NP č.604 > Rozhovor„Ve vztazích často předpokládáme, že ten druhý ví, co si myslíme.“text: Šárka Vlasáková, ilustrace a foto: tumisu, archiv Martina Galbavého

„Párům říkám, ať se neberou během prvního roku. Je dobré poznat partnera v průběhu celého roku – jak slaví Vánoce, kam chce jezdit v létě na dovolenou a jak vypadá jeho podzim – aby si člověk udělal představu o budoucím společném životě,“ říká psychoterapeut Martin Galbavý. V rozhovoru s ním se podíváme nejen na párovou terapii, ale i na témata, která se v dnešních vztazích objevují.

Věnujete se individuální psychoterapii dětí i dospělých, ale zároveň i rodinné a párové terapii. Jaká byla Vaše cesta k těmto zaměřením?

Už na gymnáziu mě zajímali lidé, vztahy a věci s tím spojené. Nejdřív to byla hlavně filozofie a náboženství. Později přišla sociologie a psychologie. Tenkrát jsem poprvé otevřel Výklad snů od Sigmunda Freuda. Přečetl jsem si pár stránek a pak jsem ho zas rychle zavřel, protože jsem tomu vůbec nerozuměl. Ale nakonec jsem se k tomu vrátil a skončil v psychoanalytickém psychoterapeutickém výcviku. Začínal jsem jako školní psycholog a metodik prevence, pracoval jsem v dětských domovech i s dětmi svěřenými do pěstounské péče. Přitom se člověk samozřejmě nevyhne také práci s rodiči. Udělal jsem si tedy výcvik v dětské psychoterapii, pak výcvik v rodinné terapii a nakonec i výcvik pro práci s páry.

 

Z toho mi vyplývá, že vnímáte vliv vztahu mezi rodiči na dítě a případně i na jeho pojetí partnerských vztahů?

Určitě. Občas, když ke mně rodič přivádí dítě, tak přemýšlím, s kým z nich je užitečnější pracovat. Zda s dítětem, nebo s rodiči. Někdy se pracuje s dítětem jenom proto, že to s rodiči z nějakého důvodu nejde. V rodině je dobré vnímat a rozdělovat dvě dimenze: partnerskou a rodičovskou. Aby ta rodičovská mohla dobře fungovat, tak musí být tou partnerskou sycena. Rodičovství je totiž velice náročné. Rodina i vztah vychovávajících jsou zásadní při vývoji a pojetí vztahů u dítěte. Dítětem jsme podstatnou část našeho života. Vytváří se tam naše osobnost. Může to ovlivnit, jak si budeme chtít své budoucí vztahy nastavovat. Někdy stejně, jak to známe z domova, někdy právě úplně jinak. A ta přání a představy pak vytvářejí naše vědomé i nevědomé vztahové prožívání. Důležitý je také primární vztah s pečující osobou – jestli se nám naše vazba s ní zdála jistá a bezpečná, jak se vyvíjela a jak se povedl proces separace od ní. To určuje, jak se budeme vztahovat později (nejen) ke svým partnerům, ať už půjde o prožívání blízkosti, závislost na protějšku, nebo naopak potřebu velké svobody. To je u každého samozřejmě individuální.

 

Předpokládám, že i to se odráží v tématech řešených na párové terapii. S čím za Vámi partneři přicházejí nejčastěji?

To je těžká otázka. Vyzní to možná jednoduše, ale hlavním motivem je nesoulad v páru. Může to být nevěra, neprožívání vzájemného pocitu jistoty a bezpečí, odcizení nebo třeba nesoulad ve výchově potomků. Já to nicméně vnímám jako takové ty zástupné, ale nikoliv vymyšlené věci, které se prezentují na začátek. A až za nimi jsou schované zásadnější problémy. Ten prvotní problém, s kterým přicházejí, tedy nemusí být až tak zásadní. Následuje rozkrývání celého fungování páru i ohniska vzniku potíží. Jako psychoanalytický psychoterapeut věřím tomu, že lidé mají určitá nevědomá přesvědčení a představy, které si přinášejí třeba právě z primárních rodin a s kterými do vztahů vstupují. Kupříkladu jeden partner je z rodiny, kde má hlavní slovo otec, a nevědomky očekává, že to tak bude i v jeho rodině. Druhý ale pochází z úplně jinak strukturované rodiny, a proto se v těch idejích nepotkávají. Někdy to dokážou nahlédnout a mluvit o tom, někdy ne. Nebo má jeden třeba nevědomé přesvědčení, že vztah bude šťastný jen tehdy, když se on obětuje, ale časem mu to přestane vyhovovat. Tyto vzorce, podle kterých se řídíme, si nemusíme uvědomovat, a proto na terapii pracujeme na jejich zvědomění. Já tam nejsem proto, abych říkal, že je něco špatně a nemá to tak být, ale abych partnerům pomohl nahlédnout na to, co dělají a prožívají a proč to tak může být. Aby o tom mohli mluvit a pak se rozhodli, jestli to takhle chtějí mít dál. Tedy jestli ten zisk, který jim to přináší, je pro ně důležitější než možné ztráty.

Když se potkají dva lidé, tak je nejdůležitější, jak si sednou a jak to spolu dokáží vykomunikovat. Jak dokáží nevědomé věci zvědomovat a mluvit o nich, jak rozumí svým emocím a jak dovedou své emoce i svoje potřeby sdělovat.

Jak vypadá Vaše práce s partnery přímo při terapii?

Pro mě je cílem umožnit lidem nahlédnout na jejich vztah, jelikož přichází s pocitem, že v něm něco nefunguje. Jak už jsem říkal, pracuji se zvědoměním. Snažím se jim třeba vysvětlit, že když člověk reaguje na nějakou situaci, tak mnohdy nereaguje jenom na tuto konkrétní chvíli, ale i na spoustu věcí, které se staly předtím. Někdy dokonce i na situace, které si už třeba úplně nepamatuje. Vytvářím pouze rámec a prostor, kde o tom všem mohou mluvit a snažit se na to nahlédnout. A co se při tom stane, to už je na nich. Na začátku jim někdy říkám, že nejsem garantem toho, jak to dopadne. Můžou spolu zůstat, ale může to dopadnout i tak, že se dobře rozejdou. Nejsem expert na jejich život, abych věděl, zda spolu mají být, či ne, ani jak to u nich doma má fungovat. Jen jim napomáhám v pravdivějším a vědomějším životě, aby se mohli rozhodnout, jak spolu chtějí být dál. Často se lidé ptají, jak dlouho to bude trvat, a já popravdě odpovídám, že nevím. Protože ale mnohdy potřebují jasnější odpověď, uvádím v průměru půl roku, ale je to individuální. Není to tak, že přijdou dvakrát a všechno bude v pořádku, jak si někteří mohou myslet.

 

A po půl roce terapie je všechno v pořádku?

Někdy. Většinou se něco změní. Záleží to především na nich. Občas se ptají, jak poznají, kdy terapie skončí. Já na to říkám, že nejlepší bude, až budeme mít všichni pocit, že došlo ke změně, a dohodneme se na ukončení. Ale samozřejmě mohou přestat docházet kdykoliv a taky se může stát, že to chce ukončit jen jeden, čímž končí celá terapie. Někdy se mi stává, že ten zbylý partner u mě pokračuje v individuální terapii. Je to pro něj lehčí, jelikož už má ke mně důvěru a nechce to znova někomu celé vyprávět. Ale nebývá to zas tak časté.

 

Takže partneři k Vám mohou chodit i na individuální terapie?

Souběžně s párovými sezeními nikoliv. Stává se, že jeden z páru by rád chodil i na individuální terapii. Já to neumožňuji, protože párová terapie je zacílena na tu dvojici, ne na dva jednotlivce, a vše, co se tam stane, by se mělo odehrát mezi nimi. Nemůžu se setkat s jedním člověkem sám, protože bych se třeba mohl dozvědět informace, které v tu chvíli nebude vědět ten druhý z partnerů. A nám jde především o ten pár, o jejich společné prožívání.  A nejde to ani obráceně, tedy kdyby ke mně někdo chodil na samostatnou terapii, nemůže potom přijít na párovou. Pak by ten druhý z partnerů mohl mít pocit, že máme uzavřenou nějakou koalici. Ale musím zdůraznit, že toto je ten náš psychoanalytický přístup a kolegové s jinými výcviky to mohou dělat jinak.

Pár s problémy - ilustrace

Jako jeden ze „zástupných“ problémů, se kterým k Vám klienti přicházejí, jste zmínil nevěru. Jaké hlubší důvody zastupuje?

Balík příčin toho, proč lidé nejsou schopní dostát závazku věrnosti, je velký a značně individuální. Hned mě napadá významné téma blízkosti. Jedinec se může náhlé blízkosti leknout, bát se toho, že je jeho integrita ohrožena. Může to být obava z opětovného symbiotického splynutí, když se mu nepodařilo dobře se odseparovat z původní rodiny, a může mít potřebu se nějak vzdálit. Ale nemusí se to odehrávat na vědomé úrovni. Tedy že by si řekl, že sexem se sousedkou se vzdálí svojí ženě, a tak zmenší strach ze ztráty vlastního já. Je to neuvědomovaná snaha odejít z blízkosti. Ten odchod se dá ale udělat i jinak, například až workoholickým trávením času v práci. A v terapii pak toto téma můžeme nahlédnout, pojmenovat a třeba i vyřešit. Běží mi hlavou ještě jedna věc, která se netýká jen práce s páry. Dnešní svět je podle mě dětský v té představě, že můžeme mít všechno. Taková ta dětská omnipotence. To, že jsem se rozhodl být tady s tím mužem nebo ženou, znamená, že s nikým jiným nebudu. Ale není to většinou tak, že bych nechtěl a že by se mi všichni ostatní přestali líbit. Je to rozhodnutí, které ale my v dnešní době dělat nechceme. Chceme mít všechno, ne jednoho, ale víc partnerů. Ne děti, nebo kariéru, ale chceme mít oboje. Je to určitá neschopnost přijmout ztrátu a odtruchlit si ji.  Neříkám, že za tím nejsou ještě další věci, ale pozoruji, že je těžké vidět hranice a uvědomovat si, že něco můžu mít, ale něco jiného mít nebudu.

 

Nakonec mě ještě napadla taková dvě rčení o vztazích, která si ale odporují: „protiklady se přitahují“ a „najdi si někoho, kdo je ti co nejpodobnější“. Jak je to podle Vás?

To patří k těm samozřejmostem a mýtům, které často slýchávám. Po boku s větami jako „nedělej druhému to, co bys nechtěl, aby dělal on tobě“. Tak to ale není.  Já mohu něco nedělat a nemusí to znamenat, že to po druhém nemohu chtít. Je to vždy o vzájemné dohodě. A k tomu mýtu o odlišnosti nebo podobnosti – ve vztahu musí být oboje. Někde jsem slyšel takovou hezkou myšlenku, která to podle mě vystihuje: „Musíme být natolik stejní, aby se mohlo vytvořit nějaké bezpečí, a natolik rozdílní, aby to nebyla nuda.“

 

Jaké jsou negativní vlivy z rodiny, které nás mohou dostat do neprosperujících vztahů?

To, co někomu nevyhovuje, může jinému vyhovovat. Existují věci, které si můžeme přenášet z předchozích vztahů, nebo nějaká transgenerační traumata. Ať už jsou to styly výchovy, nebo agresivita. Samozřejmě nás ovlivní, když vyrosteme v rodině, kde bylo normální dostat na zadek. Můžeme si to přenášet do dalších vztahů.Když se potkají dva lidé, tak je nejdůležitější, jak si sednou a jak to spolu dokáží vykomunikovat. Jak dokáží nevědomé věci zvědomovat a mluvit o nich, jak rozumí svým emocím a jak dovedou své emoce i svoje potřeby sdělovat.Největší nepřítel párového soužití je tzv. magické myšlení. Jeden má představu, že ten druhý bude vědět, co jsem myslel a co jsem chtěl. Pokud ale o věcech nebudeme mluvit, tak to většinou fungovat nebude.

 

 

 

Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!


Šárka Vlasáková autor / Šárka Vlasáková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

„Málem jsem skončila zase na ulici.“ Zpožďování dávek dostává ohrožené skupiny do potíží / Alžběta Ruschková > NP č.604 > Socky Na některé sociální dávky jejich příjemci čekají i několik měsíců. Zpožďování státní finanční podpory ale může mít pro ty, kteří jsou na ní existenčně závislí, drtivé dopady. Problém, o kterém se v poslední době diskutuje čím dál častěji, avšak zatím bez viditelného výsledku, se bezprostředně týká i klientů Nového Prostoru. Mnozí z nich tak žijí každý měsíc ve strachu, že přijdou o těžce získané bydlení. číst dále „Jdu na jedno” aneb realita alkoholové kultury v Česku / Mariana Petřáková > NP č.604 > Prodejci NP Česká republika patří mezi země s nejvyšší průměrnou spotřebou alkoholu na obyvatele a také státy s nejvyšším výskytem jeho nárazového pití na světě. K takovým výsledkům přispívá hlavně bohatá tuzemská, zejména pivní kultura. Kdo všechno se ale pohybuje na hranici závislosti? číst dále Ahoj, jmenuju se Micka a jsem sociální parazit aneb o našich chlupatých dětech / Aneta Hamerníková > NP č.604 > Téma čísla Proč je kráva k jídlu a pes k lásce? S různými druhy zvířat máme různé vztahy, které se mění v závislosti na času a místě. Od některých se snažíme odlišit, jiná bereme jako komoditu, další nahrazují či doplňují naše sociální vztahy. Jaký je smysl mezidruhového citového pouta? Čím se domácí mazlíček odlišuje od dobytka nebo divoké zvěře? A proč je jeho chov potenciální evoluční problém? číst dále

Nejčtenější články autora

„Ten, který ví“ aneb šamanismus v moderní době / Šárka Vlasáková > NP č.599 > Téma čísla „Lidé hledají odpověď na otázku, kdo jsou, jaké mají kořeny a jaký je smysl jejich života,“ říká facilitátor a průvodce šamanskými technikami Ondřej Bahník. Podle něj ale odpovědi nenajdou v televizi ani ve vzdělávacím systému. Stále více lidí se proto obrací na šamany, kteří jim je pomáhají nacházet skrz tradiční rituály, bylinné odvary nebo potní chýše. číst dále O KRIMINALISTICKÉ FOTOGRAFII
Aneb když je důležitější zručnost než kreativita / Šárka Vlasáková
> NP č.598 > Rozhovor Kriminalistická fotografie je historicky prvním technickým oborem ve službách policie. V českých zemích byla poprvé zavedena už v období Rakousko-Uherska a od té doby stále ulehčuje práci kriminalistům při vyšetřování různých příkladů. O tom, jaké to je být kriminalistickým fotografem dnes a co tato práce obnáší, jsme se bavili s Tomášem Doubkem, fotografem z oddělení dokumentace a speciálních analýz na Kriminalistickém ústavu Policie České republiky v Praze.
číst dále
„Ve vztazích často předpokládáme, že ten druhý ví, co si myslíme.“ / Šárka Vlasáková > NP č.604 > Rozhovor „Párům říkám, ať se neberou během prvního roku. Je dobré poznat partnera v průběhu celého roku – jak slaví Vánoce, kam chce jezdit v létě na dovolenou a jak vypadá jeho podzim – aby si člověk udělal představu o budoucím společném životě,“ říká psychoterapeut Martin Galbavý. V rozhovoru s ním se podíváme nejen na párovou terapii, ale i na témata, která se v dnešních vztazích objevují. číst dále Ji.hlava jako dokumentární Woodstock / Šárka Vlasáková > NP č.594 > Rozhovor číst dále