Pět lidí upřeně pozoruje kuchyňský stůl pokrytý figurkami, papíry s chaotickými poznámkami a scenérií lesa vytištěnou na 3D tiskárně. Vypravěčka, schovaná za štosem knih, tiše povídá:
„Oči zlovlka ohnivě planou a z tlamy plné zubů tečou jedovaté sliny. Obchází mýtinu zprava a chystá se na útok. Co uděláte?“
„Lenko, teda pardon, Ariadno, tys měla nějakou stříbrnou dýku, ne?“
„Jo, ale tu jsem prodala, když jsme potřebovali léčivý lektvary.“
„Gromgure, máš nějaký plán?“
„S inteligencí 5? Budu ho prostě mlátit kyjem do hlavy.“
„Počkejte, něco zkusím. Ea-Gallad by stejně zvířeti nikdy neublížil. Válí se v okolí nějaká větev?“
„Jasně, je jich tu hromada.“
„Tak ji hodím někam za vlka a říkám: Tady máš klacík! Utíkej!“
„Dobře, hoď si na charisma. Kolik máš?“
„Dvacet plus dva díky prstenu iluzí.“
„V tom případě zlovlk zaštěká, zavrtí ocasem a utíká za větví. Co chcete dělat teď?“
Tisíce podobných konverzací se každý den odehrávají po celém světě. Přitom ještě docela nedávno byly hry na hrdiny zábavou geeků, o které veřejnost buď nevěděla vůbec, nebo o ní měla velice zkreslené představy. Co se změnilo? Geekové teď vládnou zábavnímu průmyslu.
Cestu k normalitě vydláždila popkultura
Nepochopení her na hrdiny se v jejich rodných Spojených státech táhlo dlouho a občas nabylo až absurdních rozměrů – ještě v osmdesátých letech je různé náboženské skupiny označovaly za satanistické praktiky navádějící k násilí, sebevraždám nebo pornografii. Postupem času se ovšem hry na hrdiny normalizovaly a začaly pozitivně pronikat do populární kultury – i když stále s nálepkou výstřední podivnůstky.
Homer Simpson v roce 1993 jen zmínil, že hrál tříhodinovou partii Dungeons & Dragons, a vysloužil si za to nálepku „šprta“. V roce 2000 sice podle hry vznikl film s Jeremy Ironsem, byl ovšem pro svoji nízkou kvalitu víceméně zapomenut. Lepšího zpracování se fanoušci dočkali až o osm let později, kdy tvůrci seriálu Futurama věnovali „dračáku“ celý speciál – sice stále v trochu parodické rovině, nicméně s již jasně hmatatelnou láskou. V roce 2010 si D&D zahráli v britském sitcomu IT Crowd, o rok později se připojila hlavní partička v seriálu Community (v česku pod názvem Zpátky do školy), v témže roce i parta z Teorie velkého třesku, která se o popularizaci geekovství zasloužila jako málokdo.
Největší zlom ovšem přišel s megahitem Stranger Things. Hra na hrdiny najednou nebyla vtípkem nebo zápletkou jedné epizody, dokonce ani zábavou potrhlých nerdů. Stala se zásadní součástí děje seriálu a identity hlavních postav, se kterými se divák mohl ztotožnit – když to baví tuhle sympatickou bandičku, proč by to nemohlo bavit i nás? Zároveň přišla nová edice hry a s ní také fenomén, který hry na hrdiny přiblížil novému publiku – živý přenos herních sezení na Twitchi a YouTube.
Nová edice, nová doba, nová média
V roce 2014 se Dungeons & Dragons dočkalo páté edice, která hru, často k nelibosti skalních fandů, podstatně zjednodušila. Díky sražení matematiky na minimum a odstranění nutnosti neustále hledat obskurní pravidla a čísla v tabulkách se hra stala přístupnější pro všechny. Vedlejším – ale naprosto zásadním – efektem bylo, že rychleji plynoucí hru začalo být zajímavé sledovat. To pochopila skupina profesionálních dabérů a založila si kanál Critical Role na Twitchi a YouTube, který raketově stoupl na popularitě. I když se stále spekuluje o tom, jak moc či málo nahrané jejich partie jsou, hráči z Critical Role dokázali lidem ukázat, že začít s hrami na hrdiny není zase tak těžké. Dnes jsou podobných kanálů na všech myslitelných platformách stovky.
Každý se ve hře může najít – a když chce, tak i ztratit
Jen Dungeons & Dragons hraje dle autorů na 50 milionů lidí po celém světě. Specifický model her na hrdiny totiž odstraňuje všechny bariéry. Vznikly hry pro děti i pro odvážné páry, hry sociální i sólové, vyžadující drahé propracované figurky i takové, ke kterým není potřeba naprosto nic; hry, které mohou hrát lidé neslyšící či nevidomí, krátké a jednoduché i dlouhé a složité. Navíc i v češtině je na výběr slušné množství témat, od fantasy z viktoriánského Londýna po svět, kde hráči v roli nebojácných myších hlídkařů stráží hlodavčí města před hady a lasičkami.
Naprostá volnost navíc dovoluje každému ztotožnit se se svou postavou – na rozdíl od svých počítačových či deskových protějšků hry na hrdiny neznají limity ohledně rasy, náboženství, genderové a sexuální identity nebo tělesných proporcí. Oproti počítačovým hrám mají ještě jednu obrovskou výhodu: k možnosti útěku z reálného světa přidávají i možnost zmizet ze světa virtuálního. Většinu z nich lze hrát naprosto offlinově, pouze za pomoci fyzických komponentů, kostek, papírů a tužek. Díky těmto vlastnostem hry na hrdiny pronikly nejen do mainstreamové zábavy, ale našly své uplatnění při výuce, terapiích i teambuildingu.
Od první hry člověka dělí pár minut na internetu
„Hrát si na něco“ už není jen výsadou dětí či podivínů. Díky obrovskému rozpětí možností si může každý vybrat dle svého vkusu a potřeb, a to doslova za pár minut hledání na Google nebo YouTube. A pro ty, kteří se už teď těší na zábavu bez počítače, je tu možnost navštívit místní obchod s deskovkami a poptat se, kde začít. Fanoušků her na hrdiny je totiž spousta a vyznačují se tím, že rádi vypráví zážitky ze svých dobrodružství a ochotně pomůžou komukoli, koho jejich tak dlouho opomíjený koníček zaujme.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!
