nejvíc naplňuje pečení.
Hodně hovoříte o mamince, která vás k vaření přivedla. Kdy jste poprvé vzala do ruky vařečku?
Budete se divit, ale až když jsem se v osmnácti letech odstěhovala. Studovala jsem v Bratislavě a bydlela jsem sama, tak do této doby můžeme datovat jakési moje první pokusy. Ale pozor, tomu se rozhodně nedalo říkat vaření. Já jsem fakt nikdy předtím nevařila.
CELÝ ŽIVOT JSEM PROŽILA V RODINĚ, KDE SE STÁLE VAŘILO.
Vzpomenete si na svůj první pokrm? Jak dopadl?
Jsem vždy upřímná, začínala jsem instantními nudlemi. Nebyla to žádná hitparáda. Pak nějaké kuřecí maso a saláty. Ale nikdy, nikdy to nebyla žádná vysoká gastronomie. Vůbec. Pak jsem se přestěhovala do Prahy dostudovat vysokou školu a objevovala úžasná bistra a restaurace. Začala jsem ochutnávat a velmi jemně laškovat s vařením.
Máte raději slovenskou, nebo českou kuchyni?
Každý náš národ má svá typická jídla, jsou v nich sice rozdíly, ale když se podíváme z ptačí perspektivy, tak jsou naše kuchyně velmi podobné. Objevují se v nich brambory, mouka, maso, zelí. V Čechách nedám dopustit na bramborové knedlíky plněné uzeným, miluju vepřo, knedlo, zelo. Ze slovenské kuchyně pak halušky. Ale opravdu jen jednou za čas, protože ty člověka totálně odrovnají.
Kdo je vaším největším vzorem?
Mám takové tři vzory. Jedním je mladý klučina Amaury Guichon, který se věnuje tvorbě z čokolády. Pak je to Rustam Kungurov, který dělá úžasné dorty, a třetí je instagramová influencerka známá jako Pauline Cake.
Dnes vydáváte kuchařky. Jaké pocity jste měla, když jste poprvé vzala svou kuchařku do rukou?
Kniha vyšla v malém nakladatelství u pana Pohlreicha, tak jsem měla s její tvorbou velmi intimní kontakt. Dostala jsem se i do tiskárny. Už tam mě zasáhla silná emoce. Ale tu opravdu nejsilnější jsem zažila, když hotová kniha přišla do skladu. Já jsem tam stála, viděla ty palety s mojí tváří na titulce. Trochu jsem nechápala, že ta půlroční práce je tady přede mnou. Byla to euforie, ale spojená se starostí, jestli se kniha bude prodávat, jestli někde není překlep, jak se bude líbit.
Chtěla jsem spojit tu mediální popularitu s něčím dobrým.
V anotaci ke své kuchařce i v každém rozhovoru přiznáváte, že máte ze všeho nejradši pečení. Kdybyste si měla vybrat jeden dezert, který vás reprezentuje, jaký to bude?
Těžko najdu jeden jediný dezert. Spíše hledám konkrétní ingredience, které mě vystihují. Příkladem může být letní dezert Nebesky od Besky, který jsem připravila pro charitativní projekt Dobropečení v restauraci Červený jelen. Byla to koule z bílé čokolády, uvnitř se skrýval mousse z manga a bílé čokolády, kokos, Malibu likér a uprostřed maracuja. Osvěžující, exotické chutě se sladkostí bílé čokolády a kokosu. To jsou chutě, které miluji, a tento dezert mě asi prezentuje nejvíce.
Výtěžek z této akce šel na konto nadace ADRA, kterou podporujete…
Je to tak. V době, kdy jsem vyhrála MasterChefa, ale ještě jsem to musela tajit, než ho odvysílali, tak jsem hodně přemýšlela, kudy dál. Chtěla jsem spojit tu mediální popularitu s něčím dobrým. Myšlení ADRY je mi blízké, jsem s ní v kontaktu, a když to jde, podpořím ji. Například odpromuji jejich aktivity.
Je vidět, že jste empatická. Jak na vás působí Nový Prostor?
Je to úžasný projekt, proto jsem ráda, že mu mohu poskytnout rozhovor.
Zaznamenala jste obdobný slovenský projekt Nota Bene?
Jistě. Prodávají ho lidé, s kterými se ráda zastavím, často si s nimi popovídám a ráda je podpořím. Velmi mě to baví. Líbí se mi, když se lidé snaží nevzdávat život. A čelí ranám osudu, ať už je to jakkoliv těžké.
Vy sama jste obdivuhodný dříč, který tvrdě pracuje. Jak vnímáte práci našich prodejců?
Podle mě, a není to klišé, práce šlechtí. Sama jsem si prošla velmi těžkým obdobím v soukromém životě a s rodinou jsme padli totálně na kolena. Musela jsem si uvědomit, že je potřeba se do toho opřít. Žijeme tady a teď a možná jen jednou, tak se z toho nesmíme složit. Právě práce mě tenkrát držela nad vodou a díky ní jsem zapomněla na všechny problémy.
Nezkrácenou verzi rozhovoru naleznete uvnitř časopisu. Ten si můžete také předplatit a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
